Bodycount

Je vlastně dobře, že střílečka Black vyšla na konci životního cyklu předchozí generace konzolí. Její autoři totiž mohli naplno využít veškerého výpočetního výkonu jak PS2 tak Xboxu, a také se za to patřičně nechali poplácat od všech hráčů po zádech. Zaslouženě. I dnes, když si Black pustíte, tak zkrátka žasnete nad jeho vizuální stránkou. A huba vám spadne i kvůli druhé věci, díky které vybočovala tahle parádní akce z řady – extrémní fyzický pocit ze všech zbraní. Na rozdíl od spousty konkurenčních her, aktuální střílečky typu Halo: Reach nebo Bulletstorm nevyjímaje, jste neměli nikdy pocit, že v rukou držíte nějaký bakelitem natřený model pušky. Ten pocit se velmi špatně popisuje, raději se podívejte na video. Akce Bodycount, pocházející mimochodem od téměř stejného týmu, tento pocit velmi zdařile imituje. Bohužel se ale jedná o jeden z mála světlých okamžiků, které během hraní zažijete.

Příběh bez příběhu

Chyby a prapodivná designérská rozhodnutí se na vás začnou valit už od samotného začátku. Předně, pokud nedisponujete nadpřirozeným smyslovým vnímáním, tak zkrátka nebudete vědět ani ono pověstné fň o příběhu. Je tu nějaká agentura The Agency, jsou tu nějací zlouni, vy jste asi speciální agent, který stojí mimo zákon a plní roli peacekeepera po celém světě, ale nějak si to nedovedete poskládat všechno dohromady. Za koho vlastně bojujete? Proti komu? Proč? S jakými následky? Prostě nevíte. Odpověď lze možná najít v samotném názvu hry – Bodycount. Třeba se tím nemáte vůbec zabývat a jenom počítat, kolik že nepřátel během své cesty za „něčím“ zabijete. Ano, je to jistě legitimní výklad, ale na rok 2011 se nám to zdá trochu málo. Třeba si ale také říkáte, že nesrozumitelný je pouze začátek. Že třeba v polovině (herní doba se pohybuje někde kolem alarmujících šesti hodin) se to všechno teprve pořádně rozjede a na konci budete mít o všem parádní přehled. Nebudete, věřte nám. Naopak, onen neexistující děj se pouze čím dál tím víc zamotává dalšími a dalšími konspiracemi. A ač se budete snažit ze všech sil najít v tom všem nějakou spojovací linku, tak na devadesát devět procent nebudete úspěšní.

Další chyba – herní prostředí. Ono nestačí, že se pohybujete prakticky pořád v těch samých kulisách. Autoři si ulehčili svou práci natolik, že se dokonce budete do již jednou projitých úrovní vracet a plnit v nich nové úkoly. Ano, lze to omluvit tím, že se díky tomu podíváte i do částí map, které byste jinak pravděpodobně zcela minuli, ale herdek filek, vždyť ony ty mapy nejsou ani moc dobře nadesignované! Všude nějaké továrny, které nic nevyrábí, všude trubky vedoucí z bodu A do bodu B a všude obytné domy, kde není nábytek ani se v nich neválí mrtvoly, ačkoliv je hned na začátku velmi jasně řečeno, že jdete bojovat do civilní oblasti. A do toho je občas velmi nahrubo fláknutá pasáž v jakési futuristické továrně, která ze všeho nejvíce připomíná film TRON. Jak se dostanete z rovníkové Afriky do futuristické továrny, říkáte si? Jednoduše! Prostě někde za zdí objevíte dveře a šupky dupky dovnitř! Ani tolik zprofanovaná možnost probourat si ve stylu Red Faction cestu dále variabilitě příliš nenapomáhá. Probourávat totiž můžete jenom na zcela konkrétně určených místech. Nejčastěji pochopitelně tam, kde se nachází nějaká dřevěná stěna, či hodně vachrlatě zazděné okno s mřížemi. Na druhou stranu – je fajn, když se po delším schovávání za betonovým soklem postupně začne kámen drolit a odkryje váš zdánlivě bezpečný úkryt. Nebo když provrtáte dřevěnou chajdu natolik, že z ní odpadnou některé plaňky a dovnitř začne prosvítat mix světla a poletujícího prachu. To se zase musí nechat, v leckteré lepší hře něco takového prostě nezažijete. Bohužel, takových momentů zde prostě není dost.

Bacha!

K příliš pozitivnímu zážitku nepřispívá ani netradiční krycí systém. Zcela upřímně, zvládnout perfektní cover mechaniku ve střílečce z pohledu první osoby je nadlidský výkon. Pokud do hry nezaimplementujete možnost připlácnout se k překážce ve spojitosti s přepnutím kamery do third-person perspektivy, tak si zahráváte s ďáblem. V Bodycountu se sice povedlo najít jakýsi střed funkčnosti, ovšem to neznamená, že se jedná o ideální stav. Ve chvíli, kdy přijdete k jakékoliv překážce, totiž stačí zmáčknout jedno tlačítko a postava se k ní automaticky „přilepí.“ V tu chvíli pak manévrujete s analogovou páčkou, abyste se buď schovali, nebo naopak mohli vykouknout a vyslat pár projektilů na nepřátele. Páčka dolů = kryt, páčka nahoru, doleva, doprava = vykouknutí. Upřímně řečeno, moc jsme to nepoužívali a raději používali osvědčené skrčování v kombinaci s frenetickou palbou do všeho živého. Pouze v několika situacích, kdy je přesila nepřátel opravdu tak enormní, že otevření konflikt rovná se sebevraždě, jste doslova nuceni se schovávat za překážky a vykouknout jen proto, abyste jim vystřelili díru mezi oči.

Pořád jsme se ale nedostali k tomu hlavnímu, co Bodycount sráží z pozice nikterak výjimečné, ale celkem dobře hratelné oddechové akce do průměru a...ale řekněme si to otevřeně – budete se tomu smát. Po zabití kteréhokoliv nepřítele z něj začnou vylétávat barevné kuličky. Nekecáme, fakt barevné kuličky, jako v nějaké roztomilé plošinovce s tlustým slonem. K čemu slouží? Prý se díky nim nabíjí vaše speciální schopnosti (které jsou vám jen tak mimochodem před každou úrovní napevno přiděleny a nemůžete si z nich nikterak vybírat tu nejoptimálnější sestavu), ale jejich reálným účelem je vás naprosto totálně odcizit od jakékoliv drsné akce, která se odehrává na obrazovce. Jen si to představte: naběhnete na náměstí, kde se mezi sebou mydlí armáda a povstalci. Všude samá dobře vypadající akce, slunce praží do už tak vysušeného prachu a najednou vám zkříží cestu muž se zbraní. Vy máte brokovnici, takže stačí jedna dobře mířená rána a je v pánu. Na zemi po něm zůstane krvavý flek, ale vypadnou z něj nějaké barevné ťuflíky. Proboha proč? To nestačilo, kdyby se vám po zabití čehokoliv nabil nějaký měřák, jako v každé normální hře? Proč tam sakra musí být nějaké barevné kuličky, které navíc když neseberete, tak nemizí, ale oxidují na zemi až do konce úrovně? Tajně jsme po zahrání betaverze přímo v sídle anglických Codemasters doufali, že se jedná jenom o nějaké technické pozůstatky z průběžného vývoje a ve finální verzi ty modré, zelené, oranžové a červené koule nahradí něco „normálního,“ ale autorům to zjevně přišlo jako fakt super nápad.

Ach jo...

Je to fakt smůla. Duchovní pokračování Blacku rozhodně nedopadlo podle našich představ, a pokud patříte mezi opravdu oddané fanoušky původní hry, tak na název Bodycount rovnou zapomeňte. A vy ostatní máte aktuálně opravdu hodně alternativ, do kterých investovat své peníze. Rozhodně není třeba se spokojit jenom s průměrem, byť solidně vypadajícím, který se občas i celkem dobře hraje. Až se Bodycount objeví ve výprodeji za dejme tomu čtvrtinu aktuální ceny, tak se bude jednat o fajn investici, které vám ani náhodou nebude líto. Argumentovat se v tomto případě nedá ani přítomností multiplayeru, který jsme bohužel nemohli během recenzování otestovat, ale při rychlém proběhnutí po dostupných mapách nebylo objeveno zhola nic, co by se dalo považovat za vpravdě revoluční nápad. Příště bychom si prosili rovnou ten Black 2, pokud by to bylo možné. Díky.