Call of Duty: Roads to Victory
Napříč všemi platformami je druhé světové války dost až příliš. Ale když herní publikum stále ochotně utrácí za nové a nové akce či RTS z notoricky známého prostředí, není divu, že se vydavatelé snaží je dostatečně zásobit. Jak jsme již zmínili, takticko-akční Brothers in Arms: D-Day, resp. Medal of Honor: Heroes se na PSP už objevili a především MoH překvapil skutečně fungující směsicí hutné atmosféry, dobrého ovládání a luxusní grafiky. Jen otázkou času tedy bylo, kdy se do díla pustí společnost Acitivison, figurující u dnes recenzovaných Roads to Victory jen jako distributor. Samotný vývoj si vazala na starost společnost Amaze, jež naslibovala hory doly, ovšem výsledek vyznívá značně rozporuplně.
Příběh? To není nutný, né?
Obsah Call of Duty: Roads to Victory nabízí 14 originálních misí, ve kterých povedete spojenecké armády USA, Kanady a Velké Británie do bitev v Evropě. Samo o sobě by to nemuselo vyznít nikterak zle, ale s přihlédnutím ke hře jakožto celku musíme poprvé kritizovat. Je totiž lehce zarážející, že ani jedna ze čtrnáctky misí nezahrnuje nějakou více významnou bitvu v dějinách 2. světové války. Ano, souhlasíme sice s názorem, že výsadkové lodě v Normandii už všichni známe po poslední nýtek, ale neslušelo by se na nové platformě prezentovat přeci jen něčím více familiérním? Ať tak či tak, ve valné většině případů půjdete metr po metru s jediným cílem – vyhladit nepřítele. Šedé realitě nenahrává ani fakt, že vývojáři ze zcela nepochopitelných důvodů ze hry separovali příběh i jakýkoliv jeho náznak.
Schopně ovládnut
V mnohem lepším duchu, každopádně ne bez chyb, se nese ovládání. Na výběr je čtveřice přednastavených schémat, z čehož je důstojně použitelné jen jedno z nich. To je řešeno vcelku standardně, tedy pohyb skrze analogovou páčku & rozhlížení pomocí tlačítek na pravé straně. V tomto místě však musíme podotknout, že možnost navolit si ovládání přesně naopak, tedy využívat k rozhlížení analogovou páčku, stejně jako v případě MoH: Heroes, je mnohem efektivnější. I tak se ale dá na ovládání v opačném gardu rychle zvyknout a nemělo by činit nikomu vážnější problémy. Z prozíravých důvodů se s ovládáním pojí i možnost aktivace automatického míření. Zde však opět naráží kosa na kámen, protože ne vždy zafunguje zaměřování přesně, mnohdy se musíte dostat k protivníkovi na velmi malou vzdálenost a ještě se přitom stačit modlit, aby byla reakce tlačítka pro střelbu pohotová. Bez problému je alespoň vyřešeno vrhání granátů, či nabíjení zbraní, vše pohodlně mapováno na křížový ovladač.
Misijní standard
Pustíme-li se do hry jako takové, nečekejte zbytečně žádné novoty. Design jednotlivých misí je zpracován v duchu ostatních CoD a Activision se pod něj může směle podepsat. Vašimi úkoly bude objevování tajných dokumentů, bitvy o silně střežené bunkry či na první pohled opuštěné domy, nebo instalace min a jejich následné odpálení. Ukládání vaší pozice probíhá vždy po splněné misi, bez možnosti tuto proceduru jakkoli ovlivnit. A tak, i když vám každá mapa zabere maximálně půl hodiny, je přeci jen frustrující opakovat stále stejnou úroveň jen kvůli nezdaru v závěru. Co se zbraní týče, k dispozici je dnes již notoricky známý arzenál, obsahující v základu pistoli, samopal a balíček granátů. Čas od času přijde ke slovu raketomet, těžký kulomet, protiletadlový flak, nebo navádění všemohoucí artilerie. Vše by fungovalo dobře, kdyby proti vám nestáli houpací koně, převlečení do německých uniforem, doslova. Umělá inteligence snad redefinuje svůj pojem, protože ony husarské kousky vojáků Wehrmachtu stojí mnohdy nejen za nenápadný úsměv.
Umělá demence
Mluvíme například o prodlevě mezi aktivací útoku nepřítele a bezduchým okouněním. Vše někdy zajde až do krajnosti, kdy na místo střetu nedojdete nalajnovanou cestou, postavíte se na vzdálenost dvou metrů od cizího vojáka a ten jen tupě stojí a čeká na překročení neviditelné hranice skriptu, aby do vás mohl napumpovat železo. Situace ale nekončí ani v momentě, kdy do chudáka tupouna začnete střílet vy. Hádáte správně, ani se nehne. Naštěstí mnoho možností, jak si dojít ke skupince nepřítele nestandardní cestou mnoho není, proto po vás aspoň začnou alespoň tak nějak střílet. Dost možná si tohoto ne moc zrovna lichotivého faktu všimli i samotní vývojáři, a tak spíše než na kvalitě zapracovali na kvantitě. Očekávejte tedy nekonečný respawn další a dalších vln vojáků stále dokola, dokud opět nepřekročíte neviditelnou hranici. Na hru vydanou v roce 2007 doopravdy mírně trapné.
Ucházející grafika
Asi nejvíce uspokojivým prvkem zůstává grafické zpracování, které působí, obzvláště na kompaktním displeji, více než dobře. Jednotlivé mapy nejsou nikterak rozlehlé, zato si užijete příjemných detailů. Jde o velký počet objektů, které můžete libovolně využívat pro krytí, dále působící výbuchy, nebo kouřové efekty. Pihou na kráse je možná až příliš časté opakování textur; markantní je to třeba v případě budov. I přes to jde v měřítku PSP možností o nadprůměr. Naprosto diametrálně se to má s ozvučením, které v porovnání s povedenou grafikou působí směšně. Hudba v menu je až příliš „bandofbrotherská“, ve hře pro změnu žádná, zvuky zbraní si snad vývojáři mixovali sami, o hlasech okolí netřeba mluvit. Jednoznačně škoda!
Díky za mulťák a šáteček!
V závěru pochopitelně nesmí chybět zmínka o multiplayeru, který je zastoupen pouze skrze ad-hoc a v modech jako je Deathmatch, Capture the flag, nebo King of the hill nabízí zábavu šestici hráčů. Ačkoli chybí možnost hraní online, i tak je multiplayer velká zábava a právě kvůli němu jsme se nakonec rozhodli dát hře ještě o bod navíc. Poslední věcí hodnou poznámce je bonusový materiál, zpřístupňující se s ohledem na kvalitu (hodnoceno v medailích) splnění mise. Vedle popisů zbraní a vozidel se tak v závěru hraní dočkáte třeba i tematického wallpaperu pro vaše PSP
Verdikt
Celkově nedopadl Call of Duty: Roads to Victory nikterak slavně. V porovnání s konkurenčními tituly prohrává a je jen na přístupu vývojářů, jak se k nastalé situaci postaví. Jinak než čelem by to ale dělat němeli!
