Dark Souls III Recenze Dark Souls III

Dark Souls III

Pavel Makal

Pavel Makal

18. 4. 2016 08:00 56
Reklama

V prostorných kobkách se rozléhá sténání vězněných i šepot jejich trýznitelů. Ó Velko, odpusť mi mé hříchy, čím jsem se provinil, že mi osud postavil do cesty takový úkol. Ó Fino, dopřej mi své láskyplné objetí, alespoň na chvíli, a dodej mi odvahy a síly. Zlatavý nápoj ve smaragdové lahvičce už došel a nikde nevidím mihotavé světlo ohniště. Je třeba otřít pot z čela, narovnat hledí přilbice a jít dál. Za každou cenu. Vždyť smrt, smrt nic neznamená.

Oheň slábne. Tato slova, která se stala jakýmsi mottem Dark Souls III, uslyšíte v průběhu hraní několikrát. A je to slogan povedený, protože se dá vztáhnout hned k několika aspektům, byť to možná tvůrci tak úplně neplánovali. Ve světě třetího dílu milované série jsem v uplynulém týdnu strávil úctyhodných 66 hodin a stále jako bych cítil v ústech směs popela a krve. Když jsem si hru nesl domů, doufal jsem, že o týden později se bude pod její recenzí skvět dokonale zasloužené absolutní hodnocení a já budu opojen pocitem naplnění všech svých tužeb. Je to ale trochu složitější.

UŽ JSEM ZASE DOMA

Musím přiznat, že od prvních okamžiků mi Dark Souls III házely lákavou udičku a já na ni zabral bez nejmenších zábran. Už úvodní lokace a následující centrální útočiště na mě zapůsobily svou smutnou krásou a já v hloubi duše věděl, že bude už jen líp. Právě ten apokalyptický pocit blížícího se konce, svět pohroužený v popelu a zalitý slabým sluncem byly důvodem mé okamžité lásky a nadšení. Vždyť tady jsem doma! Těžko bych vám asi naplno popisoval to vzrušení následujících hodin, kdy mě každé setkání se starým známým nebo nalezení předmětu se zajímavým popisem dovádělo k hernímu orgasmu. Mijazaki dobře věděl, že od třetího dílu budou fanoušci očekávat vyřešení mnoha otázek a do jisté míry nám vyšel vstříc. V úvodních hodinách si znalci předchozích dílů budou připadat skoro jako v nějakém panoptiku nostalgie. Na mě tohle neskutečně funguje, ale je nasnadě, že hráči, pro které jsou třetí Dark Souls první exkurzí do světa série, o tento zážitek přijdou a třeba takový kovář ve Firelink Shrine pro ně bude prostě... jen kovář.

Ještě nikdy se mi v Souls hře nestalo, abych byl tak ohromen prostorem, jako tady.

Když už jsem zmínil Firelink, toto místo se na dlouhé hodiny a dny stane vaším útočištěm. Jen tady je možné za získané duše levelovat, sem se budou postupně přesouvat nalezená NPC, poskytující všelijaké služby. Nemohl jsem si nevzpomenout na Nexus z Demon’s Souls, včetně postavy Firekeepera, tolik podobné Maiden in Black. Pokud vám tyto termíny nic neříkají, nezoufejte. Není to až tak důležité, jen to dokazuje, že Dark Souls III pomrkávají na široké spektrum fanoušků fromovek. Na své poutě se budete z Firelink Shrine vydávat pomocí ohniště, hned z počátku je zpřístupněno rychlé cestování ke každému ohništi, které při svém tažení objevíte. Tento koncept se mi sice nelíbí tolik, jako přirozený otevřený svět prvního dílu, na druhou stranu jsou zdejší oblasti prostě obrovské a skvěle na sebe navazují. Ještě nikdy se mi v Souls hře nestalo, abych byl tak ohromen prostorem jako tady. Úrovně jsou krásně členité, nutí vás hledat a využívat různé zkratky, jako tomu bylo i dřív, ale víc než kdy jindy nabízejí opravdu mnoho prostoru pro objevování.

INDIANA JONES V PLÁTOVÉ ZBROJI

A objevovat rozhodně je co, vždyť hry od From jsou postavené na tom, že fanouškové tajemného lore zkoumají skoro každou pobořenou sochu, jestli na ní nenajdou důkaz pro některou ze svých divokých teorií. Falešné zdi ukrývají nové cesty nebo poklady, do téhle díry možná jde skočit, ale třeba vás to taky zabije. No a co tahle truhla? Je v ní poklad, nebo smrt? Navíc jsem při svém putování nalezl dvě nepovinné oblasti, dost umně skryté a přitom pro lore tak hrozně zásadní! A už teď po dohrání a zběžném omrknutí trofejí vím, že jsem viděl jen jeden ze tří konců a několik vedlejších příběhů mi zůstalo zcela skrytých. To je bolest i slast Dark Souls - přehlédnete někoho, zapomenete si vyslechnout něčí dialog a máte smůlu, napříště se potkáte až v dalším životě. V rámci objevování chci uvést ještě jednu věc. Dark Souls III jsou v mých očích překrásnou hrou. A to jak technicky, tak umělecky. Jestli něco na sérii miluji, jsou to překrásné výhledy, které dokáže nabídnout. I mrtvý svět umí dát na odiv své poslední půvaby. Skomírajícímu bojovníkovi vlijí odvahu do žil a při pohledu na krásný západ slunce dokáže vyhrknout jen: „Praise the Sun.“ I přesto, že textury někdy nevypadají ostře, že mrtví nepřátelé mají pořád stále ten směšný ragdoll efekt, co pět minut jsem se zastavoval a kochal. Miluji způsob, jakým mi autoři polehoučku ukazují v dálce místa, kam se brzy podívám. A když se můj hrdina konečně prokousal z katakomb a najednou se před ním rozlehl Irithyll se svou sněžnou noční nádherou, zapomenuty byly všechny příkoří s kostlivci, kteří se umí znovu složit, i když je jednou zabijete.

Třetí díl Dark Souls je dokonalou ukázkou evoluce v herních postupech. Převratných novinek mnoho nenabízí, ale to, co dělá, dělá s jistotou ošlehaného profesionála. Parry a riposte, tedy odražení útoku a následný protiúder, jsou nyní o něco obtížnější, což přináší větší balanc hlavně do PvP. Vylepšování zbraní je nyní daleko více podobné jednoduchému pojetí z Bloodborne. Můžete buď zbraně vylepšit na +10 obyčejnou cestou za pomoci stále větších kusů titanitu, v případě speciálních nebo boss zbraní se pak používají ještě trochu jiné materiály. Daší možností je vložit do zbraně některý z elementárních kamenů a propůjčit jí jeho vlastnosti. Můžete si tak dle libosti vytvářet ohnivé či elektrizující meče, nebo třeba zlepšit základní sílu zbraně, čímž ale zcela přijdete o výhody plynoucí z vašich statistik. Za duše zabitých bossů si můžete vyměnit speciální zbraně, kouzla či jiné předměty. Vybavení a různých kombinací jsou tu kvanta, narazíte na staré známé oblíbence, leckdy s popisem, který vykouzlí nostalgický úsměv na tváři. Daleko nejzásadnější a nejskvělejší novinkou, co se hratelnosti týče, jsou však takzvané Weapon Arts. Každá zbraň, nebo spíše třída zbraní, má rozličné speciální útoky nebo schopnosti a jejich zvládnutí a úspěšné zařazení k vašemu stylu boje dokáže mít velký vliv na výsledky potyček. S rapírem pak dokážete hbitě uskakovat a zasazovat nepříjemné rychlé protiúdery, se sekyrou si můžete zplna hrdla zařvat a trochu si posílit odhodlání a třeba takový obouruční meč vlčího rytíře (no kdo by to asi mohl být?) vám umožní udělat parádní salto zakončené drtivým úderem. Souboje jsou nyní mnohem akčnější, na hře je zas a znovu vidět stopa loňského Bloodborne, a to i v různých detailech prostředí. Možná si grafici trochu ulehčili práci a sem tam použili nějaký ten asset, rozhodně to ale nepůsobí jako recyklát. Technicky je na tom hra velmi dobře, byť se mi na PS4 několikrát nepěkně zakuckala a jednou dokonce i trestuhodně spadla. Byly to však jen výjimečné potíže, které se v masivní délce zcela ztratily.

SLOVO O PŘÍBĚHU ANEB UROB SI SÁM

Asi jste si všimli, že pořád ještě nepadlo ani slovo o příběhu. Příběhy v Souls, to je kapitola sama pro sebe a nejinak tomu je i nyní. Znovu si ho budete z velké části skládat sami, ale primární motivace je vám tu popsána daleko pregnantněji, než tomu bylo v předchozích dílech. Řeknu jen tolik, že cyklus ohně a temnoty se znovu opakuje a je na čase opět posílit plameny. Celé to ale není tak jednoznačné, jak je v sérii zvykem, a na výběr budete mít z několika rozhodnutí. Možná překvapím, když řeknu, že daleko víc než hlavní příběhová linie mě vždy zajímají a baví ty drobné linky okolo. I těch si tu užijete dosyta, a jak jsem již uvedl, určitě je všechny nepodchytíte při prvním hraní.

Od finálního souboje jsem si sliboval ten opravdový vrchol a dostal jsem slabý průměr.

Nejeden čtenář jistě čeká, kdy se v recenzi objeví obligátní odstavec o tom, jak jsou Dark Souls těžké a podobně. Tohle jste slyšeli už mockrát, takže to vezmu za trochu jiný konec. Upřímně, z obtížnosti jsem docela zklamaný. Daleko více než kdy dříve tu platí, že cesta je náročnější než cíl. Nepřátelé, se kterými se budete běžně potkávat, umí nepříjemně udeřit i přes tu nejkvalitnější zbroj. A je jedno, jestli jste těsně před koncem hry ve skvělém vybavení a na vysokém levelu zabloudili do některé z prvních lokací. Trochu nepozornosti a umřít můžete i tam. Některé lokace, zejména ta lesní a následně jedna tajná skoro v oblacích, mě přiváděly k šílenství skladbou a rozmístěním soků, a tady jsem pociťoval tu správnou esenci Souls série. Totéž se ale bohužel nedá říct o bossech. Bossové, toť jeden ze zásadních pilířů, na kterých hry od FromSoftware stojí. A zde přišlo skutečné, až hmatatelné zklamání. Až na jednu či dvě výjimky jsem jimi prošel jako tlusté dítě Happy Mealem. Tím se vůbec nechci chlubit, jen je dost znát, že veterány série už prostě není čím překvapit. Zatímco třeba běžní nepřátelé ve formě rytířů dostali do vínku nové pohyby, zejména zvášť otravný boční úder štítem, výkladní skříň hry je veskrze dost průměrnou směsicí nepříliš originálních ani obtížných soubojů. Najdou se výjimky a ty jsou pak skvělé, ale nejsem zvyklý většinu bossů zabíjet na druhý pokus, a to včetně toho posledního! Od finálního souboje jsem si sliboval ten opravdový vrchol a dostal jsem slabý průměr. Když si vzpomenu na Gwyna z prvního dílu, který mě za doprovodu melancholické klavírní skladby školil v pokoře, musím se jen smutně pousmát. Mimochodem, hudba je famózní a jsem rád za přiložený soundtrack, kterým v současnosti neustále rozradostňuji své okolí.

BEZ POTLESKU VESTOJE

A těch smutných pousmání bylo více, čímž se dostávám ke své tradičně nejoblíbenější části recenze, kterou ale zrovna u Souls hry vůbec nevítám. Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše – zkrátka neodcházím úplně uspokojen. Dostal jsem grandiozní porci zábavy, to ano. Překrásná místa, spoustu oživených vzpomínek a tuny lore, kterým se budu moct následující měsíce prohrabávat. Jenže toho prostě z nějakého důvodu v mých očích není dost. Oheň slábne, pamatujete? To, čím byl první díl nezapomenutelný, pro trojku už nefunguje. Zážitek z uplynulého týdne byl báječný, ale nevryl se mi pod kůži tak hluboko, jak jsem doufal. Neberte to prosím jako nějaké fňukání, spíš jako vyznání dlouholetého obdivovatele. Dark Souls III jsou úžasnou hrou, kterou by žádný fanoušek náročných RPG neměl přejít bez povšimnutí. Bez znalosti předchozích událostí a lásky k použité látce vám ale zbyde "jen" to skvělé akční RPG a celý jeden rozměr vám zůstane utajen.

Dark Souls III
i Zdroj: Hrej.cz

Občas jsem měl pocit, že tvůrci tak moc chtěli udělat fanouškům radost různým pomrkáváním, až se z toho stala óda na první díl. Není to zcela špatně, ale působí to, jakoby novinka nedokázala stát na vlastních nohou. Vyvrcholení série je sice neuvěřitelně pompézní, ale přesto nedokázalo překročit stín svého staršího bratra v tom nejdůležitějším – v pamětihodnosti. Neseděl jsem po dohrání, tiše sledujíc běžící titulky s pocitem, že to byla jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrál. A proto nemohu udělit absolutní hodnocení. Přesto děkuji, slovutný Mijazaki-san, za tu báječnou mnohaletou jízdu. Doufám, že naplníte své sliby a posunete svou tvorbu někam dál, protože zde už není kam dál jít. Snad se brzy setkáme v nějakém novém světě. Do té doby budu i přes všechny výhrady dál hrát Dark Souls III a objevovat jejich tajemství. A vám ostatním doporučuji to samé.

Dark Souls III
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Důstojné zakončení jedné velké ságy, které sice nenaplnilo všechna očekávání, ale i tak přineslo velkou porci zábavy a širokou plejádu emocí. Nenechte si je ujít.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama