Crush

Originalita. Strašák všech herních vývojářů a modla znuděných hráčů. Někdo ji chápe jako pojem, někdo jako nutné zlo. Nicméně jde pořád o to nejvzácnější, co může hra světu nabídnout. Někdy stačí jen nepatrný náznak čehosi nového, bum, a máme tu živoucí legendu. A hle, v případě handheldovky Crush od britských Kuju stačilo málo, přepínač mezi 3D a 2D světem, stručně řečeno.

Tam a zpět

Všechno začíná dost nenápadně, z veselého menu skočíte do hry a najednou, po vzoru oblíbených komiksů, zíráte na příběh Dannyho, úplně obyčejného kluka odvedle, co prostě nemůže v noci spát. Jak sám říká, je toho na něj prostě moc a i když vede přes den normální úspěšný život kuchaře, začne se na něj všechno valit. Postupně se propadává do stále hlubší a hlubší deprese a nakonec je odeslán do léčebny. Jeho insomnie se však v ústavu pod klasickou léčbou ještě zhorší, a proto si Dannyho bere na starost trochu bláznivý vědátor, Dr. Reubens. Ten sestrojil unikátní přístroj, C.R.U.S.H., díky kterému se můžete procházet po vlastním mozku a uklízet v něm nepořádek. Ano, podobně jako ve skvělých Psychonautech, i tady se Danny pustí na cestu do středu vlastní hlavy a zase zpět. V surrealistickém duchu se odehrává i zbytek příběhu, který postupem hraní poodhalujete, až k závěrečnému finále, kdy by nemělo zůstat ani jedno oko suché.

Crush it!

Tak, příběh bychom měli, začněme pět ódu. Nejprve na skvěle navržené ovládání, které je jednoduché a zároveň i maximálně funkční. O tom se ostatně přesvědčíte za doprovodu doktorova hlasu v hezky pojatém tutoriálu, jenž se odehrává v jakémsi „předmatrixu“. Ovládání analogem, otáčení kamery d-padem, výskok, skrčení, zkrátka klasika. Tedy, do té doby, než po vás bude chtít Reubens, abyste použili Crush! Po stisku L1 tlačítka si Danny tak nějak dupne, vše se zploští a dle aktuálního pohledu kamery změní z 3D prostředí do útulného 2D. Upřímně, koukal jsem jako na zjevení, co že se to vlastně stalo a po zjištění, k čemu se dá onen Crush využít, jsem musel chvíli zhluboka dýchat.

Z 3D do 2D

Hlavní výhodou změny trojrozměrného pohledu na dvojrozměrný je ve zrušení hloubky, či výšky, podle toho, jak máte zrovna nastavenou kameru. Pokud se na Dannyho díváte zboku a použijete Crush, vzdálené předměty se poskládají pěkně do jedné roviny, takže můžete zvesela pokračovat v cestě. To samé platí při pohledu kamery shora – příliš vysoká stěna před vámi, žádný problém. Crush všechno zplacatí, vy přejdete, vrátíte se zpět do 3D a můžete se jen usmát. Samo sebou, s takovouhle vychytávkou by bylo projití hry až příliš snadné, a proto vývojáři stanovili několik pravidel, omezujících používání této funkce, jak se vám zlíbí. Další využití Crushe naleznete v ničení velkých brouků chrobáků, znepříjemňujících průchod k cíli mapy. Dobře zvoleným přechodem do 2D pohledu je totiž můžete za ďábelského smíchu pěkně rozmáznout na žlutavou kaši.

Hurá do hry

Přesuňme se však z tutoriálu konečně do ostré úrovně. Ty jsou rozděleny do čtyřech prostředí v celkovém počtu 40. Úkol je všude stejný, sesbírat po mapě pokud možno všechny barevné kuličky, bonusový puzzlík, pohár a dopravit se ke kanálu, značící konec úrovně. Do hry je se však nutné dostat, pochopit zákonitosti 3D i 2D světa a až po tom můžete být úspěšní. Hned jak se ale přes tento vcelku očekávaný miniproblém dostanete, čeká vás porce zábavy a logického myšlení, která se jen tak nevidí. Postupem hraní se na mapách kromě zmíněných artiklů začnou objevovat různé koule, se kterými můžete hýbat, nebo nášlapná tlačítka, měnící rozestavení lokace. Zároveň je velmi nutné naplánovat postup vpřed, neboť místy narazíte i na nepříjemný budík, odpočítávající čas do zazvonění. Když ho nestihnete do časového limitu zašlápnout, přijde zazvonění a konstatování, že jste nesplnili úkol. Mapu musíte posléze opakovat buď celou, nebo díky všudypřítomným checkpointům, zaplaťpánbůh, od posledního uložení.

Další trumfy

Ani tímto obsahem však vývojáři z Kuju nevyčerpali všechny trumfy a z rukávu vytahují třeba skvělou grafiku. Ta působí do daného příběhu naprosto fantasticky a je až s obdivem, jak dokonale dokresluje surrealistickou atmosféru. Postava Dannyho je sice malá, ale i ten trošek animací je vypilován do detailu. Jednotlivé lokace pak nepostrádají ani na barevnosti, ani na vtipu. Přesně v ten moment, kdy si člověk začne říkat, že ho už potemnělé město přestává bavit, převezme svou úlohu přístavní městečko, ve kterém sice není nouze o občasnou přeháňku, ale za to si zde užijete pestřejších barev a veselejší hudby. Ano, i hudba sedí jako ulitá, je tak trochu potrhlá, občas se vmísí kakofonické, nesourodé tóny, hned zase melodie jako z ukolébavky… zkrátka chaos lidského mozku ztvárněný i po technické stránce přesvědčivě.

10? Bohužel ne, škoda…

Když jsem hru hrál první dvě hodiny, v hlavě mi svítila obrovská desítka, kterou si Crush ale nakonec dneska neodnese. Argumentů sice není mnoho, ale přeci jen – obtížnost. Ze začátku ani nedutáte, vše jde dobře od ruky a nejste prakticky ničím limitováni. Dozajista by to takhle nešlo celou hru, to by šlo o opačný extrém, ale i přes moji, troufám si říct, spolehlivě vyvinutou prostorovou představivost jsem měl ke konci problémy. Přijít na nějaký problém se tedy občas stalo dílem náhody, jindy jsem se pořád dokola vracel k jednomu a tomu samému checkpointu, abych řešil zdánlivě nevyřešitelné. Kéž by vývojáři trochu ubrali plyn a spokojili se s obtížností řekněme nadprůměrnou, než-li vysokou. S klidem v duši však dodávám, že hráči s ještě lepší představivostí a logičtěji fungující hlavou mohou ten bod do desítky s radostí přičíst!

Dobrou noc

Pro nás ostatní platí to, že Crush je zase jednou z těch neočekávaných bomb, postavených na jednoduché, ovšem propracované funkci, spletitém světě bedniček, ramp a hopsadel, podbarvených navíc solidním příběhem, grafikou i hudbou. Jednou větou, Crush je geniální hříčkou, stavících se po boku her jakými jsou zmínění Psychonauti, nebo třeba jeden z prvních titulů pro PSP, LocoRoco!

P.S.: Jen, prosím, choďte spát…