Broken Age: Act 2

Obě části adventury Broken Age spojuje – mimo jiného – dlouhé čekání. Než se první akt dostal na svět, vystáli fanoušci důlek, po několika hodinách se ale do něj mohli postavit znovu a z důlku udělat jámu. Rok a tři měsíce – přesně tak dlouho totiž bylo nutné čekat na zakončení tohoto dvoudílného díla, což je nutné zdůraznit hned v úvodu. Očekávání, které v tomto případě skutečně nevzešlo od hráčů, ale ve všech směrech za něj může tým designéra Tima Schafera, se totiž nepodařilo naplnit, a pokud bychom se bavili o jiné epizodické hře, pravděpodobně by kritika byla ještě přímočařejší.

ZPÁTKY DO POHÁDKY

Přitom nic na začátku druhého aktu nenasvědčuje tomu, že bychom si měli na cokoliv stěžovat. Aniž bych vyzrazoval příliš z událostí první části, hlavní hrdinové – Vella a Shay – se vrací do akce, když si tak trochu vymění své role. Zatímco Vella se nechce smířit s tím, že by ji mělo jako posvátnou oběť sežrat monstrum Mog Chotra, Shay se chce za každou cenu vymanit z miloučkých a ustaraných osidel své vesmírné lodi. A jak už to v pohádkách bývá, když si něco z celého srdce přejete, osud to už nějak zařídí. Bohužel, s výměnou přichází i procitnutí, když si po několika minutách hraní uvědomíte, že vývojáři připravili jen minimum nových lokací a nechají vás procházet po většinu času tam, kde to už podrobně znáte.

Abyste ovlivnili situaci v některé z lokací, musíte se vydat do jiné, abyste ale mohli získat něco, co byste mohli použít v první lokaci, musíte ze druhé putovat do třetí, pak do čtvrté.

Jistě, do určité míry by se z tohoto faktu mohla stát přednost, pokud by však na předchozí znalost prostředí byly chytře naroubovány i herní mechanismy. Pro potřeby staromilské adventury jim říkejme třeba: sakra zapeklité hádanky postrádající logiku. Bohužel, nic takového se v případě druhého aktu Broken Age nestalo a co hůř, vývojáři zvolili tu nejhorší možnou variantu postupu, jakou si mohli z celé paletky vybrat. Abyste ovlivnili situaci v některé z lokací, musíte se vydat do jiné, abyste ale mohli získat něco, co byste mohli použít v první lokaci, musíte ze druhé putovat do třetí, pak do čtvrté a pak se jako Uroboros kousnete do zadku. Jinými slovy – backtracking ze hry doslova stříká a v kombinaci s tím, že hádanky jsou po vzoru všech Monkey Islandů a Grim Fandangů značně ujeté, budete často bloumat tam a zpět a zkoušet všechno na všechno a všechny. Zábava? Upřímně – jedete-li bez jakéhokoliv návodu (a že žádný v době hraní nebyl k dispozici), spíš vás hra frustruje a vtipná situační vyústění jsou sice skvělá a zasluhují pochvalu, jako odměna za vaše snažení už ale spíše nefungují.

NELOGICKÁ SÍLA DVOU

Pokud si nebudete vědět rady (a zas tak drastické to nakonec není), musíte si rychle zvyknout i na jednu zásadní změnu – zatímco první akt jste mohli hrát skutečně napůl, tedy nejdříve za jednu a posléze za druhou postavu, nyní je nutné hrát souběžně. Ve světech Shaye a Velly se totiž nachází důležité informace pro druhou z postav a hra sází na to, že je budete mezi protagonisty přenášet ve své hlavě. Logika zde trochu umírá a co je vůbec nejhorší, hra vám tuto změnu nevysvětlí. Budete-li tedy přistupovat ke druhému aktu stejně, jako jste vyřešili akt první (a proč, sakra, ne?), opravdu se zaseknete a nebudete moci pokračovat, dokud si celou věc uvědomíte, nebo vám někdo chytřejší, ehm, neporadí.

i Zdroj: Hrej.cz

Co se týče příběhu jako takového, po velkém nádechu nepřichází nic světoborného. Ne, nechci se do Broken Age strefovat za každou cenu, jen se snažím pochopit, proč se první díl točil kolem dospívání a druhý myšlenku nedotahuje. Především Shay je pouze vláčen situací, nic zásadního neříká a jeho snaha napravit všechno, co způsobil v první aktu je jedinou, nepříliš vykreslenou katarzí. Vella naproti tomu opravdu prezentuje svůj charakter a na mnoha místech cítíte, že její zásah skutečně ovlivňuje chod světa. Pro obě části druhého aktu ale bezesporu platí, že Tim Schafer zas a znovu uplatnil svůj chytrý smysl pro humor, a kdo skutečně chce, ten se rozhodně u hry pobaví.

LÉPE NAJEDNOU

Do značné míry pak tenhle kouzelně stylizovaný výlet řídí to, zda si před hraním druhého aktu zahrajete hru od samého začátku. Nutno totiž přiznat, že některé nelogičnosti najednou dávají lepší smysl a hráč se do příběhu snáz dostane. Vyzkoušel jsem to až po samostatném dohrání aktu 2 a i retrospektivní průchod zážitek přeci jen trochu vylepšil. Celkově si ale musím stát za tím, že zakončení dvoudílného příběhu je zklamáním, veze se na již vytvořených základech a hru jako celek nikam neposouvá ani myšlenkově. Těžko říct, jak by Broken Age dopadl, kdyby byl vydán kompletní, bez čekání, bez pauzy ve vývoji a s možností táhnout linku vcelku netradičního příběhu najednou od začátku do konce. To už se ale nikdo nedozví, takže si s tím raději nelamte hlavu a mějte na paměti, že vás nevyužitý potenciál této hry může ve finále nemile překvapit. Škoda.