Nostalgie je dvojsečná zbraň. Znáte to. Chcete si po letech zahrát hru, pustit album nebo zhlédnout film, na který jste kdysi byli schopni přísahat, a najednou sedíte a lámete si hlavu, kam se poděly všechny ty úžasné kvality. Jestli je na vině to, že jste zestárli, stali se cyničtějšími a zkušenějšími, nebo jestli objekt vaší dávné vášně už kdysi byl takhle slabý, jen vám v té době a situaci přesně kápl do noty. Hrát na nostalgickou notu je i pro herní vývojáře velice nebezpečná strategie, která se ve vteřině může zbořit jako domeček z karet. A zklamaní hráči, zbavení růžových brýlí dávno zašlých dob, jim ji bez slitování omlátí o hlavu.
NOSTALGIE NENÍ VŠECHNO
Nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše, přesně tohle se totiž stalo tvůrcům ze studia Pencil Test. Ti se po téměř dvaceti letech pokusili navázat na úspěch kultovní adventury The Neverhood. S bezmála milionem dolarů na kontě, kterým jim přispěli fanoušci na Kickstarteru, a nemalých porodních bolestech přišel na svět Armikrog s nadějí, že vám vykouzlí radostný úsměv na tváři a do očí vžene slzy dojetí a vzpomínek. Ani jedno z toho se jim moc nepovedlo.
Nepříliš přátelská forma života připomínající kombinaci Furbyho a Earthworm Jima vás zažene do tajuplné pevnosti Armikrog.
Po informačně nepříliš bohatém, ale poměrně neotřelém intru se dva hlavní hrdinové, kosmonaut Tommynaut a jeho věrný, ehm… pes Beak-Beak ocitají na planetě jménem Spiro 5. Nepříliš přátelská forma života připomínající kombinaci Furbyho a Earthworm Jima je tu zažene do tajuplné pevnosti Armikrog. V tu chvíli začíná jejich, a do jisté míry i vaše trápení.
GRAFIKA HRAJE PRIM
Jedna z prvních věcí, které si při hraní okamžitě všimnete, je značná nekonzistence v kvalitách prostředí, ať už jde o rozlišení pozadí, nápaditost nebo animace. Modelínová stylizace je chvílemi skutečně působivá a dá vzpomenout třeba na Wallace a Gromita. Jindy vás dostihne ona prokletá nostalgie a budete mít pocit, že jste se propadli do herních devadesátek, ovšem ne v tom žádoucím slova smyslu. Je naprosto jasné, že práce s animací modelíny musela být dlouhá, úmorná a nákladná, bohužel si často budete klást otázku, zda to stálo za to. I přes tyto drobné výtky je však vizuální zpracování Armikrogu tím nejlepším, co hra nabízí.
Armikrog je adventura, i když ne úplně ta tradiční. Hlavní hrdina například zcela postrádá inventář, nekonají se žádné zapeklité kombinace předmětů a nervydrásající zkoušení všeho na vše. Prostě občas něco seberete a o pár obrazovek dál to použijete. Nečekejte složité puzzly nebo nebo hádanky, nad kterými by si vylámal zuby i Edward Nygma. Pokud už se vám stane, že se zaseknete, bude to způsobené spíš nelogickými designovými rozhodnutími. Jak jinak vysvětlit fakt, že některá tlačítka může stisknout pouze Beak-Beak, ačkoli Tommynaut stojí hned vedle? Nebo jalové hledání aktivních předmětů, protože není zcela jasné, s čím vším na scéně můžete manipulovat.
ADVENTURNÍ JEDNOHUBKA
Hlavní problém tkví v repetitivnosti řešených úkolů a v tom, že občas tvůrci naprosto rezignovali na kreativní přístup a naservírovali nám rébusy řešené náhodou, jako je tomu v případě hádanky s plačícím dítětem v začátku hry. Je docela možné, že si tímto poměrně laciným způsobem vývojáři pomáhali v natažení herní doby, ale vzhledem k tomu, že i tak se dá Armikrog dohrát za čtyři až pět hodin, vychází tato snaha naprázdno.
Skutečnost je taková, že jsem se při hraní asi třikrát pousmál.
Dobrá, říkáte si, hra je krátká, repetitivní a není moc těžká, ale spral to ďas. The Neverhood byl hlavně sranda a kvalitně napsaných, vtipných scénářů není nikdy dost. Skutečnost je taková, že jsem se při hraní asi třikrát pousmál. Lze to samozřejmě připsat osobnímu vkusu, ale pokud si vyloženě nelibujete v dětské bezelstné formě humoru, budete to tu mít těžké. A pokud jste fanoušky South Parku a u The Stick of Truth jste se lámali v pase smíchy, nemá vám Armikrog v tomhle ohledu zřejmě moc co nabídnout. Největší škoda je ale promarněná šance vytvořit nějakou funkční dynamiku mezi Tommynautem a jeho společníkem, protože zejména Beak-Beak je kvalitně nadabovaný a hra svým vzezřením úplně vybízí k tunám ujetých vtípků.
PLASTELÍNA POTŘEBUJE ZALÁTAT
Samotný příběh je velice jednoduchý, dalo by se říci banální, což bychom ale rádi odpustili, pokud by cesta k vrcholu byla zábavná a jako hráči bychom měli co objevovat a obdivovat. Jak jsem už zmínil, hra je velice krátká a po dokončení budete mít pocit, že jste dohráli spíš jednu epizodu než celé dílo. Délka hry by se možná dala tolerovat i s přihlédnutím k nalepené cenovce, která nedosahuje výše AAA produkce, ale pocit neuspokojení je na pomyslných vahách přeci jen těžší než ušetřené peníze.
Armikrogu se nevyhnuly ani technické obtíže, které byly po vydání poměrně obsáhlé a i po vydání patche občas vypadne dabing, hudba nebo kompletně celý zvuk. Není to ale až taková tragédie, protože hudba na druhou stranu rozhodně nedosahuje kvalit originálu z roku 1996, který bývá skloňována s až nábožnou úctou. Ani voice-overy postav, byť nemnohé, naneštěstí nejsou na úrovni, na kterou jsme v roce 2015 zvyklí.
ZÁKAZNÍKY BUDE HLEDAT OBTÍŽNĚ
Asi máte pocit, že do Armikrogu tepu jako zběsilý, ale po celou dobu hraní mi v hlavě znělo známé pelíškovské: „A komu tím prospějete?!“ Je totiž opravdu obtížné určit, pro koho byla tato hra zamýšlena. Pro mladší hráče je příliš frustrující, pro mainstream málo zajímavá a pro pamětníky původní hry zase neospravedlňuje dlouhé čekání a nevyrovná se originálu. Hráči pak zbývá zodpovědět si otázku, zda mu líbivé zpracování a pár vzpomínek stojí za těch několik strávených hodin a utracených stovek. Pokud ale nevnímáte The Neverhood jako absolutní modlu svého mládí, buďte velice obezřetní.
Verdikt
„Dvouletý vývoj je sice poznat na hezké plastelínové grafice, pokud ale nahlédnete pod vrstvu barviček, čeká na vás mazlavé překvapení. Tam, kde obsah ustupuje formě, hráčům pšenka moc nekvete.“
Hodnocení
2 /5
Radmen napsal 13. 10. 2015 v 11.18
A naštvalo mě, když jsem viděl tu oranžovou chlupatou potvoru, ale tu velkou - doslova roztažená ta malá verze na dvojnásobek. V podstatě to vzali v malování a natáhli. To nemohli udělat další potvoru?
Zkrátka všechno to jsou prkotiny, jenomže ta hra je celá tvořená těmahle prkotinama...
Jsem jen rád, že jsem nakonec nekoupil deluxe edici. Jak jsem psal, krom toho jednoho hlavního tracku je to takový meh. Soundtrack Neverhooda si ale občas poslechnu.