Cook, Serve, Delicious! 2!!

Když jakýsi jistě moc zlý člověk o prvním dílu Cook, Serve, Delicious prohlásil, že jde o flashovku za 10 dolarů, píchlo mě u srdíčka. Nejen z důvodu, že je to vlastně malinko pravda, ale hlavně proto, že jsem i přes podobný první dojem nakonec u prvního dílu téhle hry prodřepěla nestydatých 106 hodin. Což je mimochodem několikanásobně více času, než jsem za stejné období strávila u některých vychvalovaných AAA her. Nebo třeba vařením v reálné kuchyni. Druhý díl jsem tím pádem vyhlížela se slinou u pusy a vybavena teplákami s povolnou gumou v pase jsem jej kupovala minutu po vydání. Cook, Serve, Delicious je lahůdkově návykový simulátor vaření. Návykový asi jako palačinky s javorovým sirupem a pekanovými ořechy, humr s máslovým dipem nebo angus burger s jalapenos papričkami. I když si slíbíte, že jen ždibec ochutnáte, nakonec nikdy nemáte dost.           

NOSTE NA STŮL

Jste kuchař, jehož ctěným úkolem není nic menšího, než nakrmit průvod hladovců, mezi jejichž silné stránky trpělivost rozhodně nepatří. Na rozdíl od jiných simulátorů restaurace tady nejde o samotnou obsluhu, fyzické obíhání stolů a jiné serepetičky okolo, vaší náplní práce je házení ingrediencí do hrnce (friťáku, na pánev) a úzkostlivé hlídání, aby nedošlo k odklonu od receptu nebo se něco nepřipálilo. A občasné spláchnutí záchoda. Požadovanými vlastnostmi na tuto pozici jsou v první řadě rychlost, přesnost, psychická odolnost a taky - teď to přijde - schopnost psaní všemi deseti. Vzpomínáte na mírně pošahanou arkádu jménem Typing of the Dead, v níž zombíky nekosíte výstřelem z brokovnice, alebrž správným a rychlým opsáním slova na obrazovce? Tak Cook, Serve, Delicious je něčím podobným, akorát zasazeným do bujarého kuchařského prostředí. Hra se sice dá ovládat i ovladačem nebo myší, ovšem, při vší úctě, nedovedu si představit, jak hru někdo tímto způsobem (dostatečně rychle) hraje. Nejefektivnější je totiž položit ruce na klávesnici do základní polohy a odbouchávat položky do receptu svižným mačkáním kláves přiřazených ingrediencím.     

Když si představíte, že vám do hostince může naběhnout až 12 zákazníků najednou a každý si drze poručí něco jiného, bude vám těch vašich 10 upachtěných prstů málo.

Pokud vám nějakým politováníhodným nedopatřením první díl unikl, bude pro vás představa, jak se to hraje, asi trochu abstraktní. Pohleďte tedy na následující scénu rovnou ze života: k pultíku nakráčí načančaná paninka a poručí si pořádnou flákotu. Vy zmáčknete jedničku (protože ženština je první v pořadí), hodíte na pánev máslíčko (U jako Butter) a ten steak (S), po upečení musíte steak položit na talíř (S) a dle přání zákaznice ho přelít buď obyčejnou omáčku (G), houbovou (M), nebo cibulovou (O). Enter. Hotovo. Vypadá to vlastně jednoduše (a možná suše), ale když si představíte, že vám během Rush Hour může do hostince naběhnout až 12 zákazníků najednou a každý si drze poručí něco jiného, bude vám najednou těch vašich 10 upachtěných prstů málo. Různá jídla samozřejmě vyžadují i specifický přístup, například u přípravy zmrzlinového poháru nemusíte logicky předem nic smažit a rovnou házíte pochutiny do misky. Háček je, že zákazníci vybírají z tolika druhů zmrzlin, příchutí a posypek, že není těžké se přehmátnout. Písmenka přiřazená jednotlivým ingrediencím je možné u každého receptu změnit, nicméně se mi to nezdá moudré vzhledem k tomu, že se hra snaží dodržet jednotu mezi přísadami a neobratnými zásahy může z ovládání vzniknout nepoživatelná šlichta.            

KŘIDÝLKO, NEBO STEHÝNKO?

Věřte, nebo ne, tenhle v pravdě banální herní princip dokáže hráče vystřelit až k branám herní nirvány. Cook, Serve, Delicious je jednou z těch her, které si jdete jakože na pohodu na pár minut zahrát - dát si prostě jeden dva herní dny a potom se pustit do něčeho „pořádného“... a pokaždé to dopadne tak, že i o několik hodin později soustředěně zíráte do obrazovky a s výrazem pološíleného varhanisty bušíte do klávesnice za polohlasného recitování ingrediencí. Uspokojivý pocit z dobře provařeného dne na konci šichty, nebo naopak vzteklé rvaní vlasů při sebemenší chybičce, v mozku míchá chutný love/hate koktejl. To všechno nicméně zvládal už první díl a otázka, co nového nám vlastně přináší pokračování, je rozhodně na místě.  

Krásnější, větší a lepší – přinejmenším první dva body oficiálního sloganu všech pokračování Cook, Serve, Delicious 2 s přehledem splňuje. Grafické ztvárnění restaurací, konzumentů a celkově uživatelského rozhraní je pořád vesele kreslené a tak nějak poťouchle stylizované; vyobrazení jednotlivých pokrmů a přísad naopak prodělalo posun k realitě. Jídla vypadají tím pádem neodolatelně, k sežrání a načančané jsou k hranici food porna. Před hraním se rozhodně nezapomeňte řádně najíst a po skončení to pro jistotu ještě vyběhat - po dlouhém zírání na půvabně vyobrazený žvanec je totiž pavlovův (nebo Pavlův?) reflex následovaný záchvatem žravky zaručen. A jestliže se mi prvním díle možnost vybírat si do menu z 30 jídel zdála dostačující, pak výběr ze 180 jídel v pokračování nazývám maniakálním. Ať už vás napadne sebeexotičtější krmě původem od Mexika po Japonsko, je pravděpodobné, že ji můžete ve dvojce svým zákazníkům naservírovat. Tady ale nastává první problém: méně prostě JE více. V prvním díle byla příprava každého jídla diametrálně odlišná -  pizza byla o velkém množství zapamatovatelných ingrediencí, lasagne o pořadí vrstev, polévka o hektickém krájení mrkve a celeru a třeba špízy o pekelném soustředění, aby se dvě stejné ingredience na špejli nikdy neopakovaly za sebou. Člověk měl tak nějak pocit, že opravdu vaří to, co mu hra tvrdí. Dvojce se tenhle dojem zopakovat nepodařilo. To množství jídel je prostě tak šílené, že se nakonec jídla liší prakticky jen v tom, jestli je potřeba mít nějaké suroviny předem usmažené, nebo ne. Pak už se jen bouchají přiřazené čudlíky a je ve výsledku docela fuk, jestli jakože zrovna sypete kari do polévky nebo pokládáte na bagetu kus uzeného. Díky systému upgradů se v jedničce navíc hráč učil jídla vařit postupně a kombinace přibývaly pomalu, ve dvojce máte od začátku třeba u té pizzy bez skrupulí tři listy přísad a naučit se jejich zkratky může být pro začátečníky hodně složité.  

OD MEKÁČE PO MICHELIN

Příběhová kampaň byla v jedničce prima. Od servírování hod dogů v olejem nasáklém bufáči jste se nekonečnou pílí vyšvihli až na kuchaře pětihvězdičkové restaurace. A v mezičase se s podezřelým ufounem sázeli, jestli zvládnete bezchybně vyřídit 30 objednávek v řadě, randili s jinými kuchaři, účastnili se kuchařských reality show a před inspektorkou z hygieny předstírali, že máte všude fakt čisto. Nic z toho ale ve dvojce nepochopitelně není! Máte sice vlastní restauraci a za kde co získáváte odměny ve formě stolů, židlí, tapet, koberců, lamp a kýčovitých losích hlav, abyste si měli čím svoji putyku vyzdobit, nicméně mě osobně nic nedonutilo to dělat. A nepřidala tomu ani skutečnost, že se stavební editor (stejně jako celé menu hry) úděsně ovládá. Autor sice příběhový režim podobný jedničce výhledově slibuje dodat, v současnosti přítomen není.

Nechybí ani různé variace na asijské restaurace a vybrané hogo fogo lokály, v nichž ušmudlané štamgasty vystřídají distingovaní gentlemani s buřinkami, monokly a iPhony. 

Suplovat příběhovou kampaň má novinka v podobně „kuchaře k najmutí“, kdy berete směny v tematicky zaměřených restauracích. Jedná se většinou o parodie na známé řetězce a určitě tak identifikujete Pizza Hut, Subway nebo některou z hamburgerově-smaženkových rychlovývařoven. Nechybí ani různé variace na asijské restaurace a vybrané hogo fogo lokály, v nichž ušmudlané štamgasty vystřídají distingovaní gentlemani s buřinkami, monokly a samozřejmě iPhony. Nový režim je prima minimálně v tom, že hráče nutí zkoušet vařit nová jídla a nezkysnout u osvědčené kombinace pár snadných kousků jako v prvním díle. Adekvátní náhražkou vydatného příběhového režimu ovšem není.

Úplnou novinkou jsou pak přípravné stanice. Dělí se na tři typy – povinné (třeba na žebírka nebo sekanou), dobrovolné (maso na hamburgery, párečky do hot dogů) a přílohové (naprosto dobrovolné, které ale zvyšují trpělivost zákazníků a ochotu pustit chlup při placení dýška). Přípravné stanice bez pochyby hře přidaly nový rozměr a řadu nových strategií, jak k vaření přistupovat. Hráč se může rozhodnout, jestli si usnadní a urychlí přípravu hamburgerů, nebo raději uchlácholí trpělivost zákazníků drobným zobáním a prodlouží si tak čas na vaření jiných jídel. 

VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE

Pokud nejste zrovna radioaktivitou vylepšená chobotnice, budete mít v úrovních, kde obsluhujete najednou až 12 zákazníků a 8 přípravných stanic (i více), nemalý problém to stíhat. Řešením je lokální co-op, který je ke všemu přesně taková prča, jak by jeden doufal. Dva hráči můžou hru ovládat myší/klávesnicí/ovladačem v libovolné kombinaci a klidně vařit každý v jednu chvíli jiné jídlo. Ovládání mimo klávesnici je sice docela pomalé a krkolomné, zábava je to ve dvou ale stejně parádní a styl nepřehledné chaotičnosti a vykřikování rozkazů dává vzpomenout třeba na skvělý Overcooked. Co-op byl nicméně později přidán i do jedničky, takže se o úplnou novotu nejedná.    

Po prvotním rozpačitém dojmu mě Cook, Serve, Delicious! 2!! totiž stejně nakonec lapilo do ušmudlaných spárů a pár (desítek) hodin nepustilo.

To je hlavní zádrhel celého druhého dílu – přebírá to skvělé jedničky a přidává dost novinek, na druhou stranu některé parádní věci, s příběhovou kampaní v čele, neomluvitelně chybí. Hned po vydání na tom hra navíc nebyla nijak valně ani po technické stránce. V menu nefungovala myš, tutorial je poměrně nedostačující, při nákupu jídel chybí popisky, naprosto otřesné ovládání režimu designování restraurace zmiňuji pro jistotu podruhé a leckomu vadila i podmíra získatelných achievementů. Autor naštěstí většinu výtek promptně v patchích opravuje a doplňuje. Skutečnost, že Rush Hour uvádí rozjařený japonský nápis jsem původně taky považovala za bug, na fórech jsem se ovšem dozvěděla, že se jedná o zamýšlenou „fíčuru“. No budiž. Já to Cook, Serve, Delicious 2 odpouštím. Po prvotním rozpačitém dojmu mě totiž stejně nakonec lapilo do ušmudlaných spárů a pár (desítek) hodin nepustilo. Propána ano, tohle je jen indie hříčka postavená na triviálním nápadu, ona je ale navýsost zábavná, pohodová, chytlavá, skvěle ozvučená a překvapivě dobře hratelná. Tak dobrou chuť.