Borderlands 3 Recenze Borderlands 3

Borderlands 3

David Plecháček

David Plecháček

16. 9. 2019 13:30 25
Reklama

Víte, jaká je jedna z mých nejoblíbenějších her? Crysis. První Crysis, abych byl přesný. Když Crytek před lety udělal druhý a posléze třetí díl, i přes nesporné kvality pro mě už tak dobré nebyly. Tehdy bych dal všechno za to, abychom se duchovně vrátili do Pacifiku na další tropický ostrov, kde to také všechno začalo. Tohle je začátek recenze Borderlands 3, nespletli jste se. Ale dobře nastiňuje největší problém, ale zároveň možná i největší sílu nového dílu. Protože svoje Crysis má každý z nás.

CATCH A FLIGHT

Okolo třetích Borderlands celou dobu krouží jedna nebetyčná otázka, která ne a ne dát pokoj. Dokáže být novinka od Gearboxu jiná? Řekl bych, jak už to tak bývá, že je to zdánlivě jednoduchá otázka, přičemž odpověď už zdaleka tak triviální není. Má dvě roviny. Jednu vidí každý, kdo se o novinku zajímá, kdo viděl trailer, jakoukoliv ukázku hratelnosti, a dost možná by vám stačil kratičký text a pár screenshotů navrch, abyste se utvrdili v nějakém názoru. Dovolím si ho zde povědět za vás.

*Borderlands 3 je pořád ta samá hra*

Vážně, další díl nijak nevybočuje ze směru, který nastavil Randy Pitchford už v roce 2009. Nevybočilo z něj nijak ani pokračování z roku 2012, jen lehce se liší Pre-Sequel, který je ale při bližším ohledání... zase úplně stejný. Jestliže někdy v průběhu vývoje existovala výhybka, po které by Borderlands 3 odbočilo na jinou kolej, sebejistě ji přejelo jen s lehkým zakodrcáním a za pár minut už ani nikdo z cestujících nevěděl, že tu nějaká taková možnost vůbec byla. Gearbox drží otěže sebejistě a nemá ani zdánlivou potřebu cokoliv měnit.

Jenže to může být problém. Borderlands 3 je i přes číslovku čtvrtou hrou, která se tváří jako další kopie sebe sama. Už u Pre-Sequelu se hovořilo částečně o tom, že sérii dochází dech a potřebovala by svěží vítr jako sůl, přičemž po pěti letech vyjde díl, který je ultimátním mixem všeho, co vývojáři z texaského Frisca v předchozích iteracích vymysleli. Tak jsem před několika dny (a vlastně po celé týdny, kdy jsme o hře mluvili) přistupoval ke hře i já. Hledal jsem něco, co bude jiné, novátorské, přesvědčen o tom, že to nutně potřebuji. Jenže to je jen úhel pohledu, který je až příliš zaujatý svou sebestředností a nutkáním nutit vývojáře do něčeho, co sami třeba ani nechtějí. Ten druhý mi nečekaně vštípila má drahá polovička, když zmínila Crysis. A proto o něm mluvím i já. Crytek udělal přesně to, co teď čekám od Gearboxu, a výsledek se mi vlastně už tolik nelíbil. Namísto toho, abychom se někdy vrátili ke kořenům, se už nezdá pravděpodobné, že bychom se vůbec kdy vrátili k celé značce jako takové. Se třetím dílem Crysis skončil pro někoho možná na vrcholu, pro mě ale už ne. Připadám si tak trochu jako Frodo Pytlík, který se vydal zachránit Kraj, a když se vrátil, už nebyl takový, jaký si jej pamatoval. Pandora, ať je jaká chce, je i po letech a dlouhé pouti, kterou jsme ušli, pořád stejným a špinavým místem. 

POST-PRE-SEQUEL

Zmiňuji specifickou Pandoru, ale jen na jejím povrchu se pohybovat nebudeme. Na lodi Sanctuary totiž v rámci příběhu navštívíme i planetu Promethea, kde sídlí jeden z výrobců zbraní, Atlas, a vede souboj s jiným, firmou Maliwan, případně také planetu Athenas a i další poletující části vesmíru, které je zbytečné zmiňovat. Každý kout obývá vám někdo dobře známý; po druhém díle bylo jasné, že velkou roli dostane Firehawk alias Lilith, která nově vede Crimson Raiders, po jejím boku nemůže chybět Claptrap, který bohužel nemá tak velkou roli, jak by si někdo přál, a do příběhu zasáhnou i jiní, od samotných starých Vault Hunterů Mayi a Zer0, až po vedlejší pravidelné postavy, které jen dotváří mozaiku kontinuálního vyprávění, které potěší stálé fanoušky značky, ale nováčkům nebude problém zorientovat se v jejich často šílených charakterech. Právě snaha vymanit se ze zajetí Pandory nejvíce ukazuje vliv Pre-Sequelu, v němž se sice nevytáhly paty dále než na její měsíc, ale ukázalo se, že můžeme s klidem opustit rodnou hroudu.

Tím největším lákadlem je samozřejmě hratelnost, která je v případě série poměrně specifická. Nikde nevystřídáte tolik zbraní, jako právě zde. Nikde nebudete lootovat tolik, jako právě zde. Zvykat si na cokoliv nemá snad ani cenu, protože než se tak stane, porovnáváte se svou zbraní nějakou jinou a zkoušíte, která vám bude sedět víc.

Třetí díl rovněž dokázal, že i na počtvrté jde o příběh až na druhém místě. Borderlands 3 sice mají zajímavé antagonisty, vyrovnat se Handsome Jackovi se autorům ale nepovedlo. Možná i proto, že duo Calypsů – totiž Troy a Tyreen – se objeví jen v úvodu a pak vlastně až na samotném konci. Podhoubí pro jejich zajímavé a zábavné vstupy by se ale ve hře našlo, vždyť jsou oba v čele „Dětí Vaultu“, sekty, která své vůdce uctívá skoro jako své bohy, a která své příznivce nabírá skrze sociální sítě. The Children of the Vault je ale záležitostí Pandory, a fakt, že tato planeta nehraje tentokrát prim, nepomáhá ani jejím hlavním tvářím. Děti Vaultu nicméně spojují všechny bandity na Pandoře s jediným úkolem – otevřít každý vault, na nějž narazí. Právě jeden takový všechny přítomné svede dohromady, přičemž začíná správný souboj s časem, kdo se k jeho nitru, síle a moci, kterou ukrývá, dostane jako první.

DON'T FORGET TO LIKE, FOLLOW, AND OBEY

Příběh je fajn, ale rozhodně nebude motorem k tomu, abyste si zapli Borderlands 3 zase zítra ráno. Tím největším lákadlem je samozřejmě hratelnost, která je v případě série poměrně specifická. Nikde nevystřídáte tolik zbraní, jako právě zde. Nikde nebudete lootovat tolik, jako právě zde. Zvykat si na cokoliv nemá snad ani cenu, protože než se tak stane, porovnáváte se svou zbraní nějakou jinou a zkoušíte, která vám bude sedět víc, která je efektivnější, ale hlavně efektnější, která má jaké pasivní či aktivní efekty... těch proměnných je ve hře celá řada, vždycky byla, a pokračování není jiné ani v tomto ohledu. Kolem sebe naleznete vždy dostatek nepřátel, na kterých si můžete otestovat vlastní mušku a zjistit, jestli by to s tímhle šlo, nebo jestli nesáhnout po něčem, co jste měli asi tak před pěti minutami na minutku v ruce. Vlastně vám nemám moc o čem psát. Jednotlivé třídy jsou stále stejné, jednotlivé efekty jsou v rámci Borderlands tradiční, a s každou zbraní se zachází jinak, takže pocit ze střelby je něco, co bychom museli zvlášť popsat u každého jednotlivého kousku. Jednou je to jako střílet diabolky, jindy je to jako mít v ruce zautomatizovanou smrt. Cokoliv, co sem napíšu, bude pravda.

Nebo alespoň tak trochu.

Borderlands totiž tak trochu klame tělem. Jestliže všechno tohle čekáte, možná byste mohli odcházet zklamaní.

Proč?

Protože i když člověk nepotřebuje, aby byla jeho hra jiná, potřebuje cítit, že se posouvá kupředu. I kdybych hrál pořád Crysis 12, chtěl bych vidět rok od roku nějaký progres. Nemusíme se shodnout na tom, že se musí novinka změnit, sám jsem vlastně rád, že se nakonec nezměnila, protože jsem si jí jednoduše užil a při nepatřičných invencích bych mohl odcházet zklamaný, ale pravděpodobně se shodneme na tom, že potřebujeme více než jen Ctrl+C a Ctrl+V. Já neříkám, že takové Borderlands 3 je, není, zároveň ale není ničím víc. To, že to říkám právě v souvislosti se zbraněmi je do jisté míry kalkul. Chtěl jsem, aby mi hra servírovala jeden unikát za druhým, aby si v Gearboxu dali na týden pauzu, poslali zaměstnance domů a dali jim domácí úkol; vymyslete to nejšílenější, co vás napadne, a ať to bude v rámci sporadických mantinelů cokoliv, do hry to dáme. Tohle měl být oběžník, který měl Pitchford poslat mailem všem svým podřízeným někdy zkraje vývoje, protože to je alfa a omega celé hry, ale je to také něco, co neudělal. Těch zbraní totiž není „zase tak tolik“. Je jich nepřeberná hromada, nalézt v ní ale něco zajímavého je poměrně složité.

Já vím, že Borderlands hodně sází na průzkum okolí a to nejvzácnější se nachází na místech, kam je velký problém se dostat, ale buď jsou unikátní věci poschovávány tak zapeklitě dobře, že je pro normálního hráče problém se k nim dostat, nebo prostě ve hře nejsou a vy se budete muset spokojit s veskrze tradičním arzenálem. Nemluvit o Borderlands, stejně nad výběrem hýkám nadšením... ale my mluvíme o Borderlands, my mluvíme o hře, která definuje žánr looter-shooter, my mluvíme o hře, kde by měl být ten loot to hlavní. Pokud vás ale v určité fázi hra uvrhne do frustrace z toho, že nenacházíte nic světoborného, je to pochopitelně špatně. Ať je B3 stále stejnou hrou, jen by mohla a měla posouvat své hranice dál. V tom podle mého Gearbox tak trochu selhal. Je ryze subjektivní, jak velkou je tohle překážkou, ale ve hře prakticky není oblast, u níž byste si říkali obligátní „to jsem nečekal“. Ani jednou vám nespadne čelist, nejblíže tomu mají některé bossfighty, které dokáží být na jednu stranu pekelně těžké, ale stále zábavné a audiovizuálně strhující. Ale co se týče výbavy, co se týče světů, po nichž se procházíte... vývojáři nevystoupili z komfortní zóny. Nic víc bych od nich ve výsledku ani nechtěl, oni však neudělali ani to.

LEGEN... WAIT FOR IT

Výsledkem je hra, na kterou si sice stoprocentně vzpomenete, ale památných momentů bude mít ve výsledku pramálo. Neříkám, že to je vyloženě na škodu, protože kdokoliv, kdo má se sérií zkušenosti, bude jednak vědět, do čeho jde, ale také si bude jistý, že ho bude novinka bavit, tak, jako ve výsledku bavila mě, ale těžko se zbavit dojmu, že tenhle rozjetý rychlík mohl dojet ještě dál. Jako vždy, když mluvíme o určitém potenciálu, opět je to o tom, že stačilo relativně málo. To málo ale dle mého rozhoduje o tom, jestli jde o dobrou hru, skvělou hru anebo památnou hru. Borderlands je skvělá hra, která nemůže zklamat věrné fanoušky. Bál jsem se, že minimum změn bude ku škodě, ale ve výsledku asi převažuje radost nad tím, že se série nezbavila svého jáství a je stále přesně taková, jakou jsme si zamilovali. Svým fanouškům dá přesně to. Tečka. Nic navíc. Ani gram radosti navíc, ani gram překvapení navíc. Ani náznak velkolepé pouti, ani náznak živých světů, ani náznak určitého velikášství, které by sérii posunulo mezi absolutní fenomény videoher. Hledal jsem, kde se dalo, pátral jsem, kam vývojáři ukryli ty roky těžké práce, jenže oni místo toho odvedli „jen“ řemeslnou práci. Všechno to do sebe zapadá, vy vidíte, jak je každý střípek přesně tam, kde má být. Jen jste si mysleli, že na vás dopadne tíha wow efektu, nebo alespoň aha efektu, v momentu, kdy by vám došlo, že v tomhle to celé tkví. Netkví. Borderlands hrají férovou hru a nic si pro sebe neschovávají.

Právě ve svobodě, se kterou můžete Borderlands hrát, je asi největší posun.

Stále se jedná o titul, který odměňuje; odměňuje hračičky, zvědavce, i hráče, kteří si chtějí jen zastřílet. Ty všechny. Dává jim toho tak akorát. Nabízí nové hratelné třídy, jejichž styl si můžete personifikovat dle libosti. Těch modifikací jednotlivých stylů je navíc ještě víc než kdy jindy. Právě tady jsou ty drobné změny. Ty, které nejsou na první pohled vidět. Každá třída má prakticky tři ultimátní schopnosti, z nichž si můžete vybrat tu svou a na jejímž základě se vám odemkne jeden ze tří stromů schopností, v němž si vedle klasických skillů můžete ještě více profilovat ultimátní schopnost ku obrazu svému. A pokud někdy zjistíte, že tohle nejste vy, stačí si je vyresetovat a rozdat bodíky znovu. Každá postava rozpoutá své specifické peklo na Zemi (Pandoře/Prometheu/Atheně), a, navíc, v coopu se budou krásně doplňovat a akce bude ještě živelnější. Navíc si můžete zvolit, jestli chcete o loot soupeřit, nebo jestli bude cokoliv, co naleznete, dostupné pro všechny. Právě ve svobodě, se kterou můžete Borderlands hrát, je asi největší posun a tipoval bych, že to bylo to, co Gearboxu možná tak trvalo. I příběh, sic by mohl být delší, nabízí až překvapivě dobrý scénář, který možná (a možná také ne) budete se zájmem sledovat. A především se budete se zájmem do zdejšího světa vracet velice často a velice rádi, protože není nic lepšího, než sekat nepřátele – kteří by mimochodem též snesli trochu více kreativity – na kaši prostřednictvím vašich zbraní. V případě Borderlands 3 si ale myslím, že více by i automaticky znamenalo lépe. To je ale možná jen můj osobní problém, který Vám vadit nemusí... 

Borderlands 3
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Došel jsem k přesvědčení, že nikoliv jiné, ale Borderlands 3 měly být větší. Větší, delší, bohatší, unikátnější. Nejsou. Nepřekračují sice svůj vlastní stín, ten ale naštěstí sahá stále pořádně daleko.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama