Name: Aura 2: The Sacred Rings
Item: The Sacred Rings
Rating: 4
Author: Jaromír Möwald

Reklama

Když se v roce 1993 objevil na herním trhu Myst, splnil se tím sen spousty hráčů, lačnících po fotorealistickém dobrodružství zprostředkovaném skrz dvě tlačítka myši. Ostatní upalovali do obchodu pro zbrusu novou jednorychlostní CD mechaniku, aby se mohli vychloubat před návštěvami s tím, že PC (případně Macintosh) umí víc, než kostičkovanou krev ve Wolfensteinovi. Takových lidí bylo více než dvanáct milionů, což z Mystu udělalo na hodně dlouhou dobu nejprodávanější hru v historii. Lavina byla spuštěna a na ní se rychlostí blesku valily na plotny harddisků tituly jako Atlantis, Versailles, nebo Timelapse.

Tunelujeme tunelované tunely

Samozřejmě ani tvůrci originálu nechtěli zůstat pozadu a pořádně celou sérii natáhli. Publikum se však začalo od herního stylu „na obrazovce se nic neděje“ jaksi odvracet. Co naplat, že grafická stránka se stále zlepšovala, takže obrázky u recenze dalšího plagiátu tím pádem vypadaly jako obálka časopisu „Fotíme tu nejnádhernější přírodu v praxi“ a logické problémy by daly zabrat i lidem z Mensy. O mnohamilionových prodejích si zkrátka autoři mohli nechat už jen zdát. Pravověrní fanoušci, kteří mají za barákem (ti otrlejší na střeše paneláku) chobotnicovou horu a do práce/školy jezdí zásadně v batyskafové jednokolejce však vždycky vydělají minimálně na další mozkovar.

Děj Aury 2 přímo navazuje na předchozí díl Fate of the Ages. V případě, že vám jednička nějakým záhadným způsobem unikla, shrňme si v krátkosti to, co se odehrávalo v jedničce. S hlavním hrdinou Umangem, příslušníkem klanu Strážců (Keepers), jste museli uchránit tajemství posvátných prstenů, které v kombinaci s jakýmsi Tetrahedronem poskytují jejich držiteli krom toho, že bude vypadat jako brotha’ gangsta’, ověšený blýskavými kroužky, také nesmrtelnost, kombinovanou s obrovskou silou. Nakonec samozřejmě všechno dobře dopadlo a Umangův únik do jiné dimenze měl všem banditům, bažícím po prstenech zatnout tipec. Probuzení na ocelové lodi, která přímo hýří prázdnotou možná není z nejpřívětivějších, ale otevírá nové dobrodružství. Dobrodružství o vyvoleném a záchraně světa, které počítačoví hráči znají stejně dobře, jako své boty.

Ale jako obrázky celkem pěkný, no ne?

Jak jste asi z předchozího textu pochopili, dnes recenzovaná Aura 2 patří právě do skupiny her, které do posledního renderovaného okýnka vykrádají velký vzor. Opět se budeme bezcílně toulat po stále stejných (stejně líbivých) obrazovkách bez jakéhokoli náznaku života, projíždět celou obrazovku myší a posléze klikat na jedno jediné aktivní místo. Zase budeme řešit tuny logických hádanek, díky kterým se podíváme o obrazovku dále, kde se na nás už třese další náklaďák problémů, které odemknou ty zpropadené dveře o deset místností zpět. Připadá vám to nudné? Bohužel, ono to i nudné je. Naštěstí se nestává příliš často, že se zaseknete v místě, kde nepomáhá ani osvědčené „všechno na všechno.“ Postup k řešení jednotlivých rébusů se vždy nachází porůznu schovaný v indíciích. Vyplatí se často listovat deníkem, studovat písemnosti, které se objevují v množstvím větším, než malém a také pečlivě prozkoumávat herní prostředí. Předměty potřebné k dalšímu postupu si s vámi celkem často hrají na schovávanou v temných rozích.

Na grafické stránce bychom těžko hledali nějakou výraznější chybu. Snad jen postavy vypadají tak trochu jako vyráběné přes kopírák a se svými totálně vypatlanými (ale odhodlanými, to zase ano!) výrazy v obličeji příliš do fantaskního světa nezapadají. Naopak scenérie vypadají skutečně působivě a občas se zaseknete na určitém místě nejen proto, že nevíte kde se nachází další kousek všezachraňujícího amuletu, ale prostě proto, že se vám tam líbí. To bohužel nejde říct o filmečcích, které jsou (zřejmě v duchu jakési atmosféry) zrnité a nepříliš dobře animované. Namluvení je dost tragické. I pornohvězdám je víc rozumět, ale zase na druhou stranu Umang (hlavní postava, pamatujete?) je nadabován velice dobře. Jen škoda, že toho z něj během hraní moc nevypadne... Doprovodná hudba celkem solidně podbarvuje dění na obrazovce a prázdnotu jednotlivých lokací a ani po delší době se neoposlouchá. Zvuky jsou naprosto standardní a nevybočují z totálního průměru celého titulu.

Zatracený prstýnky

Aura 2 je neskutečně nudná hra. Nic vás nenutí k dalšímu odkrývání tuctového příběhu, který naprosto ničím nepřekvapí, maximálně počtem klišé. Je zde sice spousta hádanek a některé z nich opravdu potrápí vaši šedou kůru mozkovou, bohužel se donekonečna opakují. Neustále hledáte klíče, popřípadě amulety, které byste vložili do tří zámků na dveřích, nebo prohledáváte šuplata ve snaze narazit na zastrčený papírek s polohou geometrických obrazců, které se třesou na to, až je srovnáte do správného pořadí a tím otevřete dveře. Ten, kdo si vždy chtěl zahrát simulátor domovníka bude nadšen, zbytek si půjde střílet stalkery do Zóny.

Když jsem vkládal čtvero cédéček do mechaniky, přistupoval jsem k The Sacred Rings s jistým despektem. Přece jen, adventur podobného ražení je na trhu obrovské množství. Navíc všechny trpí tím problémem, že vypadají naprosto stejně, jako její kolegyně a naprosto stejně se i hrají. Je tedy jedno kterou z nich si vyberete, pokud nějakou vůbec. Aura 2: The Sacred Rings ale rozhodně nebude patřit mezi horké favority ke koupi.

Verdikt

I když z obrázků možná může vypadat dost slušně, tak Aura 2 nepřináší do žánru, který založil Myst zhola nic nového. Při hraní se nebudete bavit, ale jen znechuceně šmejdit po obrazovce a klikat tak dlouho, dokuď se nedostanete k další hádance. Adventurní masochisti prst nahoru!