Black Mesa Recenze Black Mesa

Black Mesa

David Plecháček

David Plecháček

20. 3. 2020 11:30 13
Reklama

Třeba právě v těchto dnech přemýšlíte, že si zahrajete tu nejlepší střílečku na trhu. Doom Eternal a všechny další hry se ale mohou zahrabat. Omlouvám se vám, dámy a pánové z id Software a dalších studií, ale jděte se vycpat. Máte smůlu, vaše hra nikoho nezajímá. Nejlepší střílečka, ať si říká kdo chce, co chce, totiž vyšla už před dvaadvaceti lety – nepopiratelně je jím původní Half-Life. Dodnes byste marně hledali něco lepšího, svět se pře maximálně o to, jestli jej překonal druhý díl a následné epizody. Já říkám, že ne, s přivřeným okem ale dokážu akceptovat názor, že se dvojka původnímu titulu vyrovnala, a se skřípěním zubů vydržím ve stejné místnosti s člověkem, který tvrdí, že Half-Life je po pokračování „až“ druhou nejlepší hrou všech dob. Takže jestli si budete chtít zahrát nějakou střílečku, zahrajte si tu nejlepší – a rovnou v revidované verzi jménem Black Mesa.

CESTA TAM A UŽ NE ZPÁTKY

Black Mesa je ve svém nitru stále prvním dílem. I když originál vyšel už v roce 1998, autorům z Crowbar Collective se podařilo v dlouho vyvíjeném remaku zachytit ducha původní hry a s pečlivostí starostlivé matky jej přenesli do nového těla. Ať už patříte mezi zastánce prvního dílu nebo toho druhého (nebo něčeho jiného a hodláte podstoupit rehalflifezaci), Black Mesa představuje naprosto moderní hru, které by nikdo neřekl, že vychází z něčeho, co se pokládá za stavební kámen moderních FPS her. Half-Life byl ve své době revoluční hrou, kterou Black Mesa ze své podstaty nemůže být, zbytek vás ale nadchne úplně stejně jako před lety. Stejně revoluční byl i druhý díl, přičemž autorům se povedlo jeho některé principy převést i do Black Mesy, takže se dá říct, že si v roce 2020 můžete zahrát ultimátní kombo, které nemá konkurenci.

HOVORY Z BLACK MESA #1

- Who is this guy, Freeman?
+ They say he was at ground zero. 
- The science team?
+ Yeah.
- Shit. What, so... You thing this guy's responsible? Sabotage, maybe?
+ Yeah... Maybe. All I know for sure is this guy's been killing marines.

Co na tom, že všichni základní premisu znají. Příběh nemluvného Gordona Freemana alespoň v základních obrysech dokáže odvyprávět kdokoliv starší pětadvaceti let. Pravda, není moc co zapomínat. Gordon Freeman, sedmadvacetiletý doktorand teoretické fyziky, kvantové mechaniky a teorie relativity z MIT, pracuje v oddělení Anomalous Materials v laboratořích Black Mesa v Novém Mexiku. Jeho práce je výzkum neznámých, pravděpodobně mimozemských vzorků hornin. Při jednom z experimentů se ale něco pokazí, Freeman nepřímo způsobí trhlinu v časoprostoru a na zem začnou proudit zástupy mimozemské rasy obývající dimenzi Xen. V době, kdy bylo jedinou náplní videoher střílet mimozemský šmejd, bylo zasazení děje na konkrétní místo do konkrétních souvislostí něco nevídaného. Nejenže se jednalo o první, ryze příběhovou hru, ale příběh dává i po letech smysl a je zajímavé jej sledovat.

