Dark Souls III - Ashes of Ariandel

Vzpomínání. Právě tohle slovo je základním kamenem mých dojmů z návštěvy světa Ariandelu. Návrat do teskného světa plamene, popela a rozkladu byl dlouho očekávaný a vytoužený, v mých očích se téměř stal hlavní událostí letošní podzimní sezóny. Nutno říci, že Mijazaki po všech těch letech už dobře ví, jak na své fanoušky, a dobře dávkované střípky informací a hrstky screenshotů vybičovaly představivost a nedočkavost komunity. S každou další zprávou jsem víc a víc toužil znovu obléct těžkou Havlovu zbroj a vydat se na cestu. Sejděme se tedy u ohniště v kapli Katedrály Hlubin a započněme společnou pouť.

NEMALÁ OČEKÁVÁNÍ

Ashes of Ariandel má v rámci série rozhodně co dokazovat. Již rozšíření Artorias of the Abyss pro první Dark Souls bylo příkladem skvěle zvládnutého dodatečného obsahu. Trojice DLC pro druhý díl přidala mnoho hodin zábavy a rovněž podstatně obohatila příběhové pozadí. A pokud pomineme hranice Souls a zamíříme k další značce slovutného FromSoftware, bude to zanedlouho rok, co jsem se tu rozplýval nad datadiskem The Old Hunters pro loňský Bloodborne, který je naprostým etalonem toho, jak by tvůrci měli své hry zpětně rozšiřovat. Jak vidno, laťka je nastavena vysoko a jen těžko se člověk může vyhnout srovnávání Ariandelu s předchozími úspěchy. A ne vždy z takového srovnávání vyjde poslední dobrodružství vítězně.

Jako obvykle se můžete těšit na velice pečlivě vycizelovaná panoramata, která nezřídka způsobí nostalgická povzdechnutí.

Abychom se vrátili k tomu vzpomínání. Už sám název dějiště napovídá, že zde narazíme na nejedno pojítko s prvními Dark Souls, a je to samozřejmě tak. Bohužel se tentokrát do Malovaného světa nedostaneme skrz obří obraz a nebudeme k tomu ani potřebovat podivnou panenku. Váš příchod do Ariandelovy říše připomene veteránům série spíš okamžik, kdy nic netušícího hrdinu vtáhl Manus svým obřím pařátem skrz časoprostorovou bránu daleko do minulosti. Tak či onak, již první krůčky ve zmrzlém světě mě dokonale okouzlily. Sníh už jsme si sice v Dark Souls III užít mohli, ale tehdy podporoval spíše tichou, klidnou atmosféru potemnělého Irythillu a jeho křupání pod okovanými botami rezonovalo mezi spanilými uličkami kdysi sluncem zalitého města. Ariandel vám naopak nejspíš okamžitě připomene surový Skyrim se sněhovými bouřemi, mlhou a všudypřítomnými skalními masivy s ledovou krustou. Jako obvykle se můžete těšit na velice pečlivě vycizelovaná panoramata, která nezřídka způsobí nostalgická povzdechnutí. Až dorazíte k provazovému mostu, za nímž se tyčí poměrně masivní kaple, sami se rozvzpomenete.

NOVÍ KAMARÁDI NA KOČKOVÁNÍ

Počátek putování vás možná až trochu překvapí svou rozlehlostí, která je ale bohužel pouze zdánlivá. I tak se vám ale díky snížené viditelnosti a sněhové pokrývce, která komplikuje orientaci, může snadno stát, že na okamžik zabloudíte. A bloudění, to umí v Dark Souls být vražedné. Autoři nelenili a Ariandelův svět obydleli celou řadou úplně nových nepřátel. Zapomenutí rytíři sice působí poměrně standardně, často si jich ale v prostředí nevšimnete, a protože se jen málokdy vyskytují samostatně, může být srážka se skupinkou dost nepříjemná. Přesilu využívají i vlci, kteří vytím svolávají smečku a následně se vás pokusí zahnat do kouta a udolat. Obří bojovníci z Milwoodu umí nahnat strach nejen svou masivní tělesnou schránkou a působivým parožím na přílbách, ale zejména velmi razantním stylem boje a silnou paletou zbraní. Esteticky se mi asi nejvíce líbí stromoví duchové, kteří umí nepříjemně potrápit zejména ty, kteří zanedbali odolnost vůči magii. Odporné muší stvůry, které si lebedí v hnusu a hnilobě, se naučíte nenávidět pro jejich schopnost parazitické nákazy a zapomenout samozřejmě nemohu na corvijské rytíře, jejichž rychlost a důraz vám mohou značně pokazit plány. Ariandelův svět je, podobně jako ten Ariamisův, domovem pro všechny, pro něž není jinde místo. Nedohlíží však na ně roztomilá Priscilla s chundelatým ocáskem, ale někdo s mnohem temnější minulostí.

i Zdroj: Hrej.cz

Vcházím do potemnělého tunelu a ostrý, mrazivý venkovní vzduch se mění na zatuchlý pach rozkladu. Můj meč se noří do pulzujícího břicha první stvůry s obříma mušíma očima. Její život sice rychle vyhasíná, ale z temných koutů už slyším šumění dalších a dalších párů křídel. Postupuji mechanicky, bez emocí, bez slitování. Pro to v tomhle studeném světě není místo. Uprostřed haly nacházím šachtu plnou hnusu a dalších nepřátel. Instinkt mi říká, že se tam stejně musím vydat, a tak dopíjím poslední lahvičku zlatavého Estusu a vrhám se do další vřavy. 

HLAVNĚ PRO FAJNŠMEKRY

Ashes of Ariandel si nepřekvapivě nejvíce užijí ti největší fanoušci celé série. Příběh, který je velice úzce spjat s Temnou Církví z Londoru, ale propůjčuje si celou řadu motivů z prvního dílu a návštěvy Malovaného světa Ariamisova. Je zkrátka ušit na míru těm z vás, kteří úzkostlivě a pečlivě studovali každičký předmět základní hry, svědomitě a pravidelně vedli rozhovory s rozličnými postavami a hlavně, dohráli základní hru tak, aby docílili toho nejtemnějšího konce. Pokud se honosíte titulem Uzurpátora Plamene, datadisk tuto skutečnost vezme v potaz, nečekejte ale žádné velké proměnné. To se v Souls moc nenosí, dostatečnou odměnou vám bude pár nových vět v kryptickém rozhovoru. Právě zde spatřuji největší potenciální slabinu tohoto rozšíření. Pro hráče, kteří si třetí díl Dark Souls užili, ale nijak moc mu nepropadli, bude dění v Ariandelově říši až příliš nejasné. Na poměry ostatních datadisků série je tento extrémně krátký, hotovi budete za zhruba šest hodin a ačkoli se budete většinu času bavit a kochat, příběh vám nedá nic zadarmo. Pokud nemáte ve zvyku nadšeně skákat radostí z toho, že corvijští rytíři mají shodnou sadu pohybů s ptačími přisluhovači bohyně Velky z prvního dílu, pokud vás nerajcuje fakt, že i zde se spuštění jistého mechanismu projeví otočením sochy ženy s dítětem, pokud vám nic neříkají jména jako Yuria či Elfriede… Asi projdete hrou s netečným výrazem zabijáka, užijete si stále vynikající soubojový systém a tím to hasne. A zcela upřímně, ani já nejsem příběhovým obsahem příliš nadšen. Dostal jsem sice další drobečky informací o nemrtvých z Londoru, ale je to i na můj vkus dost málo. V porovnání s tím, co nabídl Artorias nebo The Old Hunters je Ashes of Ariandel velmi slabou náplastí a já skutečně doufám, že druhé rozšíření, které vyjde na jaře, bude o to nabitější.

Co se týče tradičního obsahu rozšíření, nenaleznete zde nic převratného. Několik nových zbraní, z nichž nejpůsobivější je zřejmě Onyx Blade sira Vilhelma, pár nepříliš výrazných setů brnění, u nichž je důležitější popis než skutečná užitná hodnota, nějaké to kouzlo a dva bossové. Ano, jsou jen dva a z toho je jeden napůl nepovinný. Říkám napůl, protože jej sice nemusíte skolit pro další postup ve hře, bez jeho poražení ale nemůžete využít nový kompetitivní multiplayerový režim. Musím ale říct, že ačkoli jsou bossové jen dva, oba si zaslouží zmínku. Souboj se strážcem hrobu neznámého rytíře probudí vaše vzpomínky hned třikrát. Prvně cestou tam, kdy se vám možná vybaví putování křišťálovými jeskyněmi za bledým drakem Seathem, podruhé si vzpomenete na souboj s Gehrmanem z Bloodborne, až spatříte palouk sněhobílých květů, a potřetí, až se do boje pustí i strážcův společník. Nebudu zbytečně prozrazovat více, uvidíte sami. Pokud je však tento boss maratonem vzpomínek, pak finální souboj datadisku patří mezi ty nejpamětihodnější, které FromSoftware kdy navrhl. Jeho skutečně pekelnou obtížnost, která patrně překonává i populární duo Ornstein a Smough, doplňuje překrásný hudební doprovod, souboj má skvělé tempo a choreografii, díky čemuž si budete připadat spíše jako v Bloodborne. I téma krve se zde opakuje, je tedy vidět, že služba fanouškům jede na plné obrátky. Mám jen jedinou výtku – vývojáři se možná sami zalekli obtížnosti finálního bosse, a tak ohniště naprosto nepochopitelně umístili prakticky hned vedle arény. A totéž se týká i onoho nepovinného souboje. Nechci znít jako masochistický maniak, který se vyžívá v mnohonásobném cestování tam a zpět, ale v sérii, která tak přísně dbá na design a balancování hratelnosti, je tohle přinejmenším podivné.

OFICIÁLNÍ KLUB RVÁČŮ

Až budete mít dohráno a prozkoumáno, možná se necháte zlákat novým multiplayerovým režimem. Ten je přístupný od centrálního ohniště ve Firelink Shrine a jedinou podmínkou pro vstup je vlastnictví předmětu od jednoho z bossů datadisku. Můžete se utkat buď v klasickém duelu, nebo uspořádat větší bitku s časovým limitem, kde zvítězí ten hráč, který uloví nejvíce skalpů. K dispozici je týmová varianta nebo klasické „všichni proti všem“. Bohužel je ve hře momentálně přítomna jen jediná aréna, tedy dějiště finálního souboje ze základní hry. Vzhledem k tomu, že ale matchmakingové menu obsahuje volbu bojiště, můžeme předpokládat, že další časem přibudou. Souboje v aréně prakticky nabízejí hráčům poněkud organizovanější variantu tradičních fight clubů, které se v minulosti pořádaly zejména na plácku za katedrálou, kterou obýval Pontiff Sulyvahn. Bohužel, hra neobsahuje žádný žebříček výkonů, jedinou odměnou za úspěch je tu tedy dobrý pocit. Dark Souls PVP je samozřejmě stále neuvěřitelně zábavné a komplexní, systém matchmakingu funguje velmi dobře a neměl jsem při testování potíž najít soupeře. Je to další krok od arén v prvním a druhém díle, zasloužil by ale ještě trochu péče v podobě tabulky největších bijců.

i Zdroj: Hrej.cz

Od mnoha uznávaných členů Souls komunity jsou slyšel, že Ashes of Ariandel je tím nejlepším datadiskem, který FromSoftware kdy vydal. Je těžké určit, zda v něm vidí více než já, nebo jsou zkrátka omámeni novým obsahem a řídí se pravidlem, že nové rovná se lepší. Sám jsem dlouho nad Ariandelem a jeho hořkou krásou přemýšlel. Pralo se ve mně hned několik pohledů na věc a hodnocení jsem neměl ještě dlouho po dohrání zvoleno. Ashes of Ariandel je, víc než kterékoli jiné rozšíření od From, milostným dopisem hardcore fanouškům. Pro ty ostatní nabízí několik hodin nového obsahu, z nějž si ale dost možná odnesou jen hořkost z finálního souboje. Jakkoli samotný třetí díl působil jako podaná ruka nováčkům, Ariandel je jako políček všem, kteří přišli na zkoušku nepřipraveni. Já sám jsem se bavil. Snad vám předchozí řádky odpověděly na otázku, jestli se budete bavit také.