Assassin’s Creed Syndicate

Být zaměstnancem Ubisoftu po vydání Assassin’s Creed Unity bych jen tak někomu nepřál. Statisíce výkřiků čirého zoufalství musely rezonovat ve francouzských uších tak silně, jako kdyby si někdo troufnul zahrát falešně Marseillaisu, ale nebylo se čemu divit. Jednotlivá selhání v elementární rovině hratelnosti se odpouštěla snad ještě hůř než frustrující problémy technického ražení. Co tedy čekat od pokračování, které muselo zákonitě vznikat se staženými zadky napříč celým Ubisoftem? Na první pohled jako by se vývojáři nepoučili – v Assassin’s Creed Syndicate si do hledáčku berou další ikonickou evropskou metropoli, volí blízké časové období a opět slibují spektakulární podívanou okořeněnou závodními drožkami a vystřelovacími háky.

Může to fungovat? Ptal jsem se sám sebe a vzápětí se vydal do páchnoucích uliček Londýna hledat odpovědi.

TOHLE MĚSTO UMÍ ŽÍT!

A začneme rovnou u toho největšího, co vás ve hře čeká. Město je bez jakéhokoliv přemýšlení tou nejsilnější zbraní, kterou na vás Syndicate zaútočí krátce po startu. Je obrovské, autenticky špinavé, plné kontrastů, lidí, pachů i vůní. Je toho tolik, až se vám bude instinktivně stahovat žaludek. Nechybí zde nejznámější monumenty jako Big Ben, katedrála svatého Pavla, smrdící stoka, které dneska říkáme trochu honosněji Temže, Trafalgarské náměstí nebo Westminsterské opatství. Tohle všechno navíc dostanete plně k dispozici už po několika hodinách a fakt, že lze překonat celou šířku mapy bez jakéhokoliv přerušení, zasluhuje uznání. Londýn ale rozhodně netěží jen ze své krásy, kterou opulentně vystrkuje nad zbytek budov – právě ty jsou totiž semeništěm lidských příběhů a ne nutně veselých. Pokud totiž lze něco říci o londýnské společnosti z konce 19. století, pak to jsou bosé nohy, prázdný žaludek a zpřelámané dětské ručičky, snažící se opravit zaseknutý tkalcovský stav. A právě do tohoto neutěšeného světa přijíždí z městečka Crawley dvojčata Jacob a Evie Fryeovi, aby zatočili s templáři a ukončili jejich nadvládu nad srdcem Impéria.

Logické opodstatnění pro uvedení nové dvojice řeší linka ze současnosti, apelující na nutnost vyrvat templářům z rukou další úlomek ráje.

Zápletka jako taková postrádá originalitu, na druhou stranu je ale spor mezi templáři a assassíny pečlivě budován už od prvního dílu a v Syndicate zkrátka pokračuje v cestě po již položených kolejích. Logické opodstatnění pro uvedení nové dvojice hlavních protagonistů pak samozřejmě řeší linka ze současnosti, apelující na nutnost vyrvat templářům z rukou další úlomek ráje, nejsem ale úplně přesvědčen o tom, že jsou Jacob a Evie těmi pravými kandidáty. Ne snad, že by jim chyběly schopnosti, jen jsem si k nim za celou dobu nedokázal najít cestu a alespoň pochopit jejich motivaci. Odhlédnu-li od základního assassínského pudu – tedy zničit vše, co vytvořili templáři – stále na ně musím hledět jako na dvojici robotů, kteří mechanicky plní položky v seznamu toho, co musí být splněno.

A KDE JE CHARAKTER?

Přirozeně tím netvrdím, že by se Fryeovi neprojevovali vůbec, jen mám obavu, že jejich osobnost musela ustoupit křečovité snaze mít ve hře za každou cenu dva kontrasty. Cokoliv, co navrhne jeden, druhý ihned neguje, což by nemuselo být a priori špatně, jen kdyby to vše nebylo zabaleno do tak bezduchých a předvídatelných dialogů, kvůli kterým se zase jednou stydím za herní příběhy. Po celou dobu hraní jsem si také nedokázal vysvětlit, jak může Evie za přítomnosti šplouchanců krve nekompromisně rozsévat smrt v řadách nepřátel a v následujícím rozhovoru působit jako holka, která vás snad začne sama od sebe přemlouvat, že vám teď hned musí upéct koláč. Je mírná jako beránek, což je chování, které bych od největší drsňačky, která neohroženě kráčí po Londýně, zkrátka a dobře nečekal. Naštěstí to ale není nutné příliš řešit, protože v dialozích strávíte z přibližně dvacetihodinové herní doby jen nepatrný zlomek a podstatná je především hratelnost. K ní ale až za chvilku.

Jmenujeme-li totiž postavy, s nimiž přijdete do styku, musíme nad rámec Fryeových zmínit Henryho Greena, syna hlavního hrdiny z chystané indické části Assassin’s Creed Chronicles. Od začátku působí ve hře jako mentor a vyšší instance, během hry ho ale několikrát přemluvíte i k tomu, aby šel do akce s vámi, což je rozhodně příjemný postoj a zároveň to přináší pocit, že městem nekráčí dva Rambové.

Dramatická pauza.

A pak tu jsou samozřejmě i historické osobnosti… Vím, pro Assassin’s Creed je typické, že se v příbězích myslí i na slavné umělce nebo vynálezce, jenže to, co fungovalo dříve, už v Syndicate tragicky selhává. Přítomnost da Vinciho v Assassin’s Creed 2 byla povedená zejména proto, že jste si mohli alespoň na chvilku pohrát s myšlenkou – jo, takhle to teoreticky mohlo být. Ale Londýn? Připadal jsem si jako při sledování filmu Noc v muzeu, protože na mě odevšud vyskakovali Dickensové, Bellové, Darwinové a další. Když k tomu přičtu snahu vývojářů vyobrazit je jako normální lidi, vzniká z toho všeho taková zvláštní groteska, nad kterou se možná budete usmívat, ale už vám nezaručím, že úsměv nebude ironický. Znovu ale mluvím o prezentaci, vedlejší mise, které vám zmiňovaní zadají, jsou totiž poměrně vtipné a rozbíjí jinak lehce se opakující hratelnost zbylých částí.

NEZASTAVUJEME, MÁME ZPOŽDĚNÍ

Vedlejší mise se totiž z velké části točí okolo dobývání jednotlivých čtvrtí města, odkud se snažíte vypráskat gang Mizerů. Přiznávám, že na dobývání čehokoliv jsem už ve hrách od Ubisoftu alergický, dokážu ale s nadhledem přiznat, že jsem se při občasné návštěvě do rudě vybarveného distriktu bavil. Díky vystřelovacímu háku, kterým disponují oba Fryeovi, totiž můžete upravit taktiku i na batmanovské udeř-zmiz, což se hodí zejména na lokace ve Westminsteru. Bohužel, rozbíjí se tím celková obtížnost hry, kdy jste i na poměrně nízkém levelu schopní ovládnout jakoukoliv část mapy, kterou si vyberete. Mohutně tomu napomáhá také umělá inteligence, která je opravdu archaická a neklade před vás žádnou větší výzvu. Díky tomu, že se do hry opět vrátilo pískání, stačí v podstatě jen sedět za bednou, pískat jako na lesy a jedním tlačítkem zdecimovat celou základnu. A když už se dostanete do potyčky tváří v tvář, ještě pořád nemusíte zbaběle zdrhat do útočiště ve střechách. Souboj ovládáte třemi tlačítky, a když budete vykrývat přehledně indikované výpady ostatních nepřátel ve skupince, bude vše jen otázkou času. V tomhle ohledu pak klesá obtížnost i v příběhových misích a jedinou větší výzvou je, vydržet se soustředit v soubojích s templářskými bossy, kteří vydrží přibližně desetinásobně více než jejich nohsledi v ulicích. V porovnání s technikou dobývání základen, kterou nabízí například Metal Gear Solid, se tu bavíme o hře, která zaostává svým zpracováním o pěkných pár let.

i Zdroj: Hrej.cz

Vše nicméně záleží i na tom, jak se postavíte k výrobě vlastních zbraní a dalších vylepšení, pomocí kterých je možné dramaticky upravit sílu útoku, respektive odolnost obrany. Abyste ale mohli vyrábět, musíte mít dostatek materiálu, jenže toho je ve hře kvůli systému mikrotransakcí spíše méně a hra vás tak nepřímo nutí platit reálnými penězi. Obejít se to dá investicí skillpointů do vhodných schopností obou hlavních hrdinů, případně upgradem vašeho gangu, který zakládá své malé brlohy v dobytých lokacích. Můžete je pak během hraní verbovat do malé útočné skupinky a udávat jim drobné rozkazy, což se opravdu hodí, a ve druhé polovině hry jsem takřka do žádné mise nešel bez svých zeleně oděných kamarádů. Není totiž nic uspokojivějšího, než když pětici maníků pošlete vyvolat pořádnou rvačku, čímž odlákáte pozornost a pak už jen v klidu projdete tam, kam potřebujete. Doporučuji proto bandu ihned vybavit pistolemi a nechat špinavou práci na nich – takhle si totiž představuju práci velkého šéfa.

DEFINICE NEXT-GENU? HA, HA…

Rozporuplný pocit ze hry, který ve mně převládá v pauzách mezi hraním, strhává na negativní stranu pohyb po městě. Rozumím tomu, že parkourový/free-runningový systém musí počítat s celou řadou nejrůznějších překážek, ale fakt, že vám pro většinu akrobacie stačí držet trigger a jedno tlačítko, se mi dvakrát nezamlouvá. Rozhodně bych se nezlobil, kdyby se vývojáři nesnažili věci zlehčovat a i z pohybu učinili výzvu. Ani stávající systém totiž není bezchybný a zejména při slézání z budov si kamera dělá, co chce a mnohdy ani vašeho assassína nevidíte. V kombinaci s tím, že se Jacob i Evie přichytávají věcí tak nějak náhodně, budete se za mistry akrobacie cítit v mnoha chvílích opravdu trapně. A úplně nejtrapněji vám bude, až naskočíte na kozlík drožky a rozjedete se po kočičích hlavách londýnských ulic. Řeknu vám, že větší blbost už do hry snad nemohli vývojáři přidat, a i když jsou koňské povozy rychlou formou transferu, hloupě se ovládají a souboje mezi nimi už spadají kamsi do žánru fantasmagorie. A nic na tom nemění, že mezi nimi můžete přeskakovat, případně jimi srážet otravné lidi. Ne, jízdní model z The Crew na drožky z devatenáctého století nefunguje.

Grafika hry je na dnešní dobu tristní, rozmazané textury nedůstojné, obraz rozklepaný, neostrý…

Ironický mezititulek nakonec naráží i na grafické zpracování, proti kterému mám zdaleka nejvíce výhrad a musím tím hru odsoudit ke srovnávání s kvalitou minulé generace konzolí. Vím, že The Order nebo Until Dawn nezpracovávají velké živoucí město, běžné hráče tohle ale příliš nezajímá. Grafika hry je na dnešní dobu tristní, rozmazané textury nedůstojné, obraz rozklepaný, neostrý… Nerozumím, co se muselo stát, v tomhle ohledu vypadalo předchozí Unity jednoduše lépe, spokojený ale jednoduše být nemůžu. Jasně, nemá smysl podepisovat petice a velkopansky mluvit o tom, že pokud budeme i nadále takovou úroveň kvality připouštět, nic se nezmění, ale zapojit do vývoje coby hlavní studio Ubisoft Montreal by mohlo sérii pomoct.

Přeci jen, právě v Montrealu vznikl pravděpodobně poslední povedený kus, a i když se Syndicate snaží, seč mu síly stačí, zašlou slávu z prachu londýnských ulic zvednout nedokázal. Je v mnoha ohledech lepší, než bylo Unity, ale znovu přichází s věcmi, které lze kritizovat, a nám nezbývá nic jiného než prohlásit, že hra vystrkuje hlavu nad hranici průměru jen nenápadně. Gratulujeme Ubisoftu, že dokážou díky paralelnímu vývoji každoročně vydat hru, na které by jiná studia pracovala několik let, pro příště by to ale chtělo méně dokazování a větší snahu o skutečnou inovaci. Díky.