Jelikož skupina vědců „podělala“ co mohla, vláda Spojených států se rozhodne zakročit a situaci ututlat. Na scénu nastupují jednotky HECU a klasičtí mariňáci, kteří mají za cíl zabít vše, co se hýbe, od civilistů až po subjekty se zelenou krví. Neustále unikající Freeman se brzy stane nepřítelem číslo jedna, a tak se kromě následků své práce musí vypořádat i s jednotkami, které jej chtějí nekompromisně zlikvidovat. A koneckonců, nezbývá mu nic jiného, než spasit celý svět. Mohu říct, že to je na člověka, kterému je jen o dva roky více než mě samotnému, docela dost práce. Pouť jaderného fyzika dala vzniknout několika nezapomenutelným situacím a setkáním, dala světu tu nejtajemněší postavu ze všech – záhadného G-Mana – a projít si jí v moderním pojetí by si neměl nechat uniknout žádný fanoušek videoher.

L JAKO LAMBDA


Black Mesa
i Zdroj: Hrej.cz


Symbol řeckého písmena L viděl v souvislosti s Valve snad každý. Jedenácté písmeno abecedy má pro hru různé významy - jednak označuje ve své majuskulní i minuskulní podobě několik fyzikálních veličin, zároveň představuje pozemský cíl Gordona Freemana, ale především v jeho "malém" zápisu vzniká obrazec ne nepodobný ikonickému páčidlu. Ikonických věcí má Half-Life ale hned několik, G-Mana, Hooverovu přehradu... O vývoji Half-Life a dalších zajímavostech si můžete přečíst naše Milénium.

WORK SAFE, WORK SMART

Ostatní videohry by se od Half-Life / Black Mesy mohli učit, jak se vytváří herní design. Celý komplex je naprosto logicky uspořádaný a je nedílnou součástí celého zážitku. Jestli máte původní hru alespoň trochu v paměti, budete si připadat jako doma, přestože budete navštěvovat od základu předělané lokace. Jelikož jsem hrál hru z roku 1998 tak desetkrát, vím naprosto přesně, co kde hledat. Prakticky až do doby, než opustíte matičku Zemi, je celá hra geniální poctou všemu, co původní tým v čele s Gabem Newellem před lety dokázali. Vím naprosto přesně, kde jsem, co je za těmito dveřmi, a kdy dát prst na klávesu F12, abych pořídil screenshot. Na jednu stranu vás hra nijak nepřekvapí, na tu druhou stranu je to ale přesně něco, co byste od remaku čekali. Přesně takhle se má dělat. Tam, kde je hra přeci jen o nějakou chodbu bohatší nebo chudší, je tato změna snad ve všech případech k lepšímu. Některá místa díky tomu dávají ještě větší smysl a nejsou postavená tak, že by při jejichž obsluze v rámci běžného provozu všudypřítomní inženýři riskovali vlastní život, což je důležité především s ohledem na to, že je komplex konečně genderově vyvážený a v jeho prostorách se pohybují i ženy.

Největší změnou, vyjma Xenu, o němž bude řeč později, prošla kapitola On a Rail, která se vyvarovává otravného bloudění s drezínou a přenastavování výhybek tím, že do nich budete střílet, o něco delší mi naopak přijde Surface Tension, to asi proto, aby si hráči užili o něco delší procházku na čerstvém vzduchu. Opět bych se opakoval, kdybych řekl, že jsem za změny rád. Možná i díky nim je Black Mesa ještě uvěřitelnější. Autorům se těmito drobnými změnami povedlo částečně změnit i tón celé hry, která je – alespoň v určitých momentech – mnohem tíživější. Možná to souvisí i se mnou a proměnou sebe sama jak jako hráče, tak jako osoby, ale dříve jsem bral zkázu celého zařízení tak nějak nelidsky, bylo mi jedno, co se stane s lidmi okolo, šlo jen o to, abych se dostal dál do akce a na ničem jiném nezáleželo. Budete-li pozorní, Black Mesa vám ale ukáže i jinou část hry, temnější, díky čemuž si konečně uvědomíte, jak trpí bezbranný vědecký tým, ale i jak na celou situaci pohlíží vojáci, které můžete někde za rohem bez známek své přítomnosti vyslechnout, nebo jak moc na prdel dostává celé lidstvo. Situace je v Black Mesa mnohem vážnější a naléhavější, a to je rozhodně něco, co jsem u originálu nepociťoval. I v tom je kouzlo dalšího průchodu místy, které znáte jako vlastní boty. Remake vám v tomto ohledu dá i nový pohled na věc, což se obzvláště s ohledem na navrátilce počítá.

