Crusader Kings II

Úplně první místo, kam by se měl vypravit každý, kdo uvažuje o hraní Crusader Kings II, je podrobný průvodce v oficiálním diskusním fóru. Vypadá sedmnáct hutných kapitol o středověkém právu, diplomacii, náboženství, kultuře či vedení války děsivě? Hemží se stránky obtížně pochopitelnými a rozlišitelnými termíny? Neházejte flintu do žita: hodiny, vlastně desítky hodin, které potrvá, než robustní a realistický herní systém téhle nové strategie týmu Paradox Interactive přejde do krve, stojí za to. V duchu předchozích titulů téhož tvůčího týmu dávají Crusader Kings II hráči bezmála absolutní volnost. Vybere si dějinné období mezi lety 1066 a koncem 14. století, postavu krále či vévody, a pustí do tvoření vlastního zápisu do knihy historie. Jaké se povede získat tituly, prestiž a území, záleží výhradně na přehledu a zdatnosti hráče proplouvat vodami intrik a komplikovaných vzájemných vztahů.

Dědictví, aneb...

Právě zaměření na osoby, rody a jejich vzájemné vztahy je výrazným odlišujícím rysem Crusader Kings II. Hráči se nestarají o stálou, ucelenou říši, jako virtuální "panovník na obláčku" – ale vyberou si třeba Vratislava II. a prožijí s ním léta úsilí o zajištění potomstva, dědičných titulů a nároků na území. A když kníže zahyne, chopí se moci jeho následník a hráč si připíše vítězné body podle toho, jaké prestiže a úspěchů s čerstvě zesnulou osobností dosáhl. Pokud smrtí dynastie skončí, končí také hra: proto je svatba s plodnou ženou a "výroba" množství dědiců jedním ze zásadních úkolů. Povede-li se, naváže na předchozího vládce jeho nástupce, obvykle jde ale o turbulentní období, kdy mocnější vazalové uplatňují nejrůznější nároky, bouří se nebo spojují s nepřáteli... a to vše jen zesilují krizové situace, kdy může koruna přejít třeba na šestileté dítě...

Oproti běžným strategiím – a dokonce i oproti sérii Europa Universalis – stráví hráči v Crusader Kings jen málo času válčením. Vedení války, vydržování armády rekrutů či žoldáků, je obrovsky nákladné, a v kontrastu s titulem si hráči neužijí ani mnoha křížových výprav. Se zvětšující se vzdáleností od hranice s nevěřícími je stále snazší ignorovat papežovy výzvy a stále náročnější dostat své armády na "frontu". Do bitev nelze ani efektivně zasahovat – důležitější než nastavení formace jsou počty mužů, vybavení a morálka jednotek. K tomu ještě mají jednotky otravný zvyk utíkat, takže definitivní rozprášení již poraženého nepřítele mnohdy zabere spoustu času.

Svaté války

Jiné stránky herního systému ovšem mírné nedostatky bojové části naprosto vyvažují. Na začátku si může hráč připadat trochu ztracený v síti vzájemných vztahů, brzy se ale naučí házet kostičky na správná místa. Loajalitu šlechty zajistí úplatky, jmenování do funkcí (lépe takových, které nezakládají nárok na území) a vůbec nejlepším mocenským nástrojem je svatba – právě ta je často jediným způsobem, jak získat vliv nad novým krajem a v okamžiku úmrtí či oslabení pozice jeho stávajícího panovníka tento nárok uplatnit i silou. Vzhledem k dějinnému období není technologický rozvoj hlavním tématem – hráč si pouze volí větve, na které se zaměří. Méně času oproti jiným titulům od Paradoxu stráví i budováním, zvyšováním úrovně měst a stavbou chrámů či staveb ekonomických. Zásadním tématem je pochopitelně víra, loajalita papeži a získávání pozic v církevní hierarchii. Ignorování papeže může vést až k ničivé exkomunikaci – na druhé straně plnění úkolů v rámci křížových výprav a svatých válek přinese prestiž a také jde použít jako casus belli proti nevěřícím. (Je třeba dodat, že hra umožňuje vládnout pouze křesťanským zemím - ty muslimské by zřejmě vyžadovaly zásadnější úpravu herních mechanismů a autoři si je pravděpodobně šetří pro DLC či datadisk)

Kdo se mermomocí chce pustit do války, musí si nejprve vhodně připravit půdu: sestavit armádu z odvedenců či žoldnéřů, vhodně ji vybavit a především: zajistit si legitimní důvod k započetí konfliktu. Casus belli může vyplývat právě z více či méně oprávněného dědičného nároku na dané území, záminkou se ale může stát i náboženská válka, boj proti exkomunikovanému panovníkovi, svržení vládce jeho vazalem a podobně. Při hraní se tak člověk stává proradnou liškou, číhající na příležitosti popást se spolu s lenním pánem na slabším protivníkovi a uzmout nějaké území, vhodně se přiženit či iniciovat svatou válku. Jak se říše rozšiřuje, nabývá na důležitosti také management vlastních vazalů a krocení jejich ambicí. Vhodnou strategií je tak při každém povstání co nejvíce oholit funkce vzpurného vazala, drobit jejich území a při vylepšování myslet především na vlastní provincie.

Těžko na cvičišti

Herní systém Crusader Kings II obsahuje řadu záludností a další možnosti, které ještě nebyly zmíněny: ať už jde o poradce, problematiku výchovy dědiců, anebo další prvky. Je tak trochu škoda, že funkci tutorialu musí suplovat diskusní fóra, rady zkušenějších hráčů a hodiny strávené střídáním pokusů s omyly. Protože pro ty, kdo budou mít energii tuhle frustrující fázi přežít, otevře Paradox Interactive strhující, otevřený, komplexní zážitek. Crusader Kings II jsou výtečně vyladěnou, oproti jiným hrám od téhož studia i bugů víceméně prostou strategií. Cesta k ní není snadná, ale stateční dostanou za svou námahu víc než odpovídající odměnu. A tak nezbývá, než zakončit parafrází slavného výroku Jana Lucemburského: "Toho bohdá nebude, aby český hráč z boje utíkal!"