Call of Wii Duty 3

Hry orientované na druhou světovou válku došly do stavu, kdy se kromě stále detailnější grafiky nemohou ničím výrazným odlišit od konkurence, a tak všechny Brothers in Arms, Call of Duty a Medal of Honor působí na nezúčastněného diváka jako nepochopitelný odvar jednoho a toho samého námětu. Vždyť obyčejný člověk neocení snahu lidí z Gearbox, kteří zmapovali lokace pro Brothers in Arms do posledního zrnka písku, dokonce ho ani nebude zajímat, že támhle Johnny B. skutečně existoval a skutečně to koupil do levého nártu při pokusu o napadení nepřítele zezadu. Právě na takových zákulisních rešerších a schopnosti udělat o pár miliónů polygonů na obrazovce navíc (případně ždímat z lidí papundeklové emoce) vidíme snahu o inovaci válečného tématu. V této pomalu hnijící oblasti herního průmyslu provádí Call of Duty 3 pro Wii radikální řez, když kombinuje zpátečnickou grafickou prezentaci s novým modelem ovládání. Výsledek? Kulky sviští mnohem blíže, než by se kdokoliv ve svém pokoji nadál.

Společně s jednotkou amerických vojáků postupujete francouzským venkovem k osvobození Evropy od nacistické nadvlády. Ve stavbě misí, ať už jde o volnost pohybu nebo o časovou náročnost, nepřichází nic výrazně nového – hra je stále podřízena silnému skriptování a spoustě vypravěčských vložek. Mise úspěšně dotáhne i cvičený lidoop, pakliže je bude neustále opakovat a zapamatuje si, kde stojí nepřítel, kam střílí, kdy se co stane a jaké to bude mít následky. Z hlediska současné módní filozofie otevřených světů jde o jednoznačný krok zpět, ovšem příběh je to poslední, co bude zájemce při hraní registrovat, stejně jako ho nebude zajímat, jestli jdou na třešni za plotem vybombardované stodoly trhat třešně. Ehm. Veškerou pozornost na sebe upoutá aktivní ovládání pohybu a střelby, k níž je využíván jak Wiimote pro otáčení a střelbu, tak nunčak pro samotný pohyb. Zprvu mírně zmatené a zbytečně přecitlivělé ovládání dostanete pod kontrolu během několika misí a z plného srdce budete nenávidět nepřeskočitelné a nelidsky dlouhá intra, intermezza a outra jednotlivých úkolů. Rychlost naučení se novým ovládacím návykům je u každého člověka jinak dlouhá, vývojáři se proto důsledně postarali o inteligenci počítačem ovládaných parťáků – kolikrát se stane, že hrdina díky neobratné manipulaci s nunčakem střílí do zdi, případně neví, jestli zrovna klečí nebo leží a je tak snadným terčem pro organizované nepřátele. V takových chvílích zasahují spolubojovníci a akce jede dál. Vývojáři tak odbourali frustraci z neschopnosti koordinace pohybů.

Jakmile zmáknete střelbu a pohyb, přijdou na řadu zenové momenty Wii. Chvíle, kdy neexistuje nic jiného, než vy a hra. Takových stavů se dosahuje konkrétní manipulací s ovladači pro vykonání specifické aktivity. Stačí řízení džípu pojmenovaného Vera – svíráte Wiimote a nunčak jako volant, řítíte se mezi nepřáteli po silnicích a snažíte se nenabourat. Ano, to samé je možné s klávesnicí, ale řekněte sami – kdy vás jízda v džípu v Call of Duty přinutila vyklánět se celým tělem doprava nebo doleva, případně nadskakovat? (Ne, nešlo to tak daleko, abychom troubili, když nacista přecházel na červenou.) Při aktivaci výbušniny jste také nikdy tak opatrně nezašroubovávali rozbušku a nevytrhávali pojistku. Nebo jste nepádlovali po řece ve snaze synchronizovat vlastní pohyb s ostatními veslaři. V takových momentech, kdy se plně soustředíte na speciální pohyb, se dostáváte i přes nevýraznou grafiku do hry a kulky sviští přímo nad vaší hlavou. Podobných aktivit je po hře rozeseto relativně hodně a je z nich cítit, že si někdo záležet, aby odpovídaly charakteru konzole. Konkurenční herní přístroje speciální akce řeší stylem křečovitého postupného mačkání směrových kláves – ale zkuste si představit třeba takový Fahrenheit na Wii, to by změnilo náladu celé hry.

Jako akční hra staví CoD 3 na permanentní akci a nutnosti okamžitě reagovat na události. Ovšem ovládání pohybů je pomalé, zčásti kvůli nutnosti nevylítnout z „rámce dosahu Wii“ a nedostat se do mrtvé zóny, zčásti kvůli tomu, že přesné míření je fakt fuška a vyžaduje rozvahu a koncentraci. Kdyby hratelnost odpovídala spíše uvážlivé akci nebo stealth hře, nedalo by se nic namítat. Takto dochází k situacím, kdy parťáci vystřílejí nepřítele, protože jste pomalí nebo prostě nestihnete postřílet přesilu. Společně s jednoduchostí a omezeným prostorem je to ale jediná výtka, která hře patří. Svojí existencí dokazuje Call of Duty 3 dvě věci: průmysl vidí, že akční hry na Wii mají smysl a budoucnost a hráči zjišťují, že druhá světová válka nemusí být nutně o lepší grafice a vševálcující reklamě v médiích. Válka může být o tom, že po dvou hodinách hraní se jdete zpocení vysprchovat. Sakryš, to by byl slogan do reklamy!

Modernizované ovládání se otiskuje do Call of Duty 3 jako americká kanada. Intenzita, jaké dosahuje hra v některých momentech se nedá ničím vynahradit, stejně jako radost z velmi osobních aktivit, které provádíte skrz ovladače Wii. Ačkoliv hra trpí špatně skrývanou linearitou a omezeným herním prostorem, je pro majitele Wii perfektním důkazem, kam by to střílečky mohly na jejich nové konzoli dotáhnout. S přihlédnutím k faktu, že jde o jednu z prvních vlaštovek svého druhu na Wii dopadla celá ta věc velmi dobře. A ještě jeden dodatek: do hodnocení jsou započítány i námitky typu „při hraní musím stát, to je nuda“ nebo „nedosáhnu ukazovákem na házení granátů“ – sice jde o výtky náležící spíše hardwaru, ale holt to se softwarem souvisí.