Assassin's Creed 2

Jiná doba, ovšem pořád stejně nelítostná. Jiný zabiják, ovšem pořád sejně nebezpečný. Jiný díl hry, ovšem pořád stejně... ne, tenhle díl je mnohem, mnohem lepší.

Píše se rok 1476 a my jsme ve staré Florencii. Tehdy ještě zase tak stará nebyla, tehdy to byla zbrusu nová Florencie, výkvět moderního světa, totálně in a cool a bezva místo pro mejdany, orgie a souboje. Bylo to místo plné nejnovější výdobytků módy, umění a techniky. Jo, lidi se tehdy uměli pořádně rozšoupnout. Jen se zkuste zeptat Ezia Auditoreho, mladého florentského floutka, jehož náplní života a hlavními koníčky byly rvačky a vagíny (nikoliv nezbytně v tomto pořadí). Všichni příbuzní a známí čekali, že ho to jednou přivede do maléru. Jenže byli vedle. Do maléru ho nakonec dostal jeho vlastní otec, když byl křivě obviněn ze zrady a spolu s většinou rodiny pověšen. A jelikož katům zbyla jedna volná oprátka, řekli si, že by bylo škoda ji nevyužít a že by do ní Eziův krk padl jako ulitý. V té chvíli šly jak rvačky, tak vagíny stranou a Ezio vyrazil na cestu pomsty. Stal se z něj zabiják. Assassin.

Po Altairovi bez Altaira

Jak vám asi došlo, tentokrát jsme v jiné době, takže je tu i jiný hrdina. Altaira nahradil Ezio... ale buďte klidní, jak si hrdina oblékne typický assassinský kostým, na veškerou změnu zapomenete. Všechno je při starém. I tady děj zaštiťuje sci-fi linka s cestováním do minulosti a vtělováním se do předků. Což je sice skoro úplně zbytečné (s postavami, se kterými se setkáte během prologu, se hned tak znovu neuvidíte), ale dává to tvůrcům možnosti manipulovat s hráči a příběhem. Je to prosté: jelikož jste v kůži jednoho ze svých předků, nesmíte se příliš odchýlit od jeho jednání. Tím se pak lehce vysvětluje, proč někam prostě nemůžete, proč, když se někde odchýlíte od úkolu, hra končí (desynchronizujete se se svým prapraprapra...dědečkem) – a taky tvůrci můžou některé části suše přeskočit a najednou se ocitnete o pět let dál. Fajn nápad.

Zůstal i herní systém, který kombinuje boje a skákání přes střechy. Tenhle renesanční parkour je opět na ovládání neskutečně jednoduchý. Stačí jen držet stisknuté jedno tlačítko (a k tomu křížek, pokud chcete i skákat) a jde to samo. Střechy jsou vám k dispozici, a aby se vám lépe přebíhalo, jsou mezi nimi občas natažené i nějaké ty provazy a postavené odrazové můstky. Bude se vám to hodit, na ulicích je pro vás dost nebezpečno.

K tomu se vztahuje to, co se od posledně vylepšilo hodně - bojový systém. Nejenže máte spoustu různých druhů zbraní, které se ještě budou vylepšovat, ale i samotný boj je mnohem pestřejší a zahrnuje vykrývání úderů, chytání soupeře, hlavičky a kopání do ležících. Hurá. Velmi účinné jsou protiúdery, kterými dokážete zabít soupeře jedním jediným efektním sekem. A samozřejmě, je tu skrytá dýka, která s radostí zajíždí soupeřům do ledvin (později i stereo) a podlé zabíjení ze zálohy.

Novinkou je možnost splynutí s davem. To znamená, že se vmáčknete do pochodujícího hloučku lidí a stanete se tím pro stráže neviditelným. Tedy nevím, zkoušeli jste se někdy za použití loktů nacpat do nějakého diskutujícího hloučku? Řekl bych, že se tím stanete naopak velmi viditelným. Ale budiž, je to hra, takže po vás lidi sice podezřívavě pokukují, ale nakonec vás ignorují jako bezdomovce, který na rohu ulice řve, jak si to se všemi vyřídí. A pokud by kolem nebyl žádný příhodný hlouček, můžete si sami nějaký udělat. Stačí hodit pár mincí prostitutkám, které kolem vás budou vrtět zadkem a odlákávat pozornost, případně i stráže. Stejně tak si můžete najmout i pouliční grázlíky, žoldáky a jinou sběř. A chodce můžete i během cesty městem okrádat. Je to celkem snadné, jenom se pak nevyplácí postávat na místě a čekat, až si toho okradený všimne.

Zbrusu nový svět

Procházení městem je opravdu ráj pro líné turisty. Florencie - a později i Benátky a další místa - jsou do detailu propracovaná města, s architekturou inspirovanou skutečnými historickými budovami. (Ovšem vás stejně asi nejvíc zajímá, jestli se po nich bude moci lézt. Bude.) Po ulicích se valí davy, dívají se na vás, občas zdraví, občas nadávají. Potkáte tu i spoustu povědomých postav, Leonardo, Medici, Borgie... trochu to připomíná film Jára Cimrman ležící, spící, taky na každém rohu potkáváte nějakou tu slavnou historickou postavu. Největší roli ve vašem životě má samozřejmě Leonardo da Vinci, který tu slouží jako váš dodavatel zbraní a udělátek, takový váš renesanční Q. Budete za ním jezdit se svitky, které bude dešifrovat a dělat vám podle nich nové zbraně a pomůcky... včetně létajících strojů! A pak, že byl Leonardo génius. Prostě jen opisoval.

Jen mi přišlo zvláštní, že nenarazíte skoro na žádné náboženské symboly. Žádné kříže, žádný Kristus, nic, co by se mohlo dotknout... ani ne hráčů, těm je to buřt, ale spíš různých aktivistů, kteří hry sice nehrají, ale o to víc se cítí dotčeni, když se v nich náhodou vyskytne něco, co by se jim, kdyby to hráli, nemuselo líbit. Ale možná jsem jen paranoidní a v té době se náboženskými symboly tak neplýtvalo.

Majetnické pudy

Jednou z nejsilnějšcích herní motivací, kromě té dohnat svou postavu na co nejvyšší level, je budování si hnízdečka. Lidé, jejichž pokoj připomíná skladiště, ve kterém právě proběhlo zuřivé wrestlerské utkání, lidé, kteří nechápou, proč by si měli pořizovat skříně, když mají podlahu – tak tihle lidé jsou schopni celé dny prohledávat rozlehlé lokace, aby si našli do svého virtuálního pokojíčku novou židličku se stolečkem a vázičkou. Proč lhát – patříme mezi ně. Stejně jako má člověk nutkání vylepšovat si svou postavu, tak ho to táhne k tomu, vylepšovat si své okolí. A v tomhle případě je Assassin Creed II. přímo smrtící záležitost. Nejenže máte vilu, do které si sháníte obrazy (obvykle velmi slavné) a sochy, a do svého pokoje si dávate obrázky vámi zabitých papalášů (bacha, sbírání trofejí je klasický příznak masového vraha), ale k té vile přináleží i celé město, kde můžete vrážet peníze do otvírání nových obchodů a vůbec všeobecné renovace. To přitáhne víc lidí, kteří pak přinesou víc peněz, a za ty peníze si pak můžete ze své břečťanem polezlé vilky udělat luxusní rezidenci, kterou by nepohrdl ani ruský milionář. Už jen ten pocit, když vidíte, jak mrtvé město ožívá a po ulicích se toulá čím dál víc lidí, by stál za hraní, a to i kdyby byla hra příšernější než polednice. Jenže to ona není. I když se to tak zpočátku nemusí zdát.

Pomaloučku

Assassin Creed 2 má překvapivě pomalý rozjezd. Prvních pár hodin jen chodíte po ulicích, nosíte dopisy různým lidem a seznamujete se se základními ovládacími prvky. Teprve pak se příběh sice rozjede, ale hra stále zoufale funí za ním. I přes krásné prostředí a skvělé animace pohybu je stereotypní. Vylez na barák, zabij tohohle a vrať se. Navíc lezení po barácích je tak snadné, že člověk ani nemá pocit, že by se o ně nějak zasloužil, a co se týče skrytého zabíjení, tak Hitman pořád vede.

Jenže pomalu se to začíná zlepšovat. Učíte se nové způsoby, jak zákeřně vraždit (skokem z výšky, z kupky sena, stažením do propasti), učíte se splývat s davem, učíte se pořádně bojovat... a dokonce i plavat. Dostáváte nejen kostým, ale i vlastní dům, jezdíte na koni, bojujete už nikoliv sám, ale občas i s celou skupinou (ale každý si dělá co chce, můžete je maximálně poslat vstříc nepřátelským vojákům) a vůbec se objevují nové způsoby hraní. Vylepšujete si všechno, co můžete, nakupujete obrazy a mapky k pokladům, prozkoumáváte katakomby a chrámy. Narazíte na místa, kdy se vtělíte do kůže Lary Croft a bude přemýšlet, jak přeskákat k ukrytému pokladu či spínači. A to už nemluvíme o těch stovkách truhlic, tajných spisů, plakátů k strhání, poslů k zabíjení a vůbec všeho možného, po čem srdce zabijáka jenom prahne.

Čili, přetrpte prvních pár hodin, bude to čím dál lepší. A lepší. A lepší.

A lepší.