Reklama

Všichni známe ty chvilky, kdy nostalgie absolutně pohltí všechno racionální přemýšlení, a když si navíc představíme, že by se naše oblíbená věc z mládí měla nějak výrazně změnit, zlobíme se. Stejně nepříjemný pocit, pouze několikrát umocněný, přepadl ortodoxní uctívače kultovního Cannon Fodderu z roku 93, když se doslechli o chystaném třetím dílu. Ten v mnohých zahořklých fanoušcích nadále vyvolává mohutné dávivé reflexy, ovšem nejen my jsme překvapeni tím, že se to vůbec dá hrát.

Hurá na smrt

Třetí Cannon Fodder rozhodně nijak neskrývá tu nenáviděnou skutečnost, že je úplně obyčejnou levnou hrou z východu. I díky tomu si může dovolit jít trošku jinou cestou, než obrovské tituly, třeba i ve směru nezahalené brutality, násilí a hrstky černého humoru. Docela paradoxně je to nejlepší vyplýtváno hned v úvodním filmečku, kde nekompromisní generál posílá své podřízené zelenáče smrti na lopatu skrze extrémně nebezpečná cvičiště. V průběhu samotné hry sice krev stříká dál a sem tam vám na obrazovku přiletí roztomilá mrtvolka, ale víc nic.

V rámci laciné prezentace nemile zaujmou i mimořádně hnusné fonty a škaredé, pro normálního člověka naprosto nepřijatelné nabídky s nulovou přístupností. Podobně nepřesvědčivě působí i nevzhledné uživatelské rozhraní při samotném hraní, to ale nakonec do té směsice vytříbeného nevkusu skvěle zapadá.

Zabij a znič!

Moc nevěřim tomu, že by se mezi čtenáři našel takový bezvěrec, který by vůbec neznal původní Cannon Fodder a jeho silné i slabé stránky, ale pro jistotu si to teda můžeme dát. Pod božskou ruku se vám dostává statečný jedinec či více nebojácných vojáčků, kteří jsou přirozeně ochotni položit za svou zemi život, za což se jim dostane pouze škodolibého posměchu a ošklivého nápisu na odfláknuté náhrobní desce. Ještě před vysvobozující smrtí je ale na programu spousta povinností, z nichž tou nejzákladnější je, hurá, střílení! Raději před použitím řádně zocelte krysu, protože klikat se bude zběsile. Levé tlačítko myši se jakožto zástupce spouště zbraně stává obětí několikanásobného znásilnění, naopak to pravé, obvykle využívané jako "use" tlačítko, se docela fláká. Své si však užije tolik populární kvarteto wsad, které znovu slouží jako nejspolehlivější zprostředkovatel pohybu kompletní zelené skvadry. Pro strategičtější feeling se k pohybu čety dá využít právě ono pravé tlačítko, ale to ve vyhrocených situacích moc dobře nefunguje.

Za asistence dalších kláves lze mužstvo rozdělit do několika separátně ovládaných čet, bohužel to je ve výsledku spíš kontraproduktivní a zbytečně zmatečné. Na druhou stranu je pro pohodlný průchod hrou nezbytný hbitý mezerník, který stojí za vrháním granátů, raketomety a dalšími podobnými hračkami. Použití těchto "gadgetů" je ve většině situací nevyhnutelné, na čemž se podílejí i stereotypní mise, v nichž bývá cílem zničení vysokého počtu neškodných budov či otravných stacionárních zbraní. Čest výjimkám, kam patří třeba záchrana rukojmích, ale to dneska nikoho nevytrhne.

Později dojde i na řízení vozidel, například jeepu nebo vrtulníku, ale to je vzhledem k zavrženíhodnému ovládání nejtvrdším trestem. Jízdní vlastnosti obrněné čtyřkolky (hlavně to couvání...) jsou skutečně jak z herního pravěku,
ne-li horší, o helikoptérníku to pak platí dvojnásob. No to je ale bohužel všechno, co se to nekonečné chození a tupé kácení slaboduchých nepřátel snaží oživit, částečně situaci zachraňuje snad jen rozrůstající se arzenál palebné síly. Zároveň hra nepředstavuje žádnou výzvu (krom té psychické), veškeré zádrhely a následná frustrace pramení jen z fatálních chyb a nedodělků. Navíc vy i vaši nepřátelé vydržíte v porovnání s předchozími díly až příliš zásahů, což nesmyslně zpomaluje a zlehčuje onu populární hratelnost.

Výhoda pro hluché

Sami tomu nevěříme, ale vizuální ztvárnění nakonec není tak katastrofální, jak se nejprve zdálo. Kvůli své hodně nadsazené stylizaci působí dojmem hodně špatného kresleného filmu, což by třeba nevadilo, kdyby to aspoň běželo hezky plynule. Občasné trhnutí by ještě spadlo do tolerance, ovšem nabízený v-sync, který zamyká framerate na nedostatečných 30 snímcích, je na nic. Koukatelné to ale přece jenom je, avšak uši trpí. Nejenže anglický dabing je neskutečná slátanina blbostí, která snad projela nejmenovaným internetovým překladačem, ale zvuková kvalita je k pláči, což je skvěle poznat v lepších sluchátkách, ve kterých zvuk šumí, praská a otravuje. Rádoby nářezová metalová hudba je jen pověstným hřebíčkem do již zatlučené rakve.

Snad mi rodiče odpustí, že jsem tenhle paskvil hrál, byli totiž té lásky, že mě kdysi pustili k původnímu Cannonu a já teď můžu srovnávat. Logicky v neprospěch mladšího, který sice není tak špatný, jak všichni čekali, ale stejně nás všechny bolí, když vidíme, jaký potenciál byl brutálně zbit. Někoho neurazí, ale už vůbec nikoho nenadchne. Průměr jak vyšitý.