Apollo Justice: Ace Attorney Recenze Apollo Justice: Ace Attorney

Apollo Justice: Ace Attorney

Martin Strnad

Martin Strnad

20. 6. 2008 22:00
Reklama

Her, o kterých by se dalo říct, že definovaly svůj vlastní žánr, není mnoho. Jde převážně o legendární kousky shlížející na upachtěné davy průměrných stříleček, akčních adventur a realtime strategií z vysokého piedestalu obecného uznání. Série Ace Attorney je právě takovou hrou, která definovala svůj vlastní žánr, ovšem pouze sama pro sebe jako stát jednoho muže. A tak nestojí nikterak vysoko na piedestalu, pouze jemně vyčuhuje z davu. Vy, kteří neznáte předešlé díly, věřte, že jde o kombinaci populárních soudních dramat s detektivními seriály a adventurním pixelhuntigem kde většinu času trávíte v soudní síni, hledáte protimluv ve výpovědích svědků a používáte pravé důkazy v pravý čas. Ve zbylé době pak schraňujete právě tolik potřebné důkazy a výpovědi pro váš následující případ, čili provádíte „detektivní“ pátrání.

Apollo a Phoenix

V Apollo Justice je samozřejmě jako v předešlých dílech přítomen mladý právník, který vlastně nemá žádnou praxi ani zkušenosti s justičním systémem, vyjma těch, které získal jako naprostý zelenáč na právnické fakultě, již nedávno opustil se stále horkým diplomem v kapse. Ale není to prequel, ani druhá ztráta paměti v předešlých dílech proslaveného Phoenixe Wrighta, nýbrž opravdu naprosto nový hrdina. Tento jinoch, jak bývá v sérii zvykem, dostane hned z kraje velmi komplikovaný případ. V něm ovšem figuruje náš oblíbený právnický vysloužilec Phoenix Wright. Cože? Ptáte se. Právnický vysloužilec? Jak to? Co to? Proč to? Inu, to je jedna z hlavních záhad celé hry a je jenom na hráči, jestli ji rozmotá a dosáhne až na samotné dno, stejně jako v obou předchozích dílech. Nicméně vzhledem k tomu, jak silný vztah si potenciální fanoušci série vytvořili právě k Phoenixu Wrightovi, je právě tato záhada mnohem poutavější.

To je vražda, vykřiknul!

Cesta k odpovědi však vede přes čtyři složité a tentokrát náležitě uhozené případy, v nichž pokaždé nějak figuruje Phoenix Wright, případně jeho patnáctiletá (jak to ten člověk zvládl, když mu je teprve 33?) dcera, kouzelnická učednice. Uhozenost a asijská podivnost je tentokrát ve hře viditelná mnohem více než v předešlých dílech. Kde se projevovala celkovým grafickým zpracováním pomocí prakticky statických obrázků v pořádně špičatém manga stylu, tam je v Apollo Justice akcelerována zápletkou. Ta začíná obviněním z pana Wrighta z vraždy a následným usvědčením klasicky naprosto nepředvídatelné osoby jako vraha, jde přes žalobce-populárního rockového zpěváka, ukradený stánek prodavače vařených nudlí a páru kalhotek a následné vyčarování gangsterského dramatu pomocí zločineckého synka a zbabělého doktora, až po vraždu v v zákulisí rockového koncertu, atd. Takhle napsané to vlastně ani moc nevypadá jako něco extra v kontextu série, ovšem způsob podání, jakkoliv se v minulých dílech držel přehnaného manga stylu, je zde ještě o třídu extravagantnější. Neboť namísto mladší sestry vaší zaměstnankyně, která figurovala v prvním dílu, zde vám bude asistovat ona patnáctiletá „dcera“ Phoenixe Wrighta neustále navlečená jako na kabaretní představení, která na počkání nechá klidně zmizet jakýkoliv důležitý důkaz, starý známý žalobce vždy vystupující v tutoriálových počátečních procesech vymění fazónu důstojného starého pána za vzhled přestárlého hipíka se špatným vkusem na barvu vlasů a vaší hlavní zbraní se namísto logiky stane intuice.

Voko na grázly

A to je vlastně jediná opravdová novinka – intuice. Tam kde bylo v minulých dílech třeba hledat protimluvy případně svědectví nekorespondující s důkazy a následně je prezentovat, tam nyní Apollo Justice sahá na svůj šťastný náramek a doufá, že jeho pozorné oko, které mimochodem můžete v tu chvíli ovládat a doslova skenovat vypovídajícího svědka, odhalí nějaký ten nervózní zlozvyk, na jehož základě pak lze vykonstruovat zle odlišnou výpověď a tudíž i naprosto obrátit směr celého soudního procesu. Na základě jediného nervózního tiku! Což do základní melanže starého dobrého nahánění pixlíků, hledání jediné možné a naprosto lineární cesty v rozhovorech či aktivací opět lineárních a občas nelogických vnitřních spínačů hry známé z obou předešlých her, přidává navíc ještě hledání malinkatých animací. Ještě, že displej Nintenda DS má tak malé rozlišení. Jenom si to zkuste představit na moderním počítačovém monitoru.

Ale i přes všechny zmíněné stálé vlastnosti, které lze považovat za špatné, ale občas i za dobré (záleží na úhlu pohledu, neboť právnická adventura opravdu není úplně pro každého), je Apollo Justice důstojným pokračováním Phoenixe Wrighta. Stejně jako mnohé televizní seriály se nyní již trilogie dostává ke svému zenitu a než k němu dojde, bude její hraní příjemné, zápletky překvapující, odhalení viníků šokující a pátrání alespoň částečně zábavné. Ale ona pomyslná hranice, jejíž překročení bude znamenat krok do absurdna a produkci stále stejných a stále více zbytečnějších her se pomalu blíží. Těžko říct jak je daleko, ale vzhledem k tomu, že oproti zemi vycházejícího slunce je západ ve zpracovávání pokračování této série hodně pozadu, může být právě Apollo Justice tím posledním únosným pokračováním. Snad proto by fanoušci neměli váhat a užít si svou dávku herní právničiny, dokud nezahnije.

Apollo Justice: Ace Attorney
Nintendo DS

Verdikt

Apollo Justice: Ace Attorney je nutnost pro fanoušky série. Je to sice pořád prakticky stejná adventura ze soudní síně v japonském stylu jako oba předchozí díly, ale využívá své dědictví do posledního kousku a to hlavně co se děje a odkazů týče. Nováčky pak v případě, že je jim japonská animace po chuti přiláká mnohem ortodoxnějším manga zpracováním i dějem. Pokud vám tedy není po chuti manga ani neznáte předchozí díly, těžko z Apollo Justice vymáčknete něco víc, než esenci nudy a nezájmu.

Co se nám líbí a nelíbí?

Každý zvrat v ději i v soudní síni je opravdu překvapující a motivuje k dalšímu hraní, tajemství Phoenixe Wrighta běžící na pozadí celé hry doslova přiková cartrige s hrou v konzoli fanoušků série, i přes to, že je hra principielně prakticky stejná jako obě předchozí, snaží se autoři nějak inovovat skrze ono hledání nervózních tiků
V jádru je to pořád ta stejná hra jako před lety, příběh je sice poutavý, ale občas až trochu moc uhozený, té inovace mohlo být trošku víc, dcera Phoenixe Wrighta začne být časem hodně otravná
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama