Control Recenze Control

Control

David Plecháček

David Plecháček

30. 8. 2019 13:30 22
Reklama

Herní průmysl je specifický tím, jak jeho hráči stárnou a mění se jim vkus i preference, i to, kolik toho už za celou svou hráčskou kariéru viděli. Mnozí si tak stále pamatují vzestup studií, které jsou dodnes legendární, a především jejich hry, které jsou snad ještě legendárnější. Jenže po těch letech snad neexistuje žádné, které by dokázalo svou tehdejší hvězdu překonat. Není to jako u filmu, kdy Tarantino natočí nový snímek a diváci se přou, zda překonal ty předchozí, protože to v sobě má. To samé Jackson, Nolan nebo Spielberg, ti všichni mohou sami sebe překonat, a Hans Zimmer jim stále po několika legendárních doprovodech může udělat ten nejlepší soundtrack ze všech. Ve hrách je to složitější. Remedy svou hvězdu vystřelilo s Maxem Paynem, snažilo se jejího věhlasu dosáhnout s Alanem Wakem, a nabralo sestupnou tendenci s rozpačitě přijatým Quantum Break. Málokdo věřil, že Control může být něčím víc. A on je.

NEŽ JSEM TĚ POZNAL

Řekněme si narovinu, že se skepsi nelze divit. Remedy už dávno není tím studiem, které by vytvářelo jeden hit za druhým, naopak jakýkoliv další přešlap může finským vývojářům zlomit vaz. Ani zmíněný Alan Wake, i přes jistý kultovní statut, není hrou, která by byla finančně úspěšná, a Quantum Break spolykal tolik peněz, že Microsoftu, do té doby mecenášovi Sama Laka a jeho přátelů, došla trpělivost a nechal Remedy na pospas svému vlastnímu studiu. Control je pro studio naprosto klíčovým výtvorem, který nejen že rozhoduje o celkové reputaci vývojářů, ale rozhoduje i o jejich osudu. Jedna věc je to, co si o vás myslí, ale s otázkou o bytí a nebytí se rovnat nemůže. Pro spoustu týmů ale podobný krok může paradoxně znamenat vysvobození, jsou pány svého osudu a nikdo jim nekouká pod ruce a nikdo nediktuje, co je ještě přípustné, a co už je za hranou.

Od Controlu můžete čekat leccos, ne však normální, všední a v tradičním slova smyslu fádní hru.

Kdyby bylo Remedy jakýmkoliv jiným studiem, řekl bych, že je popuštěná uzda na Controlu vidět. Jenže ani jedna hra nebyla „něčím“ nezajímavá a Remedy si dělalo z nějakých hranic dlouhodobě akorát tak dobrý den, takže se v tomto světle jeví jako naprosto přirozené pokračování práce, jejíž podobu autoři před lety nastolili. Opět zkouší něco nového, opět se nedrží při zemi ze strachu z neúspěchu. To sice dobrou hru nedělá, ale samotná odvaha je přinejmenším sympatická. Jinými slovy tím říkám, že od Controlu můžete čekat leccos, ne však normální, všední a v tradičním slova smyslu fádní hru. Ne že by se snad vždy jednalo o něco novátorského a ne že by všem bylo experimentování po chuti – vzpomeňme na Quantum Break řízlý se seriálem – ale ani tentokrát nedostanete příběhovou hru, která by vás nudně provedla z bodu A do bodu B, přičemž už v polovině byste věděli, kde se vlastně váš cíl nachází.

