Chili Con Carnage

Minule sem byl fakt trochu mimo, přiznávám, ale zas na druhou stranu nemůžu říct, že by se to těm tlusťochům od Deadline Games nelíbilo. Prej že z těch mejch keců udělali něco jako hru a mělo to dokonce úspěch. Jenže nějakej čas zpátky mi volal jeden gringo, a že mu je jasný, jak jsem je minule pěkně pohoupal, a to co jsem jim řek, že byly jen kecy. No fajn, byl sem prostě sjetej a něco sem si přibarvil, každopádně půlka z toho byla pravda a ty vzpomínky bolej ještě dneska. Jenže já sem idiota vod přírody a nechal sem se překecat, že jim to jako celý řeknu ještě jednou. Voni že z toho udělaj další hru pro vaše líný zadky a vytáhnou z vás nějaký finanzas navíc.

De se na to!

Celý to začlo když měl padre narozky. Už pár dní předtím mi říkal, že má na háku dost velkou rybu, nějakýho Cesara, kterej to tu docela solidně rozjel v tvrdejch. Otec dycky kecal, ale dneska mu musim dát za pravdu. Mluvil vo tom i když jsem mu dával dárek a možná škoda, že jsem ho moc neposlouchal. Do jeho kanclu tim velkým oknem vjel kombajn a než jsem se vzpamatoval, klečel jsem na krchově u táty, pěkně roztříděnýho do pěti malejch rakví. V tu chvíli se mi vařila krev v žilách a jediný, na co jsem myslel, byla odplata. Ještě ten den mě kontaktoval strejda Marco, kterej má pod palcem kontakty na celý podsvětí, a nasměroval mě do jámy lvový.

Celej nepříčetnej jsem vrazil na ranč, kam vedly stopy po tom hnusným kombajnu. Jen s bouchačkou jsem se pustil do všeho, co se hejbalo, a když se rozplynul ten oblak prachu, uvědomil jsem si, že to byly jen malý slepice. V záchvatu šílenýho smíchu jsem pokračoval dál a cestou rozdal pár headshotů kolem postávajícím strašákům. Taky jsem zkusil osedlat si nějakej traktor a dodávku a i když se mi tyhle zkušenosti párkrát během cesty hodily, kočírovat tyhle povozy stejně pro mě moc nebylo. Ať tak, nebo tak, po pár minutách mi bylo jasný, co a jak - byl jsem připravenej zabíjet!

Stylový zabíjení

Těch chlapů tam bylo po celou dobu hrozně moc a já furt čekal, kdo z nich mi hodí letenku do pekla. Bylo mi naprosto jasný, že z toho nevyváznu živej, a tak sem si to chtěl celý aspoň pořádně užít. Takže mi dáte za pravdu, že narvat někomu kulku do hlavy a jít suše dál je prostě nuda. První pokusy vo stylový zabíjení tak byly hrozně nesmělý. Vobčas sem si naskočil na plot, vod něj se odrazil a v pádu provrtal třeba dva enemigo najednou. Jo, byla to bžunda, ale po nějaký době sem se dokázal vodvázat mnohem víc a házel sem tam jedno kombo za druhým. Dost se mi zvedal adrenalin a přišel sem na to, že čím víc sem ho měl, tím lepší a efektnější skopčiny jsem dokázal udělat. Všechno tohle bylo ještě zábavnější, když jsem trochu zapojil mozek a místo odstřelování chlápků, co mohli za smrt mýho padre, jsem to čas od času narval do barelu s benzínem. Na ten ohňostroj vzpomínám s chutí ještě teď!

Všechno to zabíjení ale nešlo pořád tak zlehka, páč se mi dost často stáválo, že jsem se ve vzduchu přetočil až moc a vůbec jsem neviděl, kam střílim. Kočírovat tyhle divoký výskoky rozhodně nebylo pro slečinky a místama jsem si fakt možná trochu ucvrnk do textilu. Problémy taky přišly v momentě, kdy jsem měl na scéně posledního padoucha a musel jsem ho trefit fakt přesně, páč mi už nezbejvalo moc života a adrenalin jsem nechal pěknejch pár chvil za sebou. Fakt šílená citlivost spouště v těchhle momentech bejvá dost kritická a správně zaměřit.... vážně nadlidský. Ale zase se to všechno odvíjelo vod toho, co jsem právě držel v pazourech. Malou bouchačkou sejmete na menší vzdálenost skoro všechno, ale někdy je nutný šáhnout po vopravdový flintě, uzině, sapíku, anebo jim namíchat takovej ten vybuchující koktejl. Mafioso v Itálii by prej mohli vyprávět…

Esli to vůbec mělo cenu

Když jsem vám tohle vyprávěl minule, bylo všechno ještě moc čerstvý a ve mně se střídalo hrozně moc různejch pocitů. Ale teď, když na to vzpomínám takhle s vodstupem, napadá mě snad jen takový divný prázdno. Vim, že jsem se smál, když se mi povedl nějakej noblesní kousek, ale taky vim, že sem se nesmál pořád. Kolikrát jsem si říkal, proč to vůbec dělám, a mrtvoly za sebou už ani nepočítal. Jasný, tim nechci říct, že mejch osmnáct dostaveníček za nic nestálo, rozhodně ne, ale už teď se od těch tlusťochů vozývaj hlasy, že dokázali moje kecy vměstnat do nějakejch pitomejch pěti hodin hraní. Prej že to je celý nějaký divný a že teda taky nevěděj, jestli se maj jako tlemit, nebo jen blbě čumět. Aspoň, že dokázali dost věrně napodobit moje barvitý líčení všech míst, který jsem navštívil.

Vy, zaprděný Evropani, si řeknete, co je asi tak barvitýho na Mexiku, ale věřte mi, že vono skutečně barevný je, a to dost. Takový ulice městečka, všude se něco děje, povaluje se tam dost zbytečnýho bordelu, ale taky různejch krabic a hromad čehokoliv, což mi vlastně skvěle posloužilo… prostě mraky věcí, díky kterejm je moje město tím, čím je! Taky samotnej pohled na ty zvířata, kerý jsem musel cestou sundat, mě místama dostával do kolen. Ty jejich ksichty sou pomačkaný, jak když je přežvejká v hubě nějakej toro, a hlášky, co házej kolem, taky stojej za to.

Hasta la vista

No, teď když jsem zpátky doma a vím, že padre může odpočívat v pokoji, jsem docela rád, že to je za mnou. Nechápu teda, proč mi nějaký malý amigos říkali, že by si to chtěli taky prožít, ale prej že do toho nejdou sami a musim jim s tim nějak pomoct. Já ale fakt už nemám sílu, a tak jsem se ptal americkejch tlusťochů, jestli s tim něco vyvedou, a oni na to kejvli. Hodili do tý hry taky nějakej multiplayer, prej že až čtyři amigos najednou si to spolu můžou rozdat a dokonce jim k tomu stačí jeden ten přístroj. Je mi to už ale docela putna, já jdu spát a vy mě nechte bejt!