Call of Duty: Black Ops Recenze Call of Duty: Black Ops

Call of Duty: Black Ops

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

8. 11. 2010 23:21 53
Reklama

Treyarch že neumí? Ale kdeže. Tito „náhradníci“ za původní tvůrce celé série Call of Duty, studio Infinity Ward, nemají mezi hardcore fanoušky příliš valnou pověst. Jenže je třeba si vše uvést do souvislostí. Treyarch má zatím na kontě dvě hry z hlavní série. Obě dvě z prostředí druhé světové války, obě vyzdvihované za multiplayer, obě zatracované za tuctovou kampaň. S dílem Black Ops mohli vůbec poprvé popustit uzdu své invenci a vymanit se ze spárů zaklínadla WWII. Rozdíl je znát na první pohled. Zatímco dříve bylo nemyslitelné, aby byl na pozadí celého konfliktu rozehrán jakýkoliv, byť sebemenší příběh, moderní doba si žádá jednoznačné hrdiny. Kapitán Alex Mason je jedním z nich. Hned na začátku ho však nalezneme velmi nešetrně přikurtovaného ve výslechové místnosti, v níž se rozpomíná na své předchozí akce. Byť jde o velmi účelovou scenáristickou berličku, pro nás hráče to znamená obrovskou variabilitu a jiné prostředí v prakticky každé z celkem patnácti misí. Hned na úvod recenze je třeba poznamenat, že článek se týká pouze hry pro jednoho hráče. Zhodnocení multiplayeru, který je v Call of Duty: Black Ops skutečně monstrózní, vám přineseme až později po důkladném testování.

Skripty hrají prim

Od samotného začátku jste bez pardonu vrženi do akce, která v takřka nezměněném tempu vydrží až do konce. Leckomu se může styl „bombastického akčního filmu“ už trochu zajídat, nicméně značka Call of Duty vždy stála a padala na skriptech, mezi nimiž bylo vaším jediným úkolem postřílet co nejvíc nepřátel. Nejinak je tomu i v Black Ops. Exploze a dramatické momenty potkáváte doslova na každém kroku a pravdou je, že zejména první polovina hry je možná až trochu příliš akční. To autorům v druhé půlce lehce svazuje ruce v tom smyslu, že pouze přidávají další a další výbuchy. I přes spoustu zajímavých momentů, které dovedou v ten správný okamžik osvěžit monotónnost vašeho jednání, se nelze ubránit mírnému stereotypu. Oproti předchozímu dílu Modern Warfare 2 se navíc ještě razantněji zjednodušila samotná hratelnost. Úrovně jsou pochopitelně striktně lineární, jakékoliv choutky jít jinudy, než po jasně vytyčené cestě, se trestají. Dokonce si leckde nemůžete ani dovolit se na chvíli zastavit a jen tak obdivovat prostředí, neboť najednou se odevšad začnou hrnout nepřátelé. Ti na vás vyskakují v přesně daném pořadí a pocit z automatové střílečky se světelnou pistolí je silnější, než když jindy. Hráčům, zvyklým na předchozí díly, to ale bude naprosto fuk. A ani v rámci série to nelze už vlastně ani považovat za chybu, jako spíše za nezbytný trademark.

Jestli si lidé z Treayarchu s něčím vyhráli, pak to je jednoznačně audiovizuální stránka. Ačkoliv graficky se nejedná o tak veliký skok oproti Modern Warfare 2, přeci jen jádro enginu je minimálně čtyři roky staré, pocitově je hra zkrátka zase o krok vepředu. Může za to zejména využití technologie ne nepodobné té, s níž většinu z nás okouzlil James Cameron ve snímku Avatar. Technickými detaily vás zatěžovat nebudeme, nicméně vězte, že díky ní vypadají všechny obličeje ve hře daleko uvěřitelněji a lépe tak dokreslují situace, kdy máte mít strach, či se naopak cítit jako maximální Rambo. Lépe působí i drobnosti typu efekt roztříštěného skla, či detekce zásahových zón. Využitím streamovací technologie pro jednotlivé textury zase bylo docíleno toho, že úrovně jsou nyní daleko rozlehlejší, a byť se ve výsledku stejně pohybujete na jedné rovné úsečce, máte alespoň pocit, že jste součástí okolního světa. A to i přes již zmíněnou nemožnost z oné úsečky jakkoliv odbočit. Jasným důkazem je mohutně zprofanovaný level, v němž zasednete do kokpitu armádního vrtulníku a začnete kolem sebe rozsévat zkázu. Odhlédneme-li od toho, že palubní kulomet střílí zřejmě speciální druh nábojů, které při kontaktu s čímkoliv velmi efektně vybuchují, pak ona volnost spočívá v možnosti s oním vrtulníkem omezeně manévrovat. Určujete přitom sice pouze směr, výška i rychlost jsou ovládány automaticky, nicméně to prostě vypadá dobře. Tečka.

Miluji vůni napalmu po ránu

Samostatnou kapitolou je zvuková paleta a hudební doprovod. I obyčejné „cvakání“ zbraní při výměně zásobníků je nyní lahůdkou pro uši, ani nemluvě o samotné střelbě. I přes jasnou arkádovost v jejich použití působí zbraně o řád realističtěji než v případě Modern Warfare 2. Jejich množství by sice svádělo k tomu některé z nich po zvukové stránce ošidit, ale jak je vidět ze závěrečných titulků, které svou délkou atakují stopáž patnácti minut, Activision neponechal nic náhodě a zvukové oddělení, stejně jako mnohá ostatní, nabobtnalo do závratných počtů. Přítomnost známých jmen v dabingu hlavních i vedlejších postav je znát, protože Black Ops je neskutečně ukecaná hra. Hlavního hrdinu si střihnul Sam Worthington, agenta CIA Jasona Hudsona zase Ed Harris a Gary Oldman se vrací jako válečný veterán Reznov. Maličkou roličku dostali dokonce i rapper Ice Cube a ruský drsňák Oleg Taktarov. Nešetřilo se ani na licencovaných skladbách, které v určitých úrovních naprosto perfektně dokreslují dění na obrazovce. Během obhlídky americké základny ve Vietnamu slyšíte z rádia znít Fortunate Son od Creedence Clearwater Revival, noční útok na pozice Vietcongu zase doprovází tóny Sympathy For the Devil od Rolling Stones. I „generické“ řezání do kytar zde má své místo – minimálně vás nutí úrovní uhánět neustále dopředu a nepřátele odstřelovat tím nejefektivnějším způsobem (třeba akimbo „čezetami“).

I přesto, že doba, kterou v kampani strávíte, není nijak závratná, na obtížnost Regular se lze na konec dostat za nějakých osm hodin pohodového hraní, tak máte ve finále příjemný pocit, že autoři skutečně odvyprávěli vše, co měli v plánu. Naopak, jak byla Modern Warfare 2 vyčítána možná až příliš velká stručnost, tak v Black Ops bychom se bez dvou, tří úrovní klidně obešli a vyznění příběhu by zůstalo stejné. Možná je to naší znechuceností z druhé světové jakožto kulisy, v níž se odehrávalo již bezpočet her, nicméně pravdou je, že Treyarch vlastně pouze těží z toho, že se děj posunul do šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Pokud by se totiž ten samý příběh odvyprávěl o dvacet let dříve s M1 Garandy a Thompsony, asi bychom z něj tak nadšeni nebyli.

Příslib do budoucna

Naprosto jistý komerční úspěch, navíc podpořený i velmi kvalitní hrou, snad Activision konečně utvrdí v tom, že sázka na moderní konflikty se vyplatí i do budoucna. Návrat do dob, v nichž dominovalo jedno vylodění v Normandii a několik nosičů vlajek na Reichstagu, by byl totiž pro několik nejbližších let z hráčského hlediska jen velmi bolestivý. Reklamní kampaň, která ukazuje Black Ops jakožto interaktivní válečný film, je přitom stoprocentně pravdivá. Série Call of Duty se už snad (z hlediska hry pro jednoho hráče) ani nedá řadit po bok „klasických“ first-person stříleček typu Medal of Honor nebo Halo, protože se zkrátka dostala do své vlastní kategorie. V té ovšem dominuje s obrovským náskokem před prachbídnou konkurencí.

Recenzi gigantické multiplayerové části, včetně verdiktu nad kooperativními misemi a zombie módem, můžete na Hrej očekávat v příštích několika dnech.

Call of Duty: Black Ops
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360
Nintendo DS
Wii Wii

Verdikt

Nekonečná akce s prvky prvotřídního válečného filmu vás do sebe zkrátka vtáhne a nepustí. Studio Treyarch se konečně vymanilo, za notné pomoci kulis studené války, ze stínu slavnějších kolegů a stvořilo plnohodnotný akční zážitek.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama