Reklama

Když jsem před několika dny dopisoval poslední řádky recenze příběhové části Crackdownu 3, posteskl jsem si nad absencí toho nejlákavějšího prvku hry, dynamické a všudypřítomné destrukce. Ta měla být exkluzivní pro hru více hráčů, která byla bohužel recenzentům dostupná jen ve velmi omezené míře, a když už jste se do hry v přesně danou dvouhodinovku dostali, odezva byla v našich končinách naprosto k pláči. I přes to jsem si zachoval jistou naději, že by mohl multiplayer s úchvatnými možnostmi ničení pozvednout hru z prachu průměrnosti a z Crackdownu 3 nakonec udělat příjemné překvapení. Překvapil?

Ano, překvapil. Je ještě horší, než jsme mohli tušit.

CHUDOBA

Multiplayerová část Crackdown 3, nazývaná Wrecking Zone, je ve své podstatě stand-alone rozšíření hry. Podobně jako v případě série Call of Duty se spouští skrze vlastního klienta, překvapivě to platí i pro konzole. Potud je všechno v pořádku. Po spuštění se ale naprosto fascinujícím způsobem propadnete zpět v čase. Hned v menu vás uvítá neuvěřitelně strohá nabídka možností. Herní režimy se omezily na pouhé dvě (!) varianty, kromě nich pak můžete zavítat do nastavení přizpůsobení hrdiny, kde dostanete na výběr mezi dvěma pohlavími a zhruba dvacítkou modelů postavy (na nichž by už nemohlo záležet méně). Po zběžném průzkumu a navolení odpovídajícího ksichtu je konečně čas vrhnout se od té pekelné bitevní vřavy, kde se hroutí mrakodrapy, vybuchují celé ulice a vy sotva stíháte dýchat, že? Nu, chyba lávky.

Desítka hráčů je ve dvou týmech vržena na jedno členité kolbiště a jde si navzájem po krku

Na výběr máte mezi režimy Territories, variací na klasický King of the Hill nebo Conquest, a Agent Hunter, inspirovaný Kill Confirmed. Pravidla druhého zmíněného jsou extrémně jednoduchá. Desítka hráčů je ve dvou týmech vržena na jedno členité kolbiště a jde si navzájem po krku. Samotné zabití nepřítele nestačí, následně je nutné jeho uvolněný emblém sebrat a započítat tím úspěšný tiket, což vám ztěžuje desetisekundový časový limit, po kterém emblém mizí. V případě Territories je souboj o něco komplikovanější, zápas startuje s dvěmi neutrálními zónami, o které se hráči tahají. V momentě, kdy vyčerpají přidělenou zásobu respawnů začnou přibývat další zóny a boj se roztahuje po zbytku mapy. To vše probíhá na třech nevelkých, víceméně zaměnitelných mapách. A dál? A dál už nic.

CHAOS

Obsahem tedy dosahuje Wrecking Zone zhruba úrovně bezplatných trialů stříleček z první poloviny předchozího desetiletí. To by až tak moc nevadilo, kdyby bylo hraní velkolepou zábavou, Sumo Digital se nicméně podařilo stvořit asi nejhůř nadesignovaný multiplayer, který jsme v AAA tvorbě za posledních pár (desítek) let viděli. V prvé řadě jsou všechny zápasy naprosto šíleným a nepřehledným barevným (omluvte ten výraz) bordelem. Charakteristická hektičnost boje a téměř neomezená mobilita hrdinů způsobuje to, že všichni hráči poletují po bojišti jako smyslu zbavené blechy na rozpálené plotně. K dispozici máte hned několik pohybů za letu, mapa je ale zároveň poseta plotnami, které vás vypálí vysoko nad hlavy nic netušících nepřátel. Je jich tak moc, že do nich často v zápalu boje naběhnete sami, většinu času tím pádem nazdařbůh létáte po mapě a zoufale lovíte podobně zmateného protihráče. Kvůli automatickému zamykání míření postrádá střelba jakoukoliv nutnost skillu a v zásadě platí, že vyhrává ten, kdo první spatří nepřítele a stiskne tlačítko střelby.

Oproti singleplayeru nepochopitelně kleslo množství zbraní, v nabídce je dohromady pět palných, čtyři výbušné a dvě speciální schopnosti. Systém je jednoduchý, palné zbraně efektivně ničí nepřítele, výbušné jsou vhodné leda na bourání budov a ze schopností je použitelný jen přídavný štít, protože vylepšení pohybu hrdiny je naprosto k ničemu. Navíc se během hraní ukázalo, že je minigun prakticky neporazitelná zbraň a jeho smrtící kadence a přesnost umožňují šikanovat libovolně schopného nepřítele. O nějaké vyváženosti se vůbec nemá cenu bavit. Jednotlivé postavy se liší pouze modelem, zapomeňte na rozdílné atributy nebo snad dokonce speciální schopnosti. A absolutní absence jakéhokoliv systému levelů, odměn, statistik nebo žebříčků už je jen třešničkou na dortu naprosté bídy.

ZKÁZA

Jediným, skutečně jediným kladným prvkem multiplayeru Crackdown 3 je propagovaná destrukce. Zůstává otázkou, do jaké míry hroucení budov skutečně počítá výkonný cloud, poletující kusy mapy jsou však celkem efektní. Rozbít můžete opravdu téměř cokoliv, k zemi se odmítají odporoučet jen holé konstrukce těch největších budov. Když uháníte za nepřítelem a před nos se vám sesype obří kus kasína, který s sebou následně strhne i část takového a makového hotelu, probudí se ve vás pocit, že by podobná destrukce mohla být v dobré hře naprosto senzačním mechanismem. Ve Wrecking Zone nicméně balancuje na hranici zbytečnosti. Její využití začíná a končí tím, že když mezi vámi a nepřítelem překáží zeď, můžete ji odstranit. Tím se ale vystavujete nebezpečí toho, že vás při následném přebíjení odpraví nepřítel, který zrovna přiletěl z druhé půlky mapy a náhodou vás zamkl do svých mířidel.

Na vině může být špatný netcode hry nebo například neexistence evropských serverů

Nejpozději po odehrání čtyř zápasů uznáte, že je boj naprosto náhodný, zbraně šíleně nevybalancované, destrukce možná cool na pohled, avšak úplně k ničemu a výsledný hratelnostní mix katastrofický. Už tak příšernou hratelnost podtrhuje ten fakt, že se mi v žádném ze zhruba dvou desítek zápasů nepovedlo připojit do relace, která by nabízela alespoň uspokojivou latenci. Přitom v případě jakéhokoliv jiného multiplayeru na Xboxu One X i PC patřím k hráčům s nejsilnějším připojením. Na vině může být špatný netcode hry nebo například neexistence evropských serverů, vzhledem k absenci jakýchkoliv informací, nemluvě o dedikovaných serverech nebo hraní s přáteli mi ale nezbývalo nic jiného, než překousnout vzpomínky na hraní přes vytáčené připojení.

VAROVÁNÍ

Na kost ohlodaný koncept hry pro více hráčů se zápasy 5 proti 5 a naprosto nulovou přidanou hodnotou je v dnešní době ryze směšný. Crackdown 3: Wrecking Zone působí spíše jako nepříliš funkční techdemo, než jako plnohodnotná hra. Zničitelná mapa je snad tím jediným, co by vás potenciálně mohlo donutit dát multiplayeru alespoň milosrdnou šanci, pokud se však chcete i dobře bavit, nestojí vám Wrecking Zone ani za ten čas věnovaný jeho stahování. To raději ukradněte dědečkovi z půdy ruční granát a narvěte si ho odjištěný do kalhot. Zábava je to zhruba srovnatelná.