Dear Esther

Někdy má člověk pocit, že už viděl a zažil úplně všechno a život ho ničím nedokáže překvapit. Do stejných nálad občas upadáme i my, běžní hráči, protože jsme neustále zasypáváni velkými porcemi neoriginálního obsahu, za který ochotně platíme nemalými penězi. Naštěstí se objevují i tolik výstřední záležitosti, jako nově vydaná knížko-filmo-hra Dear Esther, která herní svět okouzlila nejen fantastickou grafikou, ale hlavně úžasně podaným příběhem.

Zážitek - ano

Ať už si na Dear Esther posvítíme z jakéhokoliv úhlu, tak zkrátka nemůžeme spatřit tu běžnou hru, alespoň ne dle zajetých měřidel. Bez "hráčovy" emocionální spolupráce totiž vůbec nemůže fungovat, titul je maximálně závislý na vašem psychickém rozpoložení a ochotě se ponořit do hluboce mysteriózního tématu. Vůbec nemá smysl se o něco pokoušet v pravé poledne, kdy je všude přebytek světla, hluku a neklidu. Pravé kouzlo vyniká v osamělé a pochmurné noci, při které vás přepadají filozofické nálady a chuť na něco zajímavého. Při splnění těchhle jednoduchých podmínek se Esther odvděčí mimořádnými pocity a výrazy ve vašem obličeji, což nepochybně je největší silou celého díla.

Místní zasazení se zprvu zdá být jednoduché. Muž na opuštěném ostrově, všude samá zeleň, skoro ráj. Lehký vánek vám nenápadně fouká kolem hlavy a vy už si pomalu začínáte uvědomovat, že "to je divný". Pomaličku se rozkoukáváte, hledíte na zpustošený pobřežní domek a najednou se poprvé ozývá hlas vypravěče, který vás provede celým příběhem. Příznačně začíná slůvky "Dear Esther", ta je pochopitelně jednou z důležitých, ovšem vámi nikdy nespatřených postav. A hráč, protože je od přírody tvorem zvědavým, se vydává na hodinový průzkum ostrova a jeho zákoutí, která nabídnou tolik potřebné střípky děje, opět v podobě mužova vyprávění. Mimo hezkou krajinu se pozornost očí často obrací k různým ornamentům, biblickým odkazům a na zdech načáraným vzorcům organické chemie, což lze (či nelze) pochopit až k úplnému závěru. Děj je plný metafor a úvah o životě, vyžaduje pestrou fantazii a spíše než konkrétní obraz o osudech protagonistů nabízí prostor pro vytvoření svých vlastních a jedinečných představ.

Hra – ne

Po hrách logicky požadujeme určitou úroveň hratelnosti, ale to je v případě Dear Esther ránou do slabin. Ne, že by trpěla nějakými fatálními nedodělky nebo chybami, ale možnosti jsou tak strohé, jak to jen jde. Ovládaná postava totiž neumí nic jiného, než chodit (navíc velmi pomalu), automaticky rozsvěcet baterku a zoomovat kameru, což vadí hlavně v prvních minutách, kdy akcí zmlsaní pařani mají chuť mačkat 100 dalších tlačítek, sprintovat, střílet, pokládat bomby... a tak dále. Časem se však člověk uvolní a ponoří do neustále houstnoucí atmosféry, takže ke stěžování na nějakou "nudu" zkrátka není čas.

Umění – ano

Hluchou hratelnost velice příjemně vynahrazuje až neuvěřitelná grafika. Ne že by se nějak pouštěla do křížku s technologickými majstrštyky, mezi něž bychom mohli zařadit oba díly Crysis, nový Battlefield nebo třeba playstationový Uncharted, ale když zvážíme, že Dear Esther běží na archaickém, 8 let starém Source enginu... smekáme klobouk. Ostrov sice vypadá skvěle, ta voda a oživlá vegetace velkým dílem přidávají na uvěřitelnosti, ale ty fantastické jeskyně! Tisíce krápníků, krystalů a hub čarují za podpory senzační hry světel a červené, zelené a modré barvy a vám se najednou vůbec nechce pryč.

Jak skvěle hra vypadá, tak stejně dobře i zní. Zpočátku okouzlující klavírní hudba se postupem času transformuje do dramatičtější formy, když se k méně milému piánu přidají plačící smyčce či improvizované vokály. Obrovský podíl na celém zážitku má i ten pán, který kompletní monolog sám namluvil. Každá větička, slůvko i hláska jsou z jeho úst maximálně uvěřitelné a způsob, kterým se spojuje viděné a slyšené, je jen těžko opakovatelný.

Dear Esther je jednou z těch skrytých říček, která pravděpodobně nikdy nevteče do hlavního proudu, ale společnost, která se kolem ní točí, je na vrcholu blaha. Přestože ji lze získat zdarma ve formě modifikace do populárního Half-Life 2, rozhodně nebude od věci, když sáhnete do virtuální peněženky a ty necelé dvě stovky autorům věnujete. Takhle originální skvosty s tak vysokou uměleckou hodnotou si podporu rozhodně zaslouží a třeba se jednou dočkáme něčeho, co bude desetkrát větší, dražší a snad i lepší.