Blues and Bullets: Episode One

Poslední dobou jen těžko skrývám nadšení z celé řady nezávislých her, které si díky dnešním možnostem mohou bez větších problémů najít cestu k širokému publiku. Zeď, která ještě donedávna oddělovala prominentní svět těch největších videoher od všeho, za čím nestály velké vydavatelské domy, už byla dávno zbořena a pro mě osobně je čím dál tím přitažlivější sledovat, jak si nezávislé tituly poradí v nádrži plné vysokorozpočtových žraloků. Nemusí jít přitom o hry stejného žánru nebo výtvarného stylu, jde jen o prostý akt poměřování a následného zjišťování, jestli na to daný titul má, či nikoliv. A přesně k těmto úvahám mě nakonec přivedla i první epizoda noirové detektivní adventury Blues and Bullets, která se snaží zaujmout kombinací reálného příběhového pozadí, povedeného soundtracku a černobílé grafiky. Jde o slibně rozjetou detektivní sérii, nebo vývojáři šlápli vedle?

VYPNĚTE BARVY!

Hned na úvod musím přiznat, že nejsem vzdělaným fanouškem noirového žánru, a pokud nesmím počítat neo-noirové kusy jako L.A. Confidential nebo Black Dahlia, jediným skutečným zářezem bude Maltézský sokol, k jehož značně hipsterskému promítání jsem se dostal skutečně jako slepý k houslím po třetí plechovce jablečného cideru značky Rekorderlig kdesi ve sněhem zavátem Linköpingu. Nebudu proto chytračit s tím, zda jsou jednotlivé scény v Blues and Bullets komponovány s respektováním všech mě převážně neznámých pravidel a vystačím si s prostým konstatováním, že černobílá stylizace s prvky červené barvy je tím, co si pod žánrem film noir vybavím bez dlouhého přemýšlení. Zcela na místě je i hudba čtyřicátých let, v níž se v případě hodnocené hry střídají bluesové motivy se značně výhružnými tóny plnými úzkosti a všeobjímajícího děsu, jak se na detektivku sluší a patří.

Aby hraní nepozbývalo smyslu po adventurní stránce, rozhodli se vývojáři z maličkého studia A Crowd of Monsters vystavět svůj případ o ztracených dětech kolem skutečné postavy detektiva Eliota Nesse, jehož nemesis se stal gangster Alphonse Gabriel „Al“ Capone. Bez komentáře nechám jakékoliv konspirační teorie, abych mohl alespoň naznačit, že hra zastihne slavného detektiva coby penzistu, kterého si takřka umírající gangster ve výslužbě přivolá na pomoc. Jak to ve starých příbězích bývá, nesmiřitelní k sobě dokážou najít v době nejvyšší nouze cestu, zahodit ješitnost a uzavřít dohodu, na níž závisí životy několika pohřešovaných dítek. Nemusíte být ale zrovna znalci doby, abyste už dopředu věděli něco o kousavých poznámkách a hlavně rezolutních podmínkách, bez kterých by spolupráce nemohla proběhnout.

NA HRANĚ OSUDU

Scény, ve kterých jde o každé vyřčené slovo, pak musí být zákonitě podpořeny kvalitními hereckými výkony, a pokud jsem až dosud s přístupem vývojářů souhlasil, mám k Blues and Bullets první výtku. Směřuje právě k pocitu ze sledování a poslouchání jednotlivých dialogů, které nejsou vysloveně prkenné, ale sází na přílišná klišé a nepodtrhují dostatečně charaktery jednotlivých postav. Ness zde zosobňuje právo a spravedlnost, jakožto alkoholik ale zároveň vysílá signál, že nic není bez poskvrny. V kontrastu s tím, kolik si toho musel Ness pravděpodobně prožít, je však jeho vystupování až přespříliš naivní a dílčí rozhovory nepůsobí tak, jako kdybyste právě ovládali ostříleného detektivního matadora. Do jisté míry samozřejmě můžete jeho vystupování ovlivnit, většina dialogových voleb vám však nedává dostatečně odlišitelné možnosti odpovědí a obávám se, že až na drobné výjimky bude mít vaše rozhodování na konstrukci příběhu jen pramalý vliv.

Tento neduh ale promíjíme i zavedenějším sériím a nebylo by fér, kdybychom v případě Blues and Bullets nezmínili na úkor nedostatků i věci povedené. Řeč je v první řadě o akčních scénách, které jsou překvapivě živelné a v podstatě si nezadají s regulérní kolejnicovou střílečkou viděnou pohledem třetí osoby. Vývojáři si navíc umí pohrát s vizuálními motivy a zejména fáze vnitřního souboje se svědomím a složitostí případu je karmínově rudou demonstrací originálního nápadu. Nebudu vám samozřejmě konkrétně prozrazovat, o co jde, ale můžeme se snad bavit o jiné hře, v níž se nepřátelé s pistolemi schovávají za zhmotněné útržky vaší mysli? Pravděpodobně ne. Naopak v souvislosti s detektivními pasážemi bychom už podobně zpracované tituly našli, pro Blues and Bullets je však poctou, že zazní jméno titulu Sherlock Holmes: Crimes & Punishments. Ač se v první epizodě vydáte pouze na jedno rozsáhlejší místo činu, rozpoutá na něm Eliot Ness dedukční představení, v němž musíte nacházet jednotlivé stopy a následně je spojovat na myšlenkové mapě v ucelený obraz kriminálního činu. Pravda, nemůžete v podstatě šlápnout vedle a svést sami sebe ze správné cesty, celkové zpracování, komentáře k jednotlivým stopám a následné vysvětlení toho, co se kdy a jak v domě jednoho nešťastníka stalo, vám zaleze pod kůži a budete chtít víc.

ACH, TEN KONEC

S vědomím, že hra vznikala ve čtyřčlenném týmu, je nutné přistupovat benevolentněji k technické stránce věci, kde si ale ve výsledku stejně mohu upřímně postěžovat pouze na to, že je hra jen velmi nepříjemně hratelná na klávesnici. I když jsem preferoval PC verzi před xboxovou, i tak jsem po úvodních minutách raději zapojil gamepad a nesnažil se s postavou chodit rovně za pomoci kurzorových šipek. Opravdu to nejde, nezkoušejte to. Úroveň grafického zpracování i bezproblémovost optimalizace a stability jsou však pro A Crowd of Monsters dobrou vizitkou a pro vás impulzem, abyste obětovali svých 135 korun. Odměnou vám bude slibně rozjetá série, která sice není bez chyby a nelze o ní mluvit jako o plnohodnotném interaktivním filmu, ale má k němu opravdu blízko. Jistě, sami od sebe musíte chtít takový žánr hrát, pokud se ale rozhodnete následovat kroky Eliota Nesse, pravděpodobně u prvního dílu neskončíte.