Přitom je to zdánlivě tak jednoduché. Ve světě Controlu existuje FBC, úřad Federal Bureau of Control, který by se dal jednoduše popsat jakožto úřad pro nadpřirozené jevy. Taková Akta X. Do hlavního sídla nečekaně přichází Jesse Fadenová, hlavní hrdinka, pro níž se v prvních minutách leccos změní – stane se prakticky okamžitě jeho novou ředitelkou. Věc se má tak, že v kanceláři dosavadního ředitele nalezne původního činovníka s vystřeleným mozkem a zbraní vedle sebe. Naprosto jasná sebevražda. Na zbrani ale něco nesedí, a tak se jí Jesse rozhodne vzít, přičemž záhy zjistí, že jen ředitel ji dokáže třímat v ruce a přežít. Hrajete takovou ruskou ruletu – jste-li nesprávným člověkem, vystřelíte si mozek též. Pokud jím ale jste, máte nezpochybnitelný nárok na to do čela FBC usednout. To by bylo vyloženě ideální podhoubí pro to nalézt svého 17 let pohřešovaného bratra, kterého FBC z neznámých důvodů uneslo, kdyby ale centrálu nezachvátila neznámá síla Hiss.

ALANA WAKEA UŽ NECHTĚJTE

Paradoxně ale příběh nepojednává jen o Jesse, ale i o dalších, zdánlivě nesouvisejících postavách. Control je pro Remedy vážně důležitou hrou, ve všech ohledech. Ostatně jak hlavní hrdinka říká, žijeme jen ve vězení s obrazem, za nímž je mnohem větší svět, který neznáme a který by nás ani ve snu nenapadl. Naše realita je jen iluze, která se v chodbách FBC postupně otevírá a vy zjišťujete, jak svět funguje a co se v něm vlastně děje. A kdo do něj vlastně patří. Děje se to velmi pomalu a budete muset přečkat poměrně dlouhou dobu, během níž si budete konstantně říkat, co to sakra je. Zorientovat se v původních minutách bude nesmírně obtížné, nicméně nejen pro vás, ale i pro samotnou Jesse, která byla vržena do vody stejně nečekaně jako vy. Ani ona sama neví, kam dřív, a tak bude muset spoléhat na několik málo přeživších, kteří zůstali vůči Hiss imunní. Těch několik málo postav vás bude provázet a řídit vaše nadcházející kroky, které se ale budou po celou dobu držet v rámci hranic jediné budovy, kterou neznáte, ani když už si myslíte, že ano.

Příběh je jednak poutavý sám o sobě, snad ještě lepší a žádoucnější je ale konstantně zjišťovat jeho fungování skrze střípky, které po světě nacházíte. Nemusíte být zrovna lovec pokladů, abyste nalezli alespoň základní fragmenty, ale pochopitelně čím jste pozornější, tím více budete odměnění. Navíc na průzkum budete mít více pokusů – Control totiž funguje jako metroidvania, žánr, který se vyznačuje tím, že se sice pohybujete na otevřené mapě, ale některé cestičky jsou uzavřené (ať už prachsprostě zamčené z druhé strany, nebo vyžadují vyšší prověrku), a značí tak, že se do daných prostor s největší pravděpodobností vrátíte v průběhu hry. Ačkoliv se může zdát, že se tak Control poměrně značně recykluje, nemyslím si, že je to pravda. V rámci hlavní dějové linky budete neustále tlačeni kupředu a vyloženě po vlastních dřívějších stopách se vrátíte jen velice výjimečně. Může za to i systém rychlého cestování, který se sestává z 25 bodů rozesetých po mapě, které nejdříve musíte najít a vyčistit od Hiss, a od nichž začínáte pokaždé, když zemřete.

Jednou z nejlepších věcí na Controlu, když jsem jej hrál, bylo uvědomění, že nad ním někdo opravdu přemýšlel.

Federal Bureau of Control, mluvíme-li o místě zvaném Oldest House, je enormně rozsáhlým komplexem, který vás protáhne nezapomenutelnými oblastmi, na něž budete ještě dlouho po dohrání vzpomínat. Přestože je v něm orientace poněkud složitější, budete se orientovat stejně jako ve skutečném světě, totiž po cedulích. Vnitřní prostory takového místa mají hlavu i patu, přesto není ve vašich silách zapamatovat si každou jedinou chodbu a orientovat se minimálně bez plánku, mnohem více ale bez ukazatelů, které visí na stěnách. Jednou z nejlepších věcí na Controlu, když jsem jej hrál, bylo uvědomění, že nad ním někdo opravdu přemýšlel a měl v hlavě poměrně přesný obrázek, co chce dělat, jak toho chce dosáhnout, a kde se vlastně bude celý děj odehrávat.

OBJECTS OF POWER

Ačkoliv to celé může znít dobře, a já doufám, že to tak přijde i vám, to nejlepší nás beztak teprve čeká. Jak už jsme si řekli, hlavním činitelem problémů je Hiss, neznámá síla, která ovládá jak celou budovu, tak drtivou většinu jejích zaměstnanců. Obávám se, že je budete muset zabít. Hiss se zuby nehty brání, abyste si nepodmanili ani centimetr chodby zadarmo, a brání se právě prostřednictvím bezpečnostních složek, které se v budově nacházely. Bude se střílet. Proti vám stojí po většinu času relativně tradiční nepřátelé, byť se v průběhu hry začne stupňovat množství variant i jiných proměnných, jakou je například přítomnost orbu, který nepřátele konstantně léčí. S tím vším si budete muset poradit. Základní pomůckou je k tomu Grip, ta zbraň, která vzala život Zachariahovi Trenchovi, předchozímu řediteli úřadu, která je relativně tradiční pistolí, snad s výjimkou toho, že místo klasických nábojů funguje na energii, která se dobíjí. Naštěstí ale tato zbraň není jen pistolí, ale může být i brokovnicí, samopalem, nebo odstřelovací puškou. Shatter, Spin, Pierce a Charge fungují diametrálně odlišně, ale po celou dobu vás ani nenapadne, že už je s nimi nuda.

Protože je nebudete používat zase tak často. Jistě, jedná se o primární zbraň a s dvojicí vámi vybraných režimů budete střílet o sto šest, snad ještě větší ničivou silou ale disponujete vy samotní. Jako první dostanete do vínku telekinezi, s níž si můžete přitáhnout prakticky cokoliv a vrhnout to vůči vašim nepřátelům. S telekinezí, a s další schopností, kterou je bariéra složená z trosek okolo vás, která slouží jako štít, souvisí naprosto perfektní fyzikální model. Velice často lamentujeme nad tím, že právě fyzika je oblastí, v níž nedochází k výraznějšímu posunu, ale Control – i díky absenci konkurence – ukazuje, že když se chce, studia dokáží pokročit zase o kus dál. Hrátky s tím, co všechno můžete vzít a vrhnout zpět, mne nadchly a dělaly soubojový systém živelný až do samotného konce. Kromě toho můžete dashovat, ovládnout mysl nepřátel a podmanit si je, aby dočasně bojovali po vašem boku, a v pozdější fázi i levitovat, což dává hře zase jiný rozměr.

Mám pocit, že Remedy snad nikdy se soubojovým systém nezklamalo, ale až Control se z mého pohledu vyrovnává Maxovi. Tak, jak bylo zábavné kropit nepřátele se zpomaleným časem, tak stejně zábavné je používat schopnosti v Controlu. Když už jsme se pustili do srovnání, tak Control je stoprocentně největší hrou studia co se týče herní doby. Do cíle dorazíte tak za 14 hodin, ale to jen za předpokladu, že jdete po hlavní dějové lince a ignorujete větší část těch vedlejších. Celková kompletace zabere skoro dvacet hodin, což je zároveň doba, kdy hru vytěžíte na maximum. Zajímavostí je, že prozatím na samotném konci chybí NG+, ze srdce si ale přeji, aby jej lidé z Remedy do hry implementovali a titul jste si mohli projít se vším všudy znovu od samotného úvodu.

KDE JSI, KARLE, ABYS ŘEKL „TAK TO JSEM NEČEKAL“?

Dlouhou dobu jsem si lámal hlavu s tím, jak se ke Controlu postavit. Mohl jsem si vybrat dva způsoby, přičemž jsem si vybral ten, kdy se v úvodu chválí a kritizuje se až na konci, protože doufám, že právě to je způsob, který ve vás zanechá pozitivnější odezvu, než kdybychom začali naopak, negativně, a pak se snažili situaci vylepšit. Věc se má tak, že Control má jeden obrovský problém – a tím je technická stránka. Nejsem pedant a jsem schopný leccos odpustit – a omlouvám se, ale naprosto nekriticky to udělám i v tomto případě, i když si nejsem jistý, jestli je to dobře – ale všechna ta preciznost si vybírá daň v podobě plynulosti hry. Víte, když jsem hru zapnul, viděl, jak se Jesse po světě pohybuje, říkal jsem si, že je Control plynulý, a to nejen co se týče snímků za vteřinu, ale i takové té „herní“ plynulosti, přirozenosti. Všechno to působí obyčejně, ledabyle, jakoby se nebylo co učit. Už od začátku si připadáte jako v kvalitním seriálu, který začíná vržením hlavní hrdinky do centra dění a teprve zpětně vám to všechno celé začíná utvářet nějaký obrázek. Učíte se nové věci, které po čase používáte, jako byste je uměli od mala. Ale z téhle „herní“ plynulosti vás vytrhávají brutální propady FPS ve chvíli, kdy se rozhodnete využít veškeré trumfy hry.

Po všech stránkách výborná hra má jedinou achillovu patu, do které se ale může trefit každý, ne jen Paris, syn Priama, ale všichni ti, kteří za své peníze oprávněně chtějí bezchybný chod hry, kterou si koupili.

Control není výstřelkem poslední doby co se týče grafiky, je zkrátka vidět, že Remedy už nemají neomezený zdroj prostředků, ale i tak jedou all-in a rozhodně se hra nemusí za nic stydět. Při bližším pohledu je v ní ale několik nedostatků, tu rozmazaný nápis na zdi, tu sterilnost místností, do nichž vstoupíte... ale i s tím chce hrát Control velké divadlo. Vezmete si do své moci kancelářský stůl a z něj se relativně přirozeně vznese do vzduchu balík papírů a začne poletovat po místnosti. Kromě tohohle bordelu ale do prostoru vrhnete i zmíněnou dřevěnou desku, abyste na druhé straně trefili stojícího vojáka. Ten, stejně jako jeho kolegové, po vás střílí ze samopalu, v lepším případě z raketometu, jiní nepřátelé, nadaní jako vy, po vás házejí zase kusy omítky, protože v jejich dosahu nic lepšího neleží... a framerate jde do kytek. Scéna je v tu chvíli impozantní, jen podle některých zdrojů v tu chvíli vidíte cca 11 FPS. Nejde o zásek, který konzole – v tomto případě základní PS4 – za vteřinu srovná, jde o regulérní pokles, který trvá třeba pět vteřin.

Control je hrou, u které jsem si snad jako u první říkal, že je vlastně strašná škoda, že nevychází na nové generaci. A doufám, že se tak stane. Protože jejím jediným limitem je právě výkon. Po všech stránkách výborná hra má jedinou achillovu patu, do které se ale může trefit každý, ne jen Paris, syn Priama, ale všichni ti, kteří za své peníze oprávněně chtějí bezchybný chod hry, kterou si koupili. Ale tou Control není. Pokud si jej koupíte, věřím, že si koupíte jednu z nejzábavnějších, ne-li vůbec nejzábavnější singleplayerovou příběhovou hru posledních let, cíleně však neříkám nejlepší – ten relativně chudý zbytek, který stojí za řeč, totiž exceluje ve všech ohledech. A to Control nedělá. Můžete doufat a čekat, ale myslím si, že ten problém je mnohem větší a potřeboval by větší zásah do fungování hry. Stojím si ale zatím, že vyčkáváním přijdete po všech zbývajících stránkách o perfektní hru. Hru, která dle mého skromného soudu ukazuje, že se autoři ve výjimečných situacích dokáží vyrovnat i legendám, které je proslavily.

Control
PlayStation PlayStation 5
Xbox Xbox One
Windows PC
Xbox Xbox Series X | S
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Jeden jediný přešlap může stát Control život. Nebýt technického zpracování, nebál bych se, takto je hodnocení s vykřičníkem. Byla by totiž škoda kvůli několika zásekům podhodnotit jinak fantastickou hru.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama