Coffee Break

Jakmile bylo shůry zjeveno, že hry na reálný život mohou být zábavné a Will Wright napsal evangelium The Sims, pokusila se řada týmů vytvořit důvěryhodnou simulaci denních aktivit běžného člověka. V případě ideálního klonu The Sims by se hráči bez reptání starali o uspokojení potřeb virtuálních postaviček: lásky, jídla, odpočinku, práce, vyměšování, sexu. Jenže tak komplexní systém je nad síly kohokoliv, kdo se nejmenuje Wright, a tak vznikají série různých simulací s konkrétním cílem, vzpomeňte si na The Singles nebo Seven Sins a další. Coffee Break k množině simáckých opičáků patří jako prut k rybáři. Hra, kterou francouzská Nobilis měla vydat loni, vychází po zpoždění až v dnešních dnech a rozhodně jsme o ní víceméně nevěděli, dokud se neobjevila její dokončená plnohodnotná verze.

Je čas si dát hrnek kafe

Jak název napovídá (ne, nejde o pokračování modu Hot Coffee), je hra o kafi. Respektive, „coffee break“ je termín v angličtině používaný pro pravidelnou denní přestávku zaměstnanců, kteří si ve firemní kantýně dají kafe a pomlouvají své kolegy. V některých společnostech je tradice dotažena tak daleko, že přestávka na kafe má pevně dané časové mantinely a zaměstnavatel se postará o dovezení kafe a moučníků na speciálním vozíku! Jde tedy o podobnou společenskou událost, jako „rauch pauza“ (nejen) v redakci Hrej.cz. A kolem kancelářské chvilky na kafe se celý simulátor Coffee Break točí.

Musím přiznat, že jsem nikdy nebyl proklet nutností pracovat v kanceláři s desítkami kolegů; snažit se proniknout do křehké sítě vztahů a firemní kultury; opakovat každodenní rituály a pro spolupracovníky si kdykoliv najít vhodné přívětivé slovo. Izolovaná buňka vztahů, osudů a řevnivosti – celek snažící se dostihnout jeden cíl, přitom složený z jednotlivců - mě fascinoval jako zajímavý sociální experiment. Z celé duše jsem doufal, že mi Coffee Break ony těžko uchopitelné otazníky objasní. Jako úředník David jsem musel každý den splnit řadu různě náročných časových úkolů (zavolat do firmy, prohlédnout CVčka, zkopírovat report atp) a zároveň kout pikle proti manažerům na řídících postech. Při jednoduchém spočítání, kolik aktivity zaberou času, se dalo vše spolehlivě stihnout bez pracovní důtky.

Ne všechno na světě může být zábavné

K dokonalému provedení virtuální defenestrace manažera bylo zapotřebí kooperaci kolegů, to znamenalo nejdříve si je naklonit. Možná jsem hrál příliš ukvapeně, ale po dvou virtuálních pracovních dnech mě téměř celá firma milovala až po kořínky vlasů. A když ne, tak jsem s nimi zašel do kantýny a koupil jim kafe... Dokonce mi začalo být líto manažera, kterého jsem se snažil znemožnit a David náhle vypadal jako největší grázl pod sluncem. Navíc mohl rozbíjet výtahy a blokovat kopírku, mizera.

A tak je jasně vidět, co v případě Coffee Break selhalo: hratelnost. Člověk, který už bude chtít koupit hru z kancelářského prostředí bude dostatečně dospělý, aby očekával náročnost na úrovni, ne projížďku v sametem vyloženém vozítku, v němž nemůže prakticky nic dělat. Zlepšování a udržování vztahů je tak jednoduché, až klikání na jednotlivé možnosti u konverzace s daným kolegou připomíná diablovský clickfest. Sympatie kolegů se navíc nepromítají do života ve firmě: prostě mají Davida rádi a maximálně mu poradí, kde hledat jaký předmět – například nůžky, noviny nebo lepidlo. Tyto kancelářské potřeby jsou totiž obvykle v kancelářích takřka k nesehnání, jak hra tvrdí. Na druhou stranu díky tomu jinak podstatně nudná simulace zavání lehkou, téměř neznatelnou adventurou. Jak postupujete pracovním týdnem a plníte úkoly, přijdete si spíše jako člověk, co mechanicky vykonává sérii úkolů, aniž by se nad nimi musel zamýšlet.

Grafická architektura působí solidně, vymodelování postav nikoliv – je vidět roční zastaralost softwaru. Sice je k dispozici nejen kampaň za Davida, ale také za šéfíka Johna, přesto nejde o zpestření, ale o umělou snahu dodat hře vizáž „dlouhého a neobvyklého herního zážitku.“ Nic takového se ovšem není pravda. I tak je třeba pochválit Nobilis za snahu, pakliže hra vznikala jako budgetový nezávislý projekt bez ambicí na světobornost. Prvních třicet minut jsem se bavil, další hodinu s napětím očekával, další dvě hodiny pak trpěl a hledal alespoň trochu té kancelářské atmosféry. A pak, pak jsem šel na coffee break.