Carrion Recenze Carrion

Carrion

Tadeáš Pepř

Tadeáš Pepř

13. 8. 2020 11:20 2
Reklama

Když přijde na horory, je situace jednoduchá. Na jedné straně stojí nepředstavitelné zlo, na té druhé buďto mimořádně drsní hrdinové, mimořádně dementní hrdinové, případně mix obojího. A je jedno, jestli hovoříme o knihách, filmech nebo hrách, většinou se objektiv příběhu soustředí na druhou zmíněnou stranu. V žádném případě to neznamená, že by ono “zlo” nikdy nebylo další hvězdou, ba naopak, často svou pamětihodností nebo charismatem dalece přebíjí ploché postavy “dobra”. Skutečně jen málokdy se ale vedle otázek “jaké je zlo”, “kde je zlo” a “jak zabít zlo” autoři ptají na zásadní otázku “jak se zlo cítí”. Málokdy, ale přece jen občas ano. Například si takovou otázku položili polští nezávislí borci z Phobia Game Studios a do jejího řešení zatáhli i ulítlého vydavatele Devolver Digital. Výsledkem je mimořádně znepokojivá a krvavá řežba Carrion.

Carrion je zajímavý v mnoha ohledech. Zaprvé jde o lehce obskurní žánr reverse horror, v tomto případě tedy hráč stojí na straně nestvůry, která se snaží vybílit (no, spíše vyčervenit) vědeckou základnu a zakořenit co nejhlouběji svá slizká chapadla. Za tímto účelem (a nepochybně také za účelem jistého šetření financí) si autoři vybrali poměrně jednoduchou, pixelartovou 2D grafiku a Carrion vystavěli od základu jako klasickou metroidvanii se zajímavými twisty.

SKUTEČNÝ GASTRONAUT

Pokud se snad začínáte topit v stále ne úplně známých pojmech, půjdu na to jednodušeji. Příběh, který je základním a jediným stavebním kamenem hry, začíná v momentě, kdy jako čerstvě zrozený parazit uniknete z inkubátoru v útrobách rozlehlé vojenské/vědecké základny. Prakticky okamžitě se naučíte hbitě přesouvat po z boku viděných lokacích a především se prakticky okamžitě naučíte požírat nebohé, vyděšené obyvatele budovy. V prvních pár minutách pochopíte vše podstatné. Hlavním úkolem je utéct s pečlivě uzavřeného komplexu, nabírat biomasu pojídáním všeho živého a ideálně neskončit spálený na uhel pod palbou stále lépe vybavených strážců.

Postupně se tak naučíte na dálku manipulovat předměty, ovládat mysl lidí nebo ve vodě rozložit své tělo na červy.

Hratelnost samotná je tak striktně přímočará. Přesně dle pravidel žánru procházíte poměrně komplexním slepencem obrazovek a lokací a postupně získáváte nové schopnosti, které vám umožní překonat dříve nepřekonatelné překážky. K tomu slouží další inkubátory, kde spokojeně hnízdí jiné parazitické organismy. Ústřední potvora je však schopna tyto “kolegy” pozřít a absorbovat jejich vlastnosti. Postupně se tak naučíte na dálku manipulovat předměty, ovládat mysl lidí nebo ve vodě rozložit své tělo na červy, kteří proplují úzkými štěrbinami. Klíčový je v tento moment ten fakt, že některé schopnosti umí používat jen určitý stupeň rozvoje příšery. Často je tedy nutné “odložit” část těla do připravených lázní a po vyřešení hádanky si je zase vyzvednout.

ZAPOJ MOZEK

Vedle kydlení nepřátel, které umí samo o sobě být až překvapivě obtížné (mluvíme především o nepřátelských vojácích s energetickými štíty) se zapotíte především u otevírání cest. Prakticky jediným, opakujícím se, motivem odemykání dveří jsou jakási hnízda. Ty slouží v prvé řadě jako savepointy, prakticky v každé lokaci ale narazíte na neprostupné dveře, které otevřete jen postupným obsazováním okolních hnízd. Gameplay se tak omezí na hledání správné cesty a postupné odškrtávání vhodných děr a spár. Ano, je to jednoduché, zábavné, v pozdějších fázích hry ale začne být stále stejný a nijak okořený cíl lehce úmorný.

Během zhruba tří až pětihodinové kampaně prošmejdíte řadu roztodivných zákoutí základny. Vedle klasických laboratoří na hráče čekají uranové doly, skleníky s exotickými rostlinami nebo rozsáhlá zbrojnice. Postupem času se navíc dostanou ke slovu nukleární reaktory a na lov krvežíznivého protagonisty vyšle lidstvo drony a obrněné mechy. Nemůžu se však zbavit pocitu, že zdaleka nejlépe funguje hra hned v prvních desítkách minut. V těch momentech, kdy objevujete schopnosti svého “těla”, rozséváte teror mezi bezbrannými vědci a spokojeně bloumáte v zásadě přímočarými lokacemi. S postupným otevíráním stále komplikovanějších lokací se občas dostaví pocit přetížení, to je ale spíše subjektivní výtka.

VEDLE JAK TA JEDLE

Lehce rozporuplným prvkem je ovládání a s tím související obtížnost. Zatímco v počáteční fázi jste skutečně nezničitelnou entitou, která si pochutnává na opozici, později se vám postaví více než rovný odpor. Na straně hráče je za každých okolností rychlost a možnost efektivně využívat prostředí, i ti nejlépe opevnění nepřátelé mají někde za zády šachtu, kterou jim lze jednoduše vpadnout do týla. To ale komplikuje značně krkolomné ovládání.

Ve výsledku ale nikdy nemáte pocit, že držíte otěže hladového parazita pevně v rukou.

Základní pohyb probíhá pomoci levé analogové páčky a to bez problému. Zádrhel může přijít až v momentě, kdy dostanete do ruky plně rozvinutou příšeru, která je tak objemná, že se různě obtáčí kolem překážek a občas si hra nemůže úplně správně vybrat, kam ji vlastně směřujete. Speciální schopnosti lze aktivovat pomocí klasických tlačítek a zadních bumperů a triggerů, i v tomto případě funguje všechno na jedničku. Fascinující (v negativním slova smyslu) je ale ovládání chapadel, případně míření schopností pomocí pravé analogové páčky. To je klíčové jak v boji, kdy chytáte a trháte nepřítele na kousky, tak při řešení hádanek nebo pojídání mrtvých těl. Možná jsem jen absolutní nemotora, do posledních minut hraní jsem ale nebyl zaboha schopný chapadla efektivně využívat a střety s nepřáteli jsem řešil po vzoru bojovek - drcením všech tlačítek na ovladači. Naštěstí není obtížnost natolik vysoká (a ukládání hry natolik přísné), aby to byl kdovíjaký problém. Ve výsledku ale nikdy nemáte pocit, že držíte otěže hladového parazita pevně v rukou.

SPLATTERFEST

O audiovizuální stránku věci už jsem se otřel, teď se do ní ale můžeme zakousnout pořádně a s grácií. Carrion je prostě sexy hrou. Není zbytečně retro, není zbytečně přeplácaná. Stylizace funguje naprosto na jedničku a především díky ní není opravdu bohatá brutalita až příliš barvitá. Požírání a trhání těl nepřátel se pohybuje tak nějak ideálně na pomezí grotesky a příliš realistického gore, působí tedy uspokojivě, ale ne úchylně. K tomu si připočteme slušně atmosferické prostředí, nasvětlení a efekty, na konzolích naprosto maximální plynulost zážitku a po stránce grafiky nemůžeme vytknout téměř nic. Píchnul bych si snad jen do interativních prvků světa, které občas až příliš splývají s krvavým bordelem, který po sobě hráč nechává. 

Carrion
i Zdroj: Hrej.cz

Jisté potlačení efektu brutality z hlediska grafiky mocně dotahuje nazvučení. Soundtrack samotný je pořádně řízný a skvěle dokresluje hororové, frenetické ladění hry, první housle si však uzmuly efekty. Autoři rozhodně nešetřili bolestivým křikem, praskáním kostí, pleskáním masa a odkapávající krví. Dle mého názoru jde o takové efekty, které by mohly mladším sourozencům značně zhoršit spaní, slabším jedincům zase rozhoupat žaludek. K celkovému dojmu z Carrion ale sedí naprosto perfektně. 

KREV, SLZY A DALŠÍ KREV

Je Carrion pro každého? Rozhodně není. Je totiž zběsilý, frenetický, příběh vypráví výhradně skrze gameplay  (a beze slov) a i přes výraznou stylizaci umí být až přehnaně brutální. Na druhou stranu, za 20 eur dostanete velmi slušný herní zážitek. A jako součást line-upu Xbox Game Pass jde o naprosto jasnou záležitost. Pokud jste předplatiteli, neexistuje moc legitimních důvodů, proč tomuto “hororovému” zážitku nedat alespoň šanci. 

Carrion
Xbox Xbox One
Linux Linux
Windows PC
Apple Mac
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Příjemná oddechovka s výbornými nápady, kterou kazí jen lehce krkolomné ovládání a postupně nastupující mírná repetetivnost.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama