I kdybyste nevěděli, že nový díl v sérii Assassin’s Creed není regulérní trojka, asi by vám to pár minut po spuštění hry došlo. Začátek totiž přímo navazuje na konec druhého dílu, přičemž se příliš nemazlí s těmi, kteří si nechali ujít minulé závěrečné titulky. Vyzrazuje totiž celou pointu druhého dílu, a to nikoliv v náznacích, ale pěkně natvrdo se vším všudy, tudíž pokud jste s ním ještě neměli tu čest, důrazně vám doporučujeme začít nejdříve jím a až následně se pustit do Brotherhood.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Hlavně pomalu

Pan doktor právě aplikuje meducínu...

Právě samotný úvod je rovněž jednou z největších slabin celé hry, počítá s tím, že víte, kdo je hlavní hrdina Ezio Auditore, jaké jsou jeho motivace, z jakého důvodu se stal vrahem a proč se baví zrovna s těmito lidmi. Míra osvětlování dějové zápletky je zde víceméně nulová. To platí i pro „přítomnost“ v podání Desmonda Milese, po většinu hry pevně upoutaného v křesle zvaném Animus. Jde vám z toho hlava kolem? Výborně – v tom případě upalujte si pro oba dva předchozí díly a nechte si vše polopaticky vysvětlit. V opačném případě se vám ovšem dostane ještě hutnějšího zážitku, kterého je kupodivu docíleno stále těmi samými herními mechanismy. Ovšem ještě předtím, než si budete moci římské dobrodružství naplno vychutnat, se připravte na extrémně rozvláčný úvod. Ten byl kritizovaný už i u druhého dílu, nicméně v Brotherhood dosahuje počáteční nezáživnost nového maxima. A není to ani tak tím, že byste zpočátku neměli k dispozici všechny chvaty a technická udělátka, kterými se Ezio pyšnil v trailerech. Ubisoft zkrátka neumí vytvořit pro začátek hry, jako je Assassin’s Creed, dostatečně zajímavou herní náplň, doplněnou o odpovídající narativní konstrukci. Počáteční úkoly jsou extrémně nezáživné a vlastně ani neposouvají dějovou linku moc kupředu.

Jakmile se dostanete za určitý dějový zvrat a začnete se orientovat ve městě, které až do té doby působilo jako ne moc dobře namalovaná kulisa, rozehraje se před vámi o chlup dotaženější mistrovské dílo, než v případě tolik citovaného druhého dílu. V tu chvíli vám totiž konečně dojde, jak šalamounským tahem bylo umístit děj hry jen a pouze do Říma, z něhož skutečně (až na velmi krátké výjimky) nevytáhnete paty ani na krok. V obrovské metropoli se totiž nachází jak hustě zastavěné plochy, kde je radost přeskakovat ze střechy na střechu, tak osamocené shluky několika domů na zelených pláních, připomínající menší vesničku. Nejedná se však o účelové seskládání všemožných lokací jen proto, aby jednotlivé části města působily co nejvíce rozdílně. Řím byl převeden do virtuální podoby téměř beze zbytku, a pokud jste ho již měli možnost navštívit, tak se v některých (dnes) historických částech můžete pohybovat zcela po paměti. Campidoglio, Koloseum, Forum Romanum a další významná místa zde najdete dokonce v poměrně přesných rozestupech v porovnání se skutečností. Pochopitelně nesmí chybět ani vložená mini-encyklopedie, v níž si můžete o všech důležitých lokacích přečíst alespoň základní fakta. Pokud se vám ovšem nebude chtít běhat po střechách a obdivovat překrásnou architekturu, tak máte hned dvě nové možnosti, jak se po městě přesouvat o poznání rychleji. Tou první jsou obyčejní koně, na kterých se konečně můžete projet i přímo v ulicích. A když investujete nemalé částky do jejich opravy, tak můžete vesele využívat i systému podzemních cestiček, které vás v mžiku přenesou na téměř jakékoliv místo na mapě.

Turistický průvodce

Elá hop!

Město samotné je přitom minimálně stejně podstatné, jako hlavní dějová linka. Jeho renovací můžete strávit spoustu času a výsledky investic do jednotlivých budov a obchodů uvidíte okamžitě. Kromě toho, že vám budou každou chvíli na konto přibývat peníze a možnosti koupit si zabijácké nezbytnosti doslova na každém rohu, je s budovami silně spjatá i vaše reputace. Po Římě jsou totiž rozmístěny nepřátelské strážní věže, které kolem sebe mají určitou sféru vlivu. Abyste vůbec mohli zahájit nákup v té které oblasti, musíte nejprve zavraždit velitele tamějších vojsk a následně zdolat onu věž, kterou, ještě před efektním seskokem, necháte na pospas ohnivým jazykům. S počtem osvobozených oblastí roste i vaše reputace. Ta nabude na důležitosti v okamžiku, kdy naplno rozpoutáte revoluci a začnete do svého bratrstva najímat nespokojené občany. Ti však nejsou pouhou anonymní silou, ale stávají se vašimi skutečnými pomocníky. Není totiž nic lepšího, než sedět na lavičce uprostřed rušného náměstí s několika desítkami lidí, označovat při tom jednoho vojáka po druhém a nechat je všechny v tichosti odpravit někým jiným. Vy se mezitím pomalu zvednete, zkušeně, skrze nic netušící dav, projdete až k cíli a jedním bleskovým seknutím mu uděláte na krku slušivou jizvu.

Ovšem než se z nezkušených civilistů stanou ti praví sekáči, uplyne v řece Tiberu opravdu velké množství vody. Praxi jim totiž za peníze nekoupíte, tudíž je buď musíte využívat během vašich vražd, nebo je posílat do všech koutů Evropy, odkud si (v případě úspěšně provedené vraždy) přivezou nejen pořádný ranec zkušeností, ale i nějakou tu zlatku. Vysílání na mise je znázorněno sice jednoduchou, ale funkční mapou Evropy, na níž svítí tehdejší metropole. U každé z nich máte na výběr hned z několika možných cílů, roztříděných podle obtížnosti, k nimž můžete přiřadit až čtyřčlennou skupinku vrahounů. Musíte ale pochopitelně počítat s tím, že když svůj tým hrdlořezů vyšlete do světa, tak vám nebudou moci po určitou dobu pomáhat. Jestliže jste ovšem čekali, že se v Brotherhood dočkáte nějakých výraznějších změn, co se hratelnosti týče, musíme vás zklamat. Pokud byste totiž postavili vedle sebe právě Brotherhood a druhý díl, co do dynamiky Eziových pohybů a rozsahu jeho kloubního aparátu byste téměř nenašli rozdíl. Po grafické stránce se toho také příliš nezměnilo, což ovšem trochu zamrzí. Ne snad, že by engine druhého dílu nezvládal vykreslit působivé scény, k dobru mu musíme připočíst i bezchybné znázornění naprosto celého města v reálném čase, ale přeci jen je znát, že v detailech už jaksi ztrácí dech. Všímavé hráče ale jistě potěší hudba, o níž se postaral Jesper Kyd. Je daleko temnější, než ve druhém díle a ačkoliv ji často nebudete vůbec vnímat, dovede vás strhnout přesně v těch správných okamžicích.

Je tam ještě?

Souboje na koně jsou kupodivu těžší, než když bojujete ze země.

Největší změnou v celé sérii ovšem je pochopitelně multiplayer. Ten jsme si sice měli možnost vyzkoušet jen velmi omezeně, ale i tak z něj bylo cítit, že nabídne trochu jiný zážitek, než všechny ostatní hry na trhu. Klíčové slovo zní paranoia. Každý člověk, který se o vás otírá v davu více, než by musel, může mít pod pláštěm připravenou ostrou dýku. Každý člověk, který příliš dlouho vysedává na lavičce, může být váš vrah. Každý člověk, který za vámi jde i po třech ostrých zatáčkách za roh, se jeví jako hrozba. Neustále se budete otáčet a doufat, že smrt nepřijde pro změnu z druhé strany. Jde opravdu o velmi zvláštní zážitek, který je navíc umocněn velmi chytrou herní mechanikou počítání skóre. Každý z hráčů má totiž stanovený cíl – dalšího člověka. Pokud se vám ovšem povede unikat smrti a ještě k tomu vraždit ostatní, budete cíl všech hráčů právě vy. Teprve v té chvíli se ukáže, jak dobře umíte splynout s davem, v tu pravou chvíli si sednout na lavičku a udeřit pouze v momentě, kdy jste si naprosto jistí svou nezranitelností. Malou výhradu bychom ale přeci jen měli. Pokud se totiž některý z vrahounů rozhodne, nedbaje velkého červeného vykřičníku nad hlavou, že bude pouze zběsile pobíhat po úrovni a vraždit každého, na koho narazí, automaticky zkazí zážitek i ostatním. Bohužel při našem testování jsme na tyto pomatence naráželi přibližně v každé třetí hře a lze si snadno představit, že s milionem hráčů bude situace ještě horší. Nicméně to není až tak problém samotné hry (i když…), jako spíše těch, kteří ji ne úplně pochopili.

Jestli jste se báli, že vývojáři z Ubisoftu soustředí veškeré své schopnosti právě na multiplayer a příběhovou část odbudou nějakým umolousaným patvarem, tak jste se šeredně spletli. Atmosférou a hlavně návykovou hratelností (krom rozvleklého úvodu) se „datadisk“ jménem Brotherhood může směle postavit po bok vynikajícího druhého dílu. Je pravda, že to není až tak zásluha samotné hry, jako spíše geniální předlohy, ale to je, z hlediska zábavnosti, zcela vedlejší. Fanoušci už mají dávno jasno, vy ostatní byste s jeho koupí (pochopitelně až poté, co dohrajete oba předchozí díly) také neměli příliš otálet.

Kam dál?

17. března 2011

Assassin’s Creed: Brotherhood

Recenze pro PC

Ezio má zpoždění

Zdeněk Princ32

18. června 2010

Assassin's Creed: Brotherhood

Preview pro PC a konzole

Pilíře zmaru

Petr Poláček3

22. května 2012

Company of Heroes 2

Preview pro PC

Tradiční ruská zima

Vilém Koubek2