FORGET ABOUT FREEMAN

Zatím stále dokola omílám příběh a celé zasazení hry, nebyla by to ale správná first-person akce... bez first-person akce. Možná by stálo zato, abyste si na moment vyzkoušeli i originál, pak byste totiž překvapeně usoudili, že je po hratelnostní stránce stále moderní. Black Mesa, ačkoliv je postavená na zelené louce a s původními soubory nepracuje, působí úplně stejným dojmem. Half-Life měl na svou dobu excelentní pocit ze střelby, Black Mesa vás v tomto bodě uspokojí identicky. Sice začínáte s ikonickým páčidlem, který dal název i studiu stojícímu za remakem, později se ale dostanete ke konvenčním zbraním, s nimiž si užijete jak zábavu, tak skvělý pocit ze střelby. Nudit vás nebude ani obyčejná pistole, chápu ale, že revolver, samopal nebo brokovnice zní líp. Ať mi nikdo neříká, že někde slyšel uspokojivější protočení bubínku u .357 Magnum. Ať mi nikdo neříká, že někde existuje lepší brokovnice, než ta v Half-Life. Vystřelit dvojitou dávku do nebohého těla z masa a kostí, které se pod ní rozsype jako hromádka karet, je ta nejvíc nejlepší věc na světě. Překoná jí snad jen podvěsný granátomet pod samopalem, který nadělá ještě větší paseku. Je jen nepochopitelné, že autoři zredukovali počet granátu jen na tři. Jako proč, vy blázni! Proč?!

HOVORY Z BLACK MESA #2

I didn't sign in for this shit.
Monsters? Hell yeah! But... Civilians? Who ordered this damn operation anyway?!?

O dvě vteřiny později vojáka rozmetal na padrť dopad impaktního granátu.

Ve hře nechybí i těžké/experimentální zbraně. Raketomet bude vaše prodloužená ruka proti zvlášť tuhým nepřátelům a vojenské technice, jeho laserové navádění postrádám i u modernějších videoher, i když dokáže být zrádné a ve zmatku jste schopní navést raketu na sebe. Tau kanón je šikovnou věcičkou poháněnou izotopem uranu 235, která dokáže svým proudem tauonu prostřelit i zdi, takže můžete střílet i zpoza krytu. Navíc jí dokážete přetížit a dopřát nepřátelům trochu „energie“ navíc. Když to ale přeženete, schytáte šok tak akorát vy. Gluon (kvantový destabilizér) byla poslední zbraň ve hře, takže si jí hráči příliš neužili. I toho se týká jedna ze změn, Crowbar Collective si toho jsou vědomí a naopak s ní projdete prakticky celý závěr příběhu.

Těžko bychom si mohli cenit zbraňového arzenálu, kdybychom neměli proti komu vysypat svoje zásobníky. Kromě stvůr z Xenu – od headcraba, přes kvičící elektrická prasata, až po známé vortigaunty – je potřeba smočit krev i lidí. Zatímco mimozemský život příliš inteligence nepobral a snaží se vás za každou cenu jenom trefit a ubrat vám životy, lidé přeci jen nějakou taktiku mají a pokouší se vám dostat na kobylku. Stejně jako v původní hře nejdou daleko pro žádnou špatnost, takže pokud vás nemají v mířidlech, z vašeho krytu se vás nebudou štítit vyštípat prostřednictvím granátů. Abychom nemluvili jen v superlativech, lehce bizarní situace nastávají ve chvíli, kdy bojují se zástupci Xenu, pak si jen můžete hodit korunou, jestli se z ničeho nic neobrátí proti vám, nebo jestli si vás nebudou dále všímat, přestože stojíte za jejich zády. Umělá inteligence je v tu chvíli tak trochu rozpolcená mezi tím, jestli má střílet mimozemský život nebo masového vraha v oranžovém HEV obleku.

XEN A JING A JANG

Celá recenze má drobný háček – tohle všechno už možná víte. Black Mesa je totiž na Steamu už řádku let. Až na jednu výjimku, kterou je Xen. Ke konci hry se Gordon Freeman podívá do jiného světa, kde stráví čtyři kapitoly, Xen, Gonarch's Lair, Interloper a Nihilanth. Někteří fanoušci původní hry je nenávidí, jiným zkrátka připadaly natolik odlišné, že se jim zkrátka návštěva kosmíru nezdála. Právě proto padlo rozhodnutí Xen od základu předělat. A to trvalo dlouho, už jenom proto, že všechny čtyři kapitoly (snad s výjimkou té poslední) značně nabobtnaly a průchod po plovoucích asteroidech je teď mnohem, mnohem delší. Tato recenze by se skoro mohla omezit jen na pojednání právě o vesmírné odyssee Gordona Freemana, přesto si myslím, že si zaslouží zasazení do většího kontextu celé hry.

Veskrze si myslím, že autoři Xen nezbavili jeho problémů. Vesmírná část je stále natolik odlišná, že kdo ji měl rád, bude mít rád i její novou podobu, ale kdo jí rád neměl, bude trpět jenom déle. Tím ale nechci říct, že zůstalo vše při starém. Jednak, minimálně úvodní kapitola Xen je tou nejkrásnější pasáží celé hry, a myslím, že kdyby se v tomto duchu nesl i zbytek hry, vlastně by měly všichni radost. Half-Life se zde stává spíše nepříliš složitým logickým puzzlem, který ředí tempo hry a po zběsilých událostech na konci pozemské epochy působí skoro jako balzám na duši a oáza klidu, který v Black Mesa netrval nikdy déle, než pár minut. Možná si pamatujete skákání z asteroidu do asteroidu bez nějaké chaotičtější akce už v původní hře, tempo je v tomto případě skutečně velice podobné. Nádech hry je ale přesto úplně jiný. Jednak nepoletujete sem a tam a jste skutečně na mimozemském světě se vším všudy, víte, co je vaším cílem a udržujete představu o tom, kam hodláte dojít. Autoři se umně vyhýbají otevřeným pohledům do okolního vesmíru a spíše vás drží mezi rozeklanými skalisky obřího šutru, kam vás vyslal portál otevřený ze sektoru Lambda Core.

HOVORY Z BLACK MESA #3

- Heh, nice hit.
+ That's the guy?
- Yeah... we got him.
+ Alright, give me a hand here.
- Jesus, this guy is heavy.
...
- Where we are taking this Freeman guy?
+ Topside... For Questioning.
- What the hell for? We got him. Why not just kill him now?
+ Uh... And... If they find the body?
- Hey... "What body?"

Ačkoliv je Xen asi nejdelší a nejzajímavější kapitolou „Xenu“, excelentní je i bossfight s pavoučicí Gonarch. Je delší, Gordon je mnohem zranitelnější a bude vás stát o mnoho víc času a úsilí, než do jejího vaku vypálíte poslední raketu – nebo až ji klepnete naposledy páčidlem, za co vás hra odmění jedním ze skvěle vymyšlených achievementů (v tomto případě Doctor's Signature). Od momentu, kdy Gonarch naprosto dominuje prostoru, procházíte různými částmi, až se na samotném konci zmůže jen na zběsilé útočení, zatímco se sotva drží na nohou. Největší problém však mám s částí Interloper. Ta svým vzezřením a pojetím připomíná úplně jinou hru. Mnohem více vám bude připadat, že hrajete Dooma, budete probíhat pekelnými pasážemi, střílet po tuctech nepřátel, náboje budou téct proudem, na každém rohu bude možnost se vyléčit... Jako by vám autoři chtěli připomenout, že když úvod patřil potravě pro vaší hlavu, tak závěr bude patřit potravě pro vaše zbraně. Na druhou stranu se ukazuje, že se blížíte svému konci, chvílemi jsem ale měl pocit, že hra mohla končit už o hodinu dříve. Přese všechno se ale stále jedná o perfektní zážitek. Rozumějte, v tu chvíli Black Mesa nejméně připomíná cokoliv, co Valve kdy vydalo, pořád ale akce funguje na výbornou, hra má tempo a vy se ani na okamžik nezačnete nudit.

Kromě strhujícího vizuálu (především opět v první „barevnější“ polovině Xenu) se ale pod to podepisuje nečekaný trumf v rukávu, kterým je soundtrack. Nevybavím si hudbu původní hry – sound design byl geniální, hudba ale prakticky chyběla. Black Mesa ji má. V průběhu hraní jsem si dělal poznámky, a mezi nimi jsem si rychle naškrábal to, že mě občas v průběhu hry skoro až ruší. To ale platí jen na některých pasážích řekněme v první pozemské polovině. Jakoby se ale situace začala obracet a Joel Nielsen, její autor, získával v průběhu vkus. Teď, na konci patnáctihodinové cesty, se vlastním slovům směju a Nielsena hodlám vynášet do nebes. Xen má naprosto fantastickou, epickou hudbu, která se k akci náramně hodí. Díky ní vám bude připadat, že procházíte naprosto nezapomenutelnou cestou, která se zastaví až na samotném konci. Specificky kapitolu Gonarch's Lair Nielsen povznáší na jeden z nejsilnějších herních momentů celé hry a pro mě osobně možná i tohoto roku, ke kterému se budu rád ve svých vzpomínkách vracet.

MORPHINE ADMINISTRED

Měl jsem strach, aby vizuální pozlátko jménem Xen výrazně nepřevyšovalo podobu zbytku hry, vždyť vzniká dlouhých šestnáct let, kdy se sloučily dva fanouškovské projekty, a první hratelná verze byla ke stažení už před osmi lety a na Steamu se objevila před pěti lety. To je dost dlouhá doba na to, aby byl rozdíl na první pohled patrný. Ve skutečnosti bychom rozdíly asi našli, ale když hrajte řádně od začátku až do konce, nijak vám to nepřijde. Kdybych na tím nepřemýšlel a neznal pozadí celého vývoje, nikdy bych si tento fakt ani neuvědomil. Hra je po celou dobu konzistentní. Jak již zaznělo, po celou dobu je v ní patrný vliv druhého dílu, především vzhledem k logickým a environmentálním hádankám a možnosti uchopit do rukou předměty, což v původní hře nešlo. I díky tomu je hra vlastně jiná, přestože je pořád stejná. A tak je to se vším, žádný zásah do hry vám vadit nebude, ani to, že jsou ve hře i nové typy nepřátel (byť vychází z těch původních). Kdo jiný by měl mít cit pro takový detail a úctu k originálům, než fanoušci, z jejichž řad vývojáři Black Mesy vzešli? 

Jestliže si čte tuto recenzi i samotný Gabe Newell (Ahoj, Gabene!), mám pro celé Valve vzkaz – jestliže nemáte dostatek vývojářů, kteří pracovali na původním Half-Life, jestliže nemáte duše, které by pro vás dokončili příběh Gordona Freemana, vytáhněte si hlavu ze zadku a zapřemýšlejte o tom, jestli pro vás lidé z Crowbar Collective nejsou tak trochu vysvobozením.

PS: On mluví! Gordon Freeman mluví!
Nebo přinejmenším alespoň heká, když hoří... 

Black Mesa
Windows PC

Verdikt

Ta nejlepší hra dostala tu nejlepší možnou péči. Byl by hřích nikdy si nezahrát hru, která definovala celý průmysl na dlouhé roky dopředu, a s definitivním vydáním jejího remaku lepší dobu nenajdete.

Reklama
Reklama

Související články

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama