Borderlands Recenze Borderlands

Borderlands

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

29. 10. 2009 23:32 30
Reklama

Pandora? Tam jsem byl. Písek, šutry, skály... písek. Prach ve vzduchu. Až k obzoru sporadický sloupy dýmu, ohně v poušti. Planeta, kam by skaga nevyhnal, a přitom jich tu z každý díry vyskáče tucet. Krmení pro moji odstřelovačku! Z těch pár veletuctů, co mi prošlo rukama, mám zrovna tuhle nejradši: Torgue LB něco-něco. Pět ran, jedna za tři kila. Přesnost ke stovce. Dvojnásobný přiblížení. Explozivní munice. Kouknu přes pustinu, vidím pohyb, PRÁSK! a cíl je fuč v obláčku růžovoučkýho kouře. Jojo, Pandora. Takhle to tu chodí.

Jsem na planetě sotva týden, ale připadá mi to jako roky. I v tý všudypřítomný anarchii vládne určitej prastarej, poctivej řád. Hledači pokladů – jako jsem ostatně já sám – tu zkouší slídit po artefaktech nelidskýho původu. Osadníci (většinou potomci těch, co sem přiletěli za instantním majlantem a těžce narazili) se snaží nějak přetlouct období zvýšený sluneční aktivity, kdy všemožný potvory lezou ven a žerou, co jim přijde pod chřtán. Brouci, slimejši, okřídlený rakkové, všichni lezou ven a žerou. Nejvíc bandity, těch je tu ostatně taky nemálo. Paktujou se dohromady a nelíbí se jim, když slídíte po jejich území. Nepřijde vám cáklý, nárokovat si na troud seschlej flek uprostřed ničeho? Banditům ne. Jakkoli na týhle planetě chcípnul šestinohej slintající pes, každej by z ní chtěl něco vytřískat.

Ostatně je tu ještě ta povídačka o vaultu. Nemyslím ten slavnej postapokalyptickej odjinud, protože tady jede plíživá apokalypsa neustále, ale takovej náš místní, mytickej, na kterej věřit znamená být pro správcovou New Havenu za pitomce. Však má holka svejch starostí dost. Městečku se nedostává šťáva a v kopcích okolní megaskládky rejdí šmejdi. Já mám problémů taky nad hlavu. Doslova: tuhle se mi podařilo přilákat k fyrestonský elektrárně obří přerostlou můru. Teď tam krouží dokola a člověk by se ve stínu jejích křídel milerád hodil do chládku, kdyby ta bestie zároveň neplivala oheň. Prostě Pandora, takhle to tu chodí.

Arzenál

Už proto bohudíky za ty bouchačky. A bůh, vlastně bozi, tu mají loga: Dahl, Vladof, Jakobs, Tediore... planeta se pod tíhou jejich produkce musela prohnout v časoprostoru. Zbraní jsou tuny a jsou to pistole, jsou to samopaly, jsou to raketomety a brokovnice z nebes. Tahle má větší ráži, tamhleta kadenci. Tahle střílí obyčejný broky, tamta korozivní plivance. Všechny krásně roztříděný podle barevnýho klíče a tak okamžitě vím, čemu v tý záplavě věnovat pozornost, co si nechat a co prodat dál. Padá to z nepřátel bez rozdílu pohlaví, počtu končetin nebo četnosti žaludků. Čím větší mrcha, tím lepší krám z ní nejspíš přijde. Dobře známej koncept, přesazenej sem na planetu mrtvýho vzduchu a spálený země. Jak to jen může jít dohromady?

Neptám se, mám práce nad hlavu. Obyčejný lidi nevystrčí nosy z osad a úkrytů a já za ně beru špinavou práci a nechávám si královsky platit. Někdy jdu štěstí naproti a koupím v automatu nějakou novou hračku, ideálně štít, protože bez něj tady ani ránu, dvojnásob ideálně s rychlou fází dobíjení a regenerací navrch. To si pak troufám, to jsem pak kanón, v záloze schopnosti jako je rychlopalba nebo věrnej ptačí pomocník Bloodwing, co na zavolání vyklovne oko tomu, na koho ukážu. Jsem pružnej a přizpůsobím se terénu i nepříteli. Dostal jsem Skagzillu a sobě nezkřivil ani vous. Jenom ta mrcha můra, ta mi dává. Ale já si počkám, pojedu hezky piánko to svoje, tuhle vyčistím starý trubky za městečkem, onde pošlu ke všem čertům kápa automobilovýho gangu a ejhle, moje jméno tu najednou něco znamená. To zároveň nese svý problémy: začínají se ke mně znát lidi, ke kterým jsem neměl v plánu znát se já. Nojo, Pandora – takhle to tu chodí.

Kooperace

A kdyby vás to na planetě o samotě neba, můžete přizvat kamarády a vlastně to ani nemusí být zrovna kamarádi – stačí žoldáci toužebný do zlatokopecký řezničiny. Ve větší partě se to líp táhne, ale většinou někam docela jinam, než byste třeba sami měli v plánu. Každopádně se různý povahy přitahujou: já jako lovec uvítám, když mi nějaká nařachnutá, uřvaná mlátička, případně soldát s kulometnou věží čistí blízký okolí, zatímco se můžu nerušeně věnovat cílům v dálce nebo pozadí zrzky sirény, podle všeho kosmický čarodějky, i když kdo ví, jak je to s ní doopravdy. Pro všechny případy ale nosím další bouchačku, ohromnej revolver co dělá KA-BUM! KLINK! a mohlo by se mu říkat Rozprskávač mozků, kdyby slyšel na jména (říkám mu „Jenny“). Skvěle se s ním hraje rakkská ruleta: jeden bubínek, jeden nálet okřídlenejch potvor. Dáš je všechny na první dobrou bez přebíjení, cink, máš bod.

No co, i když je člověk na stopě tajemnýho pokladu, je potřeba někdy zabít čas. Skály jsou pořád skály, stojí nehnutě a mlčí. Banditi jsou pořád banditi, tupý a neunavitelný. Bestie zůstávají bestiema, dokud nenajdeš jejich slabinu a potom už jenom kňučí do štěkotu tvý útočný pušky. Den a noc si donekonečna dávají přednost, až takhle jednou stojíš na břehu olejnatýho jezera a napadne tě, jestli máš tohle všechno vůbec zapotřebí. Ale tak holt pracujeme s tím, co máme. Já mám hořlavou odstřelovačku, korozivní samopal, samozřejmě Jenny, multibazuku, čerstvě nabitej štít a pár kilometrů jižně rozdělanou přerostlou můru.

Inu, Pandora. Takhle to tu chodí!

Borderlands
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Diablo + World of Warcraft + Mad Max + Team Fortress 2 + kopec vlastní osobnosti = kandidát na hru roku a herní symbiózu století.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama