Brutal Legend Recenze Brutal Legend

Brutal Legend

sleepless.

sleepless.

19. 10. 2009 22:59 64
Reklama

Zaslepený může být jen ten, kdo v něco věří, hodně věří. Třeba v Pánaboha, Arcisatana, Velkou smradlavou ponožku, tajemství templářů či Tima Schafera. Všechny tyto modly přitom po zaslepencích prahnou a zpočátku možná nevědomky, později se zcela jasným záměrem si své oddané věroslepce vytvářejí. A když to tak trvá déle, promění se v zaslepence i sama modla. A jestliže u satanů, pánubohů, templářů a zatuchlých fuseklí to zrovna moc nevadí, protože jsou to modly dávno mrtvé, v případě Tima Schafera to opravdu bolí. Smutně se teď dívám na seznam her, přes které Schafer dospěl ke svému zbožštění a marně se utěšuju tím, že každý jednou narazí a - klesne. Už jen kvůli tomu, aby měl zase kam stoupat, od čeho se odrážet. Jen mě prostě mrzí, že Schaferovu špatnou formu schytala zrovna hra, která měla oslavovat metalovou hudbu a kulturu.

To bude mejdan!

A přitom vše začíná jako na oslavě nově vzniklého mistrovského díla, o kterém jsem mluvil v perexu. Natěšené davy hráčů ještě více rozpumpuje skvělé intro a štiplavé odkazy na impotentní pseudo emo metal typu Linkin Park se přelijí do samotné hry, která v podobě ochutnávky hack and slash soubojů sice neuchvátí, ale razantně navnadí na postupné rozšiřování zabijáckého arsenálu. Pohled na kostěnou pyramidu a laškování s démonickou sestřičkou ještě na chvilku vrátí opojný pocit z očekávání něčeho VELKÉHO, který před nezvratitelným odchodem do ústraní uštkne hráče během první velké jízdy metalovým vozítkem po dálnici plné démonů a chodících příšerek.

Jenže pak už se všechno sveze do hlubin průměru, ze kterého se brutálně bezzubá legenda navzdory mnohým pokusům nikdy zcela nevyhrabe. Nakoukne do vod kvality, ale nepřeplave.

Špatné svědomí

Ne náhodou byla nedávno vydaná demoverze tak krátká a omezila se na samotný začátek. Jako by si tvůrci uvědomovali, že k uchování pozitivní nálady nesmí svým věrným zaslepencům (pardon hráčům) ukázat prázdnotu herního světa, plytkost akční složky a do očí bijící zbytečnost rádoby strategických megabitev. Byly doby, kdy jsem marně skrýval své rozhořčení nad tím, že při fúzi s Vivendi odmítlo vedení Activision vzít Brutal Legend pod svá křídla, ale teď už se tomu nedivím. Zdaleka nejlepším prvkem celé hry je totiž natřískaný soundtrack, který nemá šanci trumfnout žádná z hudebních her. Sešlost rockových, metalových, deathmetalových i jinak metalových kapel, které do této hry neváhaly propůjčit své skladby, je opravdu úctyhodná. Kdyby bylo možné soundtrack importovat do Guitar Hero nebo Rock Bandu, tak bych snad Brutal Legend několik bodů v hodnocení přidal. Ale ono to nejde, takže tůdle nůdle.

Bezzubý bijec

Vraťte se ve vzpomínkách k úvodní akční scéně celé hry, kdy musíte vykostit pár démonických mnichů v červené kutně. Že to působilo jako naivní pokus o hack and slash hru ala God of War by se takhle na začátku dalo přehlédnout s vyhlídkou na rozšířený arsenál zbraní, promyšlená komba nebo při nejhorším na snahu o trefnou parodii takových her. Jenže když se pak na konci hry proberete ze snu a zjistíte, že za celou tu dobu jste sekeru nedali z ruky a těch vylepšení je jen pár, že s kytarou také nemůžete provádět nic jiného než pár usmolených bojových riffů a hlavně, že jste za celou hru nepotkali nepřátele, kteří by vyžadovali uplatňování jakékoli bojové taktiky, tak se vám udělá špatně. Prozření takové bývá. Paradoxně až úplně poslední souboj ve hře má jakoustakous strukturu a adrenalinový náboj. Jinak jsou tyto konkrétní akční pasáže bezduchou snahou o mlátičku/sekačku, která na formální úrovni jakžtakž funguje (tzn. samo se to neodehraje, pořád ta tlačítka musíte mačkat) a některým primitivům může dokonce na chvilku nabídnout pár gramů zábavy, ale kdyby se měla z očí do očí utkat v bojové aréně s light verzí God of War nebo Devil May Cry, tak ani nezačne bojovat, ale bude se marně pokoušet o útěk do publika dírou v drátěné kleci.

Záchranou pro souboje rozhodně není ani smutný fakt, že nikdy netrvají více než 5-10 minut a v zásadě tak vždy bez výjimky skončí ještě dříve, než se začnete cítit trapně a říkat si: „Tohle považuje Schafer za zábavné?“ Nakonec bezradnost vývojářů stejně prohlédnete, což společnou měrou zapříčiní dvě další herní složky, dotvářející triumvirát herního průměru, hřešícího na stylovost zpracování a nepopiratelnou atraktivitu samotného námětu. Konkrétně tím myslím ježdění ve vozítku a rádoby realtimové bitvy.

Reálná potupa

Brutal Legend měla být původně realtime strategie. Když jsem se to nedávno dozvěděl a později to konfrontoval s tím, jak se realtime souboje hrají, nevěřil jsem svým uším a očím. Opět sice platí, že koncept strategických střetů, které bohužel tvoří zhruba 40% misí v hlavní kampani je papírově funkční. V praxi však doplácí na humpolácké ovládání a neexistující AI nepřátel. Obsazujete, bráníte a osvobozujete místa, ze kterých vyvěrá stavební energie (fanoušci), díky které pak budujete a do akce vysíláte jednotky, které v boji podporujete vlastní aktivní účastí. Zní to docela dobře, že? Jenže ve skutečnosti prostě obsadíte a velmi lehce ubráníte stálý příliv fanoušků/energie, kontinuálně naklikáváte zrod nových a nových jednotek a mezitím osobně masakrujete nepřátele. Není v tom žádná strategie ani taktika. A nakonec se prostě spojíte s vybranou jednotkou (každá nabízí nějaký ten druh týmové spolupráce), propletete se až k pódiu/velitelskému stanu druhé strany, které po chvilce bušení zničíte, a tím bitva končí. Obvykle po deseti minutách maximálně a díky bohu za to, že to netrvá déle. Jediný náznak game designu se opět zjeví v posledním velkém střetu, kde je třeba činnost jednotek nějak koordinovat, abyste se vůbec dostali k možnosti zničit úhlavního bosáka. Ovšem i  tuto světlou chvilku něco kalí, tentokrát šílené obstrukce při zadávání příkazů jednotkám, protože to vyžaduje neustálé poletování (doslova, Eddie umí v bitvách létat) od čerta k ďáblu, a povětšinou marná snaha o to, aby vás poslechl jen ten hrozen jednotek, který potřebujete.

Řidič slečny Daisy

Podobné nervy jako v bitvách při jízdě vozítkem rozhodně nezažijete. Je to však skok z jednoho extrému do druhého. Otevřená herní plocha je totiž bez života, a tak vůbec netuším, proč je otevřená. Vztekem vyvolaný adrenalin tedy vystřídá nuda. Pravda, jízda nazdařbůh má díky možnosti pustit si k tomu libovolnou skladbu z božského soundtracku své kouzlo, ale k dosažení podobného pocitu nemusím hru vůbec zapínat. Stačí se posadit do křesla, naklikat si skladby do Winampu a je to. Pár misí, kdy musíte ve vozítku chránit konvoj před nájezdy nepřátelských motorkářů, je zábavných, ale opět trvají dohromady dvacet minut. A pak můžete vozítko použít jen k dojíždění na místa s vedlejšími úkoly, které jsou tuším čtyři: zmasakrovat pár potvor, ubránit vybraný flek před útokem potvor, závod na checkpointy, masakrování fauny. Kvůli této ubohé nabídce nepovinných úkolů se musíte potýkat s vyloženě debilní navigací, která vás nechá zcela úmyslně bloudit. Snad abyste objevovali vyhlídky (za jejich objevení je 10 bodů odměna) a místa vjezdu do podzemí, kde vám pak Ozzy Osbourne jako „Strážce metalu“ umožní nakoupit vylepšení pro vozítko, nové útoky pro sekyrku nebo pevnější a účinnější struny pro kytarovou magii.

Ostatně, vedlejší mise děláte jen pro získání těchto nákupních bodů. A pokud se na tuhle návnadu chytnete, metalový bůh s vámi. Vůbec je totiž nepotřebujete, respektive vůbec netuším, k čemu vám budou. Hra totiž nenabízí žádný obsah, kde byste těch pár nových útoků sekerou, silnější účinek kytarových výbojů nebo delší nitro u vozítka využili. Snad jen proto, aby hack and slash mise a strategické bitvy netrvaly 10, ale jen 5 minut. Vlastně jediným opravdu užitečným upgradem je namontování kulometů na vozítko, ale ten si můžete pořídit hned na začátku.

Vlhké snění, mizerné spaní

Ani alchymisté nepřišli na to, jak spojením několika obyčejných kovů vykouzlit zlato. Takže je jasné, že ani Tim Schafer nenalezl recept na to, jak z několika papírově dobrých, ale průměrně zpracovaných herních prvků vyvařit skvělou hru. Celkové chuti Brutal Legend pomáhá těsně nad průměr jen vybroušená stylizace, která je jedinou fází Schaferova tvůrčího snu, kterou dokázal úspěšně přenést i do reality. Pomohly mu v tom i metalové/rockové hvězdy, které ve hře účinkují. Jejich role jsou sice opravdu prťavé a mnohem větší dopad na celkový dojem má hudba, kterou tyto hvězdy tvůrcům licencovaly, ale přesto propůjčují Brutal Legend punc metalové opravdovosti.

Tim Schafer si prostě splnil svůj sen a stvořil osobní poctu hudbě a subkultuře, ke které má osobní vztah. Dobře pro něj, asi se při tvorbě Brutal Legend bavil. Jaksi ale zapomněl, že zábavný by měl být výsledek tvůrčího procesu, tedy to, co budou lidé hrát. Nikoho totiž nezajímá, kolikrát se Schafer udělal do trenek, když kvůli vývoji hry mohl potkat některou z hudebních veličin, která formovala jeho dospívání. Možná by bylo lepší, kdyby příště své osobní pohnutky pustil k vodě a hlavně kdyby se hratelnost nesnažil násilně a marně přizpůsobit předem stanovené stylizaci. Během hraní si totiž bolestně uvědomíte, že při vývoji Brutal Legend se nikdo nesnažil o dosažení funkčního skloubení grafické a myšlenkové stylizace s hratelností. Kdepak. Hratelnost byla tentokrát odstrčena na druhou kolej, odložena na později, zapomenuta. A když si na ni tvůrci vzpomněli, tak už bylo pozdě na kompletní překopání hry a museli prostě hratelnost nějak přizpůsobit příběhu, metalové stylizaci a omezeným prostředkům finančním i časovým. Nepovedlo se jim to.

Kocovina

Když tedy Brutal Legend za pár hodin dokončíte, tak vám v hlavně utkví pouze pár příběhových scének a chuť pustit si metalovou hudbu. Nic víc. Možná si ještě vzpomenete na pár momentek ze závěrečného souboje, který jako by svou znatelnou, ale nedotaženou orientací na hratelnost naznačoval skrytý potenciál vzhledem k dalším dílům. Jenže něco takového si mohou dovolit epizodické hry, ne plnohodnotné tituly, jejichž pokračování je vzdáleno několik let.

Brutal Legend
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Jako demonstrace síly, věčné kvality a neutuchající údernosti metalu Brutal Legend boduje na celé čáře. Škoda, že už nejsou 90. léta 20. století, kdy by takový manifest měl proti nebezpečné nadvládě grunge cenu. Takhle to je pouze do reality skutečného produktu převedený sen Tima Schafera.

Co se nám líbí a nelíbí?

Skvělá metalová stylizace a hudební doprovod pozvedají celkový dojem mírně nad průměr.
Všechny tři herní prvky jsou ve své průměrnosti primitivně jednoduché a evidentně hrají druhé housle zamýšlené stylizaci. Nezachrání to ani multiplayer, který s ohledem na nezábavnost strategických bitev nemá co nabídnout.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama