Bloodborne: The Old Hunters

Je dobojováno. Noční můra byla zapuzena. Arénu, kterou ještě před chvílí rozechvíval vzteklý řev posledního nepřítele, nyní halí ticho a klid. Po paměti sahám pro ampuli s blahodárnou krví, hustá tekutina mi teče po bradě a v mém srdci se po dlouhé době rozkládá klid. A ten měsíc, ten je tak obrovský…

JEŠTĚ NEŽ KREV STAČÍ ZASCHNOUT

Stejně jako můj hrdina, i já jsem po posledním výkřiku finálního bosse pocítil kýžený klid. Tyhle řádky píšu prsty ještě stále rozechvělými z křečovitého svírání DualShocku. Není čas nechávat v sobě pocity uležet, chci je na vás vychrstnout jako teplou krev, které je v téhle hře na rozdávání. Pokud tedy máte čas, pojďte se mnou na výpravu noční můrou, kde o sobě mnohé zjistíte.

Zážitek nemusí být vždy příjemný, hlavně když je silný.

Chovám FromSoftware ve veliké úctě. V přemíře balastu a kýče dokázala tato japonská firma přinést do žánru RPG to, co už bylo pro hry zdánlivě zapomenuto. Pomineme-li značně drsný gamedesign, nejvíce si mě tvůrci získávají svým citem pro tragédii, zmar a všudypřítomný smutek. Své příběhy tvoří minimalisticky a v náznacích, přesto nad nimi můžete dlouho přemýšlet a dokáží ve vás vzedmout rozličné emoce. A i když je mému srdci nejbližší první díl Dark Souls a momentálně horečnatě přemýšlím, jak si před sebou obhájit tu šíleně drahou sběratelskou edici nadcházejícího třetího dílu, letošní jarní nadílka ve formě Bloodborne mi učarovala nemalou měrou a v prokletém Yharnamu jsem strávil spoustu silných momentů. Neříkám záměrně krásných nebo příjemných, znalci mi jistě potvrdí, že ani euforie po konečném zdolání zdánlivě nepřekonatelné překážky není příliš sladká, protože už vám v mysli tanou myšlenky na to, co vás čeká za dalším rohem. Na Bloodborne, stejně jako na ostatní tituly slovutného Mijazakiho a jeho gangu, se parádně hodí mé oblíbené rčení o tom, že zážitek nemusí být vždy příjemný, hlavně když je silný.

ŽÁDNÝ UČENÝ Z NEBE NESPADL ANEB TĚŽKÉ ZAČÁTKY

Několikaměsíční pauza mezi dohráním původní hry a započetím datadisku –  zdráhám se používat termín DLC, který mi přijde s ohledem na obsáhlost přídavku značně pejorativní – si vybrala svou daň. Daň to byla dvojnásobná, protože nejenže moje prsty odvykly hbitému systému komb a úskoků, ale ještě ke všemu jsem přišel o uloženou pozici, takže jsem si hru dal hezky od znova. Pamětliv varování, že nový obsah je doporučen až pro postavy na levelu 65, až dosytosti jsem si užil průchod starými lokacemi, oživil si vzpomínky na hru a znovu se dostal do požadovaného tempa. A bylo to věru třeba.

Až se poprvé objevíte v nové lokaci, kterou nám přídavek přináší, budete mít pocit, že se někde stala chyba. Vždyť tohle je stará známá katedrála, ale počkat, kam se všichni poděli? Jen pár kroků venku a už víte, že chyba se možná stala, ale ne ve vaší konzoli. Yharnam tak, jak jste jej znali, je nyní podivně pokroucený, pobořený a ulice jsou pokryty podivnými kamennými masivy, které vám dají vzpomenout na děsivé Amygdaly. Hned první setkání s protivníkem vám odpoví na otázku, zda tu náhodou nejste příliš brzy. Přídavek znatelně přitvrdil, nepřátelé jsou nelítostní a jejich rány hodně bolí. A až se na vás z vrat velké katedrály poprvé vrhne gigant s obří sekyrou a vy si s hrůzou uvědomíte, že to není boss, ale jen další běžné monstrum, budou vás vývojáři mít přesně tam, kde chtějí. Zoufalé, vystresované a chytající se těch nejtenčích stébel naděje. A i ty vám pak vezmou. Nesmlouvavost a nesmiřitelnost jsou trademarkem vývojářského týmu a nelze mu je mít za zlé. Smrt přichází pravidelně, bezohledně a bere si svou daň ve formě ztráty místního platidla. Stejně jako v původní hře však ani tady nikdy nebudete mít pocit, že vás hra sprostě podvedla a obelhala. Nadávat můžete jen své vlastní neschopnosti, nešikovnosti, ignoranci a důvěřivosti. A tak to má být.

VYPRÁVĚNÍ OBESTŘENÉ TAJEMSTVÍM

Příběh The Old Hunters vám nebudu prozrazovat, zejména proto, že si jej z velké části budete opět tvořit sami, tak, jak už je ve hrách od FromSoftware zvykem. Osobně miluji bádání v lore a čtení popisků předmětů, které nabízejí části celkové mozaiky příběhu. Chybějící dílky si musíte domyslet, nebo na to rezignovat a vzít hru jako čistě akční titul s vypilovaným soubojovým systémem. Dlouho jsem přemýšlel, zda je tento způsob vyprávění hře spíše na škodu, ale soudím, že tomu tak není. Hra je sice prezentována jako masám přístupná, a s ohledem na takové Demon's Souls taková i je, v jádru ale pořád cílí na vcelku úzké publikum věrných fanoušků. A ti s radostí pročesávají její zákoutí a plní herní Wikipedii novými fakty a domněnkami. No schválně, věděli jste třeba, že existuje teorie, že léčivé ampule jsou ve skutečnosti menstruační krev?

Věřte ale, že až budete stát tváří v tvář šeredně znetvořenému Ludwigovi, budete za každou pomoc vděční.

Co se samotného herního obsahu týče, je přídavný balíček nebývale bohatý. Již patch 1.07, který předcházel jeho vydání, přidal do hry nový Covenant. Vstupem do tohoto cechu si odemknete nové NPC spolubojovníky na pomoc s bossy a postupem v jeho řadách si odemykáte nové vybavení a runy. U nových souputníků se ještě zastavíme. Pomocí nového předmětu jménem Old Hunters Bell si můžete na označených lokacích přivolat řadu nových NPC. Tato místa přibyla také v původní hře, zpravidla poblíž Boss arén. Osobně nerad využívám pomoci jak živých hráčů, tak počítačem ovládaných hrdinů, pořád to sám v sobě vnímám jako cheatování. Věřte ale, že až budete stát tváří v tvář šeredně znetvořenému Ludwigovi, budete za každou pomoc vděční. A to i přesto, že NPC bojovníci nemají zrovna nejlepší umělou inteligenci a padají jako mouchy. I těch několik drahocenných vteřin, které vám svým srdnatým, sebevražedným útokem dokáží koupit, může někdy znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

PŘÍŠERY A KAMARÁDI, TROCHU TOHO HARAMPÁDÍ

Při svém putování potkáte i několik nových postav, které se s vámi sice do boje nepohrnou, ale nabídnou další drobečky příběhového pozadí a někdy můžete sledovat jejich questové linie, zakončené kýženou odměnou. Hovořím samozřejmě o nových zbraních, kterých hra nabízí určitě více než deset, a předhání se navzájem v originalitě. Vítězný pohár si jednoznačně odnáší hrozivá Whirligig Saw, kterou z těžkého kyje v mžiku změníte v rotující cirkulárku. Zvuk, který se pak ozývá při porcování nepřátel, je více než uspokojivý. Pokud však, podobně jako Lovec Simon, opovrhujete střelným prachem, bude pro vás určitě zajímavým nástrojem jeho meč, který stiskem jediného tlačítka transformujete v luk. Marnivější z vás také ocení celou řadu nových oděvů, byť já jsem se nakonec spokojil se starým dobrým Black Church hávem. Z dalších novinek prozradím ještě možnost přeměny na vesmírnou bytost, při které si můžete vyzkoušet, jaké to je být takovou zmenšenou variací na Ebrietas, dceru Kosmu.

i Zdroj: Hrej.cz

Nových bossů je celkem pět a potkávat je budete ve čtyřech nových lokacích. Je jasně patrné, že tvůrci při designu chování bossů dbali na to, abyste museli zahodit staré postupy a přijmout nová pravidla hry. Vzhledem k tomu, že jsem původní hru hrál současně s datadiskem, mohu prohlásit, že nová monstra jsou daleko nevypočitatelnější, vražednější a jejich útoky a komba jsou velmi obtížně čitelná. Je však pravdou, že jedno z kouzel Bloodborne tkví v tom, že pro každého je problémem něco jiného. Sám jsem v původní hře proklínal hned z počátku Otce Gascoigna, zatímco třeba mnou napoprvé poražený One Reborn dlouhé dny trápil mého kamaráda. U datadisku je to velmi podobné, a i když obtížnost bossů kolísá, určitě každý narazí na pořádně tvrdý oříšek. Daleko více než v uzavřených arénách bossů se ale umírá mimo ně, takže každá nalezená zkratka, otevřené dveře a rozsvícená lampa pro vás bude darem z nebes.

KDYŽ TO NENÍ ROZBITÉ, NESPRAVUJ TO

Jak jsem se tak probíjel novým obsahem, až pedantsky jsem hledal něco, za co by bylo možné hru kritizovat. Jenže kde nic, tu nic. Za svoje peníze toho dostanete spoustu. Nová prostředí, monstra, bossové i předměty jsou dostatečně originální, hrůzyplné, znechucující a ničivé, že dělají čest značce i vývojářské kreativitě. Z herního pohledu se jedná o více téhož, ale co je na tom špatného, když to ono je dokonalé? Ve které jiné hře člověk s krvavým pohledem pětkrát hodí ovladač do kouta, jde nasupeně vykouřit další z nespočetné řady cigaret, nadává, jako by opravoval slovenský traktor, a pak pokorně pošesté spouští hru a s výrazem naprosté odevzdanosti se vrhá vstříc další jisté smrti. Jen pro tu maličkou jiskřičku naděje, že tentokrát, tentokrát to třeba vyjde.

Je úplně jedno, jestli hrou projdete jako tlusté dítě cukrárnou, nebo jestli se u ní budete trápit a týrat dlouhé dny a týdny.

Možná se mi teď smějete, co že jsem to za lamu, a jak se tu můžu zaklínat láskou k FromSoftware, když jsou pro mě jejich hry příliš těžké. Možná i jedovatá slina s tím, že bych se měl vrátit k Battlefrontu, odněkud přilétne. Věc se má tak, že pokud jednou propadnete světům, které vám japonští mistři předkládají, je úplně jedno, jestli hrou projdete jako tlusté dítě cukrárnou, nebo jestli se u ní budete trápit a týrat dlouhé dny a týdny. Vám, ostříleným harcovníkům, tohle nemusím vysvětlovat. A vy, kteří ještě pořád váháte, vězte, že Bloodborne je ideálním vstupním bodem do výtvorů Mijazakiho zvrácené mysli. Jestliže vlastníte PlayStation 4, byl by hřích nemít doma její nejlepší letošní exkluzivitu. A pokud máte i tu a líbila se vám, neváhejte ani vteřinu a kupte si rozšíření. To prostě musíte mít.