Bionicle Heroes

Ještě pamatuji dobu, kdy jsem se svým malým bratránkem stavěl hrady z Lega, létal po pokoji s drakem v ruce a představoval si, že místo pokoje mám obrovské království, kde vedle rytířů jezdily běžně autobusy, vesmírné lodě přilétaly na ledovou planetu (lednička) a Max Timebuster mi stále utíkal. Proto je mi do pláče, když vidím nové produkty, které nemají s původním Legem nic společného. Například takový Bionicle. Robotickým potvorám se však dostalo pocty v pohodě vlastní počítačové hry, na kterou určitě fandové skočí, jako vosy na med. Lego Star Wars II sklidila velký úspěch po celém světě, tak proč by to nešlo znovu s jiným typem Lega?

O čem ta podivnost je?

Práce scénáristům musela zabrat maximálně jedno odpoledne, při kterém nejspíš ještě stihli garden party s grilováním. Jinak se snad ani nedá vysvětlit jednoduchý a celkově bezduchý příběh. Ve zkratce: několik set let existuje legenda, že se jednou zrodí (nebo bude vyroben?) vyvolený robot, jenž zachrání svou zemi tím, že nalezne legendární masku a odvrátí tak pohromu v podobě invaze démonů a všeho možného i nemožného zla. Originalita sama, že? Sice jde zmínit, že hra je určená dětem, jenže dítě, které je schopné hrát normální akční adventuru, je snad schopné pojmou trochu smysluplný děj.

Jak se ta podivnost hraje?

Divně, nudně, bez zájmu. Prvotní šok přichází hned ze začátku hry. Kamera je totiž po dlouhé době celkem neškodných titulů tak dementní, že krátká zvykací doba se mění v dlouhou noční můru. Poděkujme multiplatformovému vývoji. Celou dobu totiž vidíte postavu umístěnou na levém okraji a to pouze její horní polovinu. I když to takhle napsané asi nevyzní nijak hrůzostrašně, pár minut v praxi (zkuste demo) vás utvrdí o opaku. Přitom stačilo, aby tvůrci zvolili klasický pohled třetí osoby a pouze při střílení by se kamera přiblížila k ramenu hrdiny. Nicméně, nestalo se. Celá hra běží na nejokleštěnějším principu: běž – střílej nepřátele – sbírej lego kostičky – zavřené dveře – pohnu s tímhle, otevře se tamto – střílej nepřátele – pozor, boss. Ze začátku si říkáte, že se jedná o příjemné rozptýlení. Jenže hra nenabízí vůbec nic jiného. Každá úroveň, i když jinak designovaná, nabízí pořád do kolečka to samé a pálit znovu a znovu do kostičkových nepřátel se ohraje překvapivě rychle.

Interakce začíná i končí tím, že pomocí pravého tlačítka myši musíte občas otevřít bránu, postavit loď, most, oživit škorpióna, opici k zničení nějaké zátarasy a podobně. Každá možnost je ale pro vás předem připravená, stačí stisknout tlačítko. Kromě těchto „logických“ hádanek budete neustále střílet, střílet, sbírat a střílet. Po nasbírání určitého počtu Lego součástek (upozorňuje vás indikátor, jak velkou část ještě zbývá sehnat) se z vás stane zlatý hrdina, který je nesmrtelný. Při soubojích a k vyřešení některých problémů (jako třeba projít skrze metrovou louži vody) budete muset převléknout svoji masku a změnit se tak z robota na jiného robota. Co maska, to robot – jiná zbraň a jiné vlastnosti. Vodní robot může chodit po vodě a podobně.

Jak je ta podivnost dlouhá a jak vůbec vypadá?

Na konci každého prostředí (ve hře jich je šest) vás čeká úhlavní boss, kterého musíte zničit. Navíc každé prostředí se dělí na čtveřici misí, celkem to tedy dělá 24 částí hry. Tu však dohrajete za nějakých osm až deset hodin maximálně. Prodloužit si hrací dobu můžete odemknutím bonusových levelů. Za zabité nepřátele a nasbírané kostičky získáváte body, díky kterým si pak můžete dopřát povedený upgrade v podobě lepších zbraní a brnění. Za celou hru jsem však upgrade využil jen párkrát, jednoduše nebyl potřeba. Umělá inteligence je na mizivé úrovni. Jakmile vás nepřítel uvidí, jde tvrdě nejkratší cestou k vám. S tím souvisí i obtížnost hry. Nastavit nelze, je pevně daná a opravdu HODNĚ jednoduchá. Každá vámi sebraná maska má určitý počet životů, jakmile u nějaké klesnou na nulu, přijdete o ní, jenže nekončíte. Máte přeci další masky. V praxi to znamená nesmrtelnost a zkažený dojem z hraní.

Audiovizuální stránka je však povedená. Hra hýří barvami, občas i povedenými efekty. Leckdy vám možná až moc lesklá a přeplácaná grafika bude lézt na nervy, epileptici by si tady určitě měli dávat pozor. Bionicle Heroes nejsou nikterak náročnou hrou na hardware, spustit lze bez problémů i na starším stroji. Hudební stránka je slabší, a i když občasné zaznění elektrické kytary potěší, převážně tu převládají tak trochu šílené disko rytmy.

Kdo by si tuhle podivnost kupoval?

Nejspíš hodně malé děcko (můj čtyřletý bratranec ji na rodičích velmi neúnavně zkouší vydyndat, pozn. ed.). Rodiče, kteří prostě popadnou první hru určenou dětem. Skalní fanoušci Bionicle. Tady ale výčet končí, všichni ostatní hru obejdou velkým obloukem. Zkrátka a jasně, Bionicle Heroes nemůže ani trochu konkurovat svému staršímu bratříčkovi ze světa Star Wars. Mohli pro nás tvůrci sestavit normální hru. A krásnou… ale řekli "NE!". Na nabídku koupě nejlépe zareagujte stejně.