Boogie

Boogie přichází v poněkud objemnější krabičce, než je u Wii titulů zvykem. Skrývá se v ní totiž vedle hry samotné ještě USB mikrofon, jenž svým bílým designem pěkně ladí s konzolí a ostatními periferiemi. Protože jde o zatím první karaoke i taneční hru na téhle platformě, dá se očekávat velký komerční úspěch. Skutečně, Boogie poslouží jako dobrá party zábava, třeba i proto, že do mikrofonu může krákat i notně společensky unavená osoba, aniž by se to negativně projevilo na výsledném skóre. Bohužel, daní za přístupnost a otevřenost mainstreamu je plochost, bezvýraznost a absence jakékoliv výzvy pro zkušenější hráče.

O oktávu níž

První cesta většiny hráčů nejspíš povede právě do pěvecké části. Předtím absolvují otravných pár desítek vteřin s editorem postavy (jedna z nejpropagovanějších vlastností, přítomnost editoru, má ve skutečnosti marginální důležitost), načež zapojí mikrofon, vyberou jednu ze dvou desítek na začátku otevřených písní a začnou si broukat. Na konci s podivem zjistí, že i když trefili sotva třetinu slov správně, hra je odměňuje zlatou medailí. Pocitu příliš lehce získaného vítězství se pak už nezbaví. Bleskové odemykání dalších písní za body získané i velmi špatnými výkony způsobí, že si hráč vlastních úspěchů neváží. Tradičním nedostatkem karaoke her je, že není nutné trefovat správná slova, stačí jakž takž držet melodii. V Boogie přitom funguje i na nejvyšší obtížnost řada pomůcek, což hru pro alespoň trochu soutěživější jedince prakticky diskvalifikuje.

Tancuj, tancuj, vykrúcaj

Podobné výtky lze mít i k taneční sekci. V příběhovém režimu ještě Boogie aspoň motivuje předkládáním vesměs jednoduchých úkolů a přibližuje aspoň částečně některé postavičky. Ve volném tancování už ale opakuje tytéž chyby: nenutí hráče zlepšovat se, stále lépe trefovat komba, nebo se držet přesněji rytmu. To je ostatně, jeden z nejzávažnějších nedostatků: rytmus písně a rytmus hry nejsou tytéž. Ve většině písniček to nevadí, protože jsou si dostatečně blízko, v několika případech ale hra nutí trefovat se do jiného rytmu, než jaký zní z reproduktorů, což je logicky dost matoucí.

Na druhou stranu, variabilita a provedení tanečních kreací je docela slušná. Postavičky trhají všemi končetinami, metají kotrmelce a salta, a protože komiksová grafika neklade přílišné nároky na realističnost animace, vypadá to celé doopravdy pěkně. Po skončení písně dostávají hráči ještě možnost celé představení vylepšit. Na filmovém pásu si promítnou, co ty dvě tři minuty všechno prováděli, a mohou doplnit do jednotlivých úseků různé efekty typu poletujících srdíček nebo barevné inverze. Je jen škoda, že tato videa nelze sdílet s ostatními hráči prostřednictvím online služeb Wii.

Vytříbený vkus?

Je smutné, že se výběrem písní drží Boogie tak přísně v popových kolejích. Jen velmi málo skladeb může zaujmout náročnějšího posluchače, namísto "hitů" Britney Spears nebo Jennifer Lopez mohla být klidně v playlistu díra. K pár poslouchatelným skladbám (u nás doma nejčastěji znělo Mambo no. 5, YMCA a One More Time) mohli tvůrci, aspoň jako bonus, přidat i písně jiných žánrů.

Kritické připomínky k Boogie by mohly ještě pokračovat. Přesto se EA musí nechat, že se trefili dobře. Karaoke hra s vlastním mikrofonem a zároveň jednoduchá taneční arkáda, kterou pochopí a užije si i naprostý videoherní analfabet, navíc na trhu, kde nemá žádnou konkurenci, to zní jako jasný hit. Ten si autoři ještě pojistili tím, že jej přizpůsobili masovému trhu. Jako zpestření dobře rozjetých večírků se Boogie ujme, minimálně do doby, než se na Wiičku objeví Dance Dance Revolution, Singstar, nebo něco podobného.