Anthem Recenze Anthem

Anthem

David Plecháček

David Plecháček

26. 2. 2019 12:15 27
Reklama

[26.02.2019, 13:15]

Stejně už všichni víte, jak to dopadlo…

PO PROUDU ČASU

[22.02.2019, 19:30]

Vymínil jsem si, že budu hrát na PlayStationu 4. Důvod je prostý – Anthem má být hrou, kterou budu hrát déle než „jen na recenzi“. Kdybych zvolil jakoukoliv jinou platformu, mohl bych hrát dřív, ale nikdy bych nehrál tak dlouho. Zároveň jsem se ale kvůli této volbě ocitnul v době, kdy o novince od BioWare vím první poslední ještě před tím, než se mi vůbec dostala do rukou. Část napovědělo demo, drobnou zkušenost mám i díky včerejšímu vysílání, v němž jsme poprvé naskočili do úplného úvodu. Obří podíl na tom nicméně mají první reakce hráčů, kteří se do obřího světa pustili s týdenním předstihem a při troše snahy mají dnes veškerý obsah za sebou. Přiznám se narovinu, mám strach. Strach z toho, jak velké trápení to vlastně bude. Kolik hodin mě ve hře čeká, jak mě u sebe dokáže udržet a jak moc se budu muset do dalšího zapnutí hry vlastně nutit. Protože všichni říkají totéž: Anthem je nudný, repetitivně ubíjející mišmaš, který postrádá duši a jakoukoliv motivaci postoupit zase o krok dál. A mě těch 30 levelů teprve čeká a nemůžu se jí vyhnout, ať už dám celému světu za pravdu nebo budu tvrdošíjně z nějakého důvodu tvrdit opak.

Úvod už jsem si jednou střihnul, v již jednou zmíněném vysílání. Tentokrát si jej projdu pořádně, budu bedlivě sledovat události na obrazovce, poslouchat rozhovory a hledat skrytý půvab a um BioWare. Jestli někde čekám odraz kvality kanadského týmu, bude ve světě. I když si to někteří neuvědomují, Anthem je nepopsaným papírem, na nějž si mohou autoři po hodně dlouhé době načrtnout cokoliv, co je napadne. Nejsou vázáni svou přechozí prací, nemusí je trápit odkaz, který by za sebou táhli jako jakési břímě, s nimiž je budou všichni srovnávat, a nemusí brát ohledy ni vpravo ni vlevo, aby případně události ukotvili do známých reálií. Ne, Anthem je možností, jak se kreativně vybouřit, a i když celý svět říká, že se to nepovedlo po stránce hratelnosti, pořád i před začátkem doufám, že v pozadí zhmotnili svět, který bude skrývat spoustu tajemství a možností, kudy se vydat v budoucnu dál. Ten konec předchozí myšlenky bych podtrhl, kudy se vydat v budoucnu dál, protože kdyby se mi nedej bože Anthem nelíbilo, stále v něm můžu nalézt příslib do dalších měsíců.

Úvod bohužel nic takového nenaznačil. Respektive prožil jsem si se svou Kate události „před dvěma lety“, které jsou od té doby známé jako Heart of Rage. Příběhově sice zatím nechápu význam, ale pocitově je úvod vystavěný na klasickém schématu „něco se děje, něco se stalo, nějak se od toho budeme odvíjet“, aniž by kdokoliv pochytil, oč vlastně jde. Ale tak nějak jsem připravený na to, že na nějaký kvalitní, explicitně podávaný příběh můžu zapomenout. Mnohem více mě tak zaujalo něco jiného, konečně totiž vím, proč je Anthem Anthemem. Původ pochází ze spojení Anthem of Creation. Zdá se, že i tento svět stvořila jakási vyšší civilizace, a po jejím konání tu zbyly jakési dozvuky. Někteří jsou na ně citlivější, tak jako Owen a jemu podobní lidé, kterým se říká Cyphers. Owen, tak jako další, ovládá telepatii, s níž se mnou na všech misích komunikuje a nabádá mě, co a jak dál. Po hektickém úvodu se ale všechno vrátilo do kolejí, které jsem očekával. Mise střídá misi, jejichž náplň je ale pokaždé stejná. Důležité je, že můj Storm je zábavnou postavou, za kterou mě zatím baví hrát. Jeho elementární schopnosti dokážou nadělat slušnou paseku, navíc je tento Javelin asi nejhezčím kusem ve čtyřčlenné nabídce.

Sám sebe se ale ptám, jestli jsem si to nejlepší nerozbalil netakticky už v úvodu, zejména pokud nepřijde po následujících X hodin žádná změna ani v samotné hře. To jsou ale otázky až na zítra.

NOVÝ DEN, NOVÉ VYHLÍDKY

[23.02.2019, 9:15]

Dnes se bude lámat chleba. Mám hromadu volného času, který musím využít na recenzování. A který chci využít na recenzování. Nemůžu totiž říct, že bych se nějak nutil, stále ve mně převládá zvědavost a touha poznat víc. Dnes bych mohl být trochu důslednější, bedlivě hovořit s obyvateli Fort Tarsis, a zkoumat ještě trochu více toho masíčka, které mi hra neustále předhazuje, ale já byl včera moc líný a později i unavený, abych se jím zabýval do detailů. Předně, stále mi toho spousta uniká. Obyvatelé často hovoří o věcech, kterým nerozumím. Mohl bych tak konečně otevřít Cortex a zkusit se zorientovat v tom, kdo je kdo, co je co, a co komu slouží. Pomalu bych se ale měl zamyslet nad tím, který Javelin si vezmu příště. Osmá úroveň se blíží a já stále nevím, koho si vzít. Přemýšlím, že to bude Colossus. Neobratný a neohrabaný Javelin ve mně sice nezanechal po demu moc dobrý dojem, ale za Interceptora, nad kterým přemýšlím coby nad druhou stranou mince, jsem hrál chvíli ve vysílání a mám na něj živější vzpomínky. Ukazuje se navíc, že Storm vybírá drtivá většina hráčů a už to začíná být docela nuda.

Jo, bude to Colossus. Jsem rozhodnutý.

I když je akce stále dokola stejná, neustále mě žene kupředu. Nechci říct, že bych z ní byl nadšený, ale Fort Tarsis je zvláštní místo, ve kterém nechci marnit čas. Moje plány zjišťovat detaily berou za své v okamžicích, kdy chodím sem tam pro nesouvisející úkoly, jen proto, abych mohl vyrazit zase ven a jít postřílet nějakou verbež. To je totiž ta lepší část hry. Stále jsem nedostal žádnou větší motivaci, ale i když uběhlo zase několik hodin, stále k životu nepotřebuju víc, než jen vědět, že oni jsou ti špatní.

Moje averze k obrněnému tanku jménem Colossus pomalu mizí. Mohou za to dvě věci: vynikající rotační kulomet s neuvěřitelnou kadencí a ohromným zásobníkem, a především diametrálně odlišná zkušenost s ostatními lidmi oproti demu. Problém největšího Javelinu je v tom, že nemá žádný štít, který by se mu po čase klidu dobil, a když jsem chtěl naběhnout do středu vřavy, abych schytal pár ran, nemělo smysl se stáhnout do ústraní. Jenže v demu mě hráči nechávali ležet bez povšimnutí i několik minut, než mě zvedli nebo než hra skončila, což se v plné hře naštěstí neděje. Poznámka: I tak nenávidím místa, kde se nemůžete respawnout. O to víc, že by v takovou chvíli Anthemu slušelo něco, co všichni známe například z Apexu, totiž jen tak pingnout a mlčky tak na všechny zavolat „hej, dementi, nechali jste mě tady, potřebuju pomoct“.

Asi víte, že když má taková udělátka čtveřice Javelinů, peklo na zemi se stupňuje. Se zvyšující se obtížností navíc čím dál více záleží, co máte na sobě a jak si svůj oblek přizpůsobíte.

Je totiž docela časté, že si pro samou akci nevšimnete, že je potřeba někoho zvednout, a nemáte-li ho na mikrofonu, nemá vám to jak dát najevo. Opakoval bych se, ale pohyb po světě a střílení je tou nejzábavnější částí. Létání baví i po hodinách a to samé bych mohl říct i o momentech, kdy čtveřice obrněnců unisono na nějakého obrovského šmejda použije svou ultimátní schopnost. Konzole sice dostává slušnou čočku, ale docela drží. Když jsme u výkonu, nelze si při bližším pohledu nevšimnout, že neustále něco doskakuje a i framerate čas od času nedrží tak, jak by měl, ale mnohem víc mě to drásá v klidném ústředním městě než kdekoliv jinde. Poprvé mě Anthem odpojil z rozehrané mise, snad se ale jedná o výjimečnou situaci a ne chybu způsobenou updatem, který mi na dvě hodiny znemožnil hrát kvůli tomu, že se stahoval.

Navíc jsem poznal, zdá se, hlavní zápornou postavu. Kromě zvířecích nepřátel, rebelů a něčemu, čemu se ve hře říká Scars, se zde začíná čím dál více hovořit o Dominion. I skrze flashbacky jsem pochopil, že můžou pro Fort Tarsis představovat reálnou hrozbu, a že právě Dominion hrál roli i v kataklizmatickém Heart of Rage. Zdá se, že jejich vůdce, Monitor, chce získat starodávný relikt, který používala dávná civilizace ke stvoření tohoto světa. Cenotaph, jak se nazývá, při posledním pokusu o jeho získání právě Heart of Rage vytvořil, a kdybychom ho před lety nevypnuli, mohlo být zle.

POZNÁNÍ

[24.02.2019, 10:20]

Poznámka 2: Nesnáším, když mě hra nutí trávit čas někde, kde nechci, činnostmi, které nechápu. Podruhé v režimu Freeplay, tentokrát ale v situaci, kde musím splnit čtyři výzvy. Jinak se dál nehnu.

Ale dobře, chce to klid. I když nemám takové situace rád, má to v tomhle případě výhody. Jednak mě začíná příběh konečně zajímat. Aniž bych říkal víc, rýsuje se vidina zisku speciálního Javelinu, který dříve patřil Heleně Tarsis, po níž získalo jediné město v oblasti svůj název. Výzvy, hodně zjednodušeně řečeno, mají za úkol zjistit, zda jsem ho hoden. Jak jsem říkal, jsou čtyři, každá z nich se navíc ještě více člení a všehovšudy mě nutí vyzkoušet prakticky všechno, co Bastion nabízí. Některé věci jsou poměrně jasné, jiné také, ale jejich provedení komplikované. Tak třeba třikrát provést multikill. Věřte tomu nebo ne, mám pocit, že to jsem doteď udělal tak stokrát. Stačí někoho sesmažit ultimátní schopností, a je to. Ehm, ne. Nevím, v čem je problém, ale je to jedna z činností, která mi chybí, a bez níž se nedostanu dál.

Ok, přiznám se, nevěděl jsem a mrknul jsem na YouTube. Prý je to 8 mrtvých během 10 vteřin. To je složitější, to uznávám. Proč mi to hra neřekla, netuším. Nebo snad řekla, a já to přehlédl? To je fuk. Ale jak na to? Možná bych se mohl detailněji podívat na svůj Javelin. Colossus na to zřejmě bude vhodnější, jednak má rotačák, a za druhé jsem zjistil, že spoustu paseky nadělá i granátomet. Tohle bude zábava. Colossus má další přídavné zařízení na rukou, na nějž jsem navěsil plamenomet, na rameno jsem mu dal nějaký vodič, z něhož šlehají elektrické výboje a šikanují nepřátele přede mnou. Se zvyšujícím se levelem se navíc opravdu ukázalo, že Colossus není k ničemu, ale že s dalšími vylepšeními se mu dost výrazně zvyšuje výdrž, takže vážně „něco“ vydrží.

Tohle bude zábava. Začíná mě to fakt echt bavit.

Asi víte, že když má taková udělátka čtveřice Javelinů, peklo na zemi se stupňuje. Se zvyšující se obtížností navíc čím dál více záleží, co máte na sobě a jak si svůj oblek přizpůsobíte. Konečně jsem se do toho dostal, začínám se cítit pevný v kramflecích, pomalu leveluju dál a dál a čím dál více řeším, s čím vyrazím ven. Jak co vyřeším. Že asi není nejlepší nápad s každou postavou hrát stejně. Že je potřeba využít všech možností, které člověk má. Neobjevil jsem Ameriku, ale je podstatný rozdíl, jestli hrajete, abyste postoupili kupředu, nebo jestli hrajte proto, abyste hráli. Anthem stoprocentně vyžaduje to druhé. Nikdo nemůže chtít žádný větší postup, protože většina je ta omáčka okolo, pak je tu nějaký záchvěv příběhu, ale celé je to propojené akcí, která je alfou a omegou hry. Mé srdce si hra získala ve chvíli, kdy jsem objevil, že má Colossus štít, který může vytáhnout a běhat po bojišti jako střelený a srážet nepřátele svou váhou a válcovat je svými nohami. Tohle se mi líbí.

Pro každou misi si jdu s čím dál větší radostí a zjišťuju, že mi vlastně nevadí trávit ve hře celý den. Vnitřně cítím, že se blížím ke konci. Nutí mě to zpomalit a přemýšlet, nejen kvůli tomuhle textu, který píšu, ale i kvůli ostatním.

Na okamžik mi konečně sepnulo – hraju naprosto dementní hru.

Jinak.

Baví mě naprosto dementní hra.

Anthem je tak snadný terč, do kterého by se trefil snad i někdo, kdo nevidí. Stačí se totiž třeba zaposlouchat. Ačkoliv mě obecně dialogy baví a rád se dozvím o lidech jejich pocity, myšlenky nebo příběhy, které by si jinak nechali pro sebe, v rámci misí vždycky přijde moment… já ho asi neumím popsat, ale obecně vzato se vám v hlavě od Cyphera vždycky ozve něco ve smyslu: „Počkej, ještě něco,“ nebo „když už jsi tam venku, tak… ,“ případně „Ale ne, XY přichází.“ V každý misi, v každý jediný misi je to stejně. Často se hovoří o šablonách, podle kterých vývojáři jedou, ale já snad nikdy neviděl lepší příklad, než Anthem. Proč? Řekněte mi, prosím, proč?

ZADARMO ANI KUŘE NEHRABE

[25.02.2019, 8:11]

Stále se nic nezměnilo. Nemyslím ani tak ve hře, i když ani tam ne, krom toho, že mám třetí Javelin (Ranger), ale myslím vnitřně. Vím, že před sebou mám třetí den v kuse tu samou hru a ty samé aktivity, a stále se těším. Dokonce bych řekl, že se těším víc a víc, což nedává smysl už vůbec žádný. Ale přemýšlel jsem o včerejšku a o tom, proč tomu tak je. Vím, že se hovoří o BioWare jako o společnosti, která nějaká bývala, ale už dávno není, ale myslím, že v tom problém není. Já v tom vidím mnohem víc, než jen problém vytvořit zajímavou náplň. Vidím v tom lenost, což mě trochu děsí. Proč pokaždé, když přijdu pro úkol, zadavatel stojí jak ypsilon, jen je někdy opřený o zeď, jindy zahleděný do blba, případně stojí zamyšleně s rukama založenýma na prsou? Proč je celý svět tak stoický? Prakticky nikdo ve Fort Tarsis nehne ani brvou, kromě toho, že lehce otáčí hlavou podle toho, odkud právě přicházíte a kam míříte.

„Dejte mi dobrý důvod jít tam ven a střílet, co se pohne, a já rád půjdu.” To jsou má slova, která jsem napsal do dojmů z VIP dema. Nedostal jsem dobrý důvod, dostal jsem jenom důvod. A i tak pokaždé rád jdu. 

O samotné skladbě úkolů už byla řeč. Nikdy se nezmění, nikdy nevybočí z „vystřílej“ nebo „stůj jako pecka, než se odešle signál“. Puzzle v demu mě trochu namlsal, že by v tomto ohledu mohl být Anthem odlišným titulem s odlišnou strategií, kromě něj a lehoučkého mechanismu otevírání dveří se ale nic dalšího v plné hře neobjeví. Lenost? Jsou ale horší věci, kterých si budete všímat. Co třeba modely zbraní? Zbraní obecně není málo, od pistolí, SMG, útočných pušek, až po odstřelovačky, často musíte volit, jestli vám vyhovuje střelba dávkou, nebo po jednotlivých výstřelech… ale proč každá vypadá vizuálně naprosto stejně? Jako ÚPLNĚ stejně. Takže hra je hraná z pohledu třetí osoby, tak nemusíme řešit, jestli to vypadá tak nebo onak? Rozeznat od sebe dvě brokovnice s jinými vlastnostmi prostě vizuálně nejde.

Ale fajn, zbraněma se střílí, na zbraně se nekouká. Co nepřátelé? Prakticky od začátku jsou recyklováni pořád ti samí. Škorpiony jsem viděl v prvním úkolu… a viděl je i v tom posledním. Anthem je hrou plnou kontrastů. Kráčím po Bastionu a pod nohama mi leze barevná ještěrka. Nikdy víc jí neuvidím. Dikobraz sice čas od času vystrčí růžky, ale nemusí mě trápit – do hledáčku se mi dostane minimálně. Jo to ta obluda se štítem a plamenometem, ta připadala autorům zřejmě tak originální, že mi ji předhazují pořád dokola.

„Dejte mi dobrý důvod jít tam ven a střílet, co se pohne, a já rád půjdu.” To jsou má slova, která jsem napsal do dojmů z VIP dema. Nedostal jsem dobrý důvod, dostal jsem jenom důvod. A i tak pokaždé rád jdu. Nemůžu souhlasit s tím, že je Anthem nuda. Že to není zábava. Obvykle poměrně kritický člověk nekriticky přiznává, že mu hra sedla. Těším se, co hra přinese za vybavení, na mě netradičně přepínám dokonce na vyšší obtížnost, aby mi toho padalo víc a loot byl vzácnější. Tohle funguje.

Ale zbytek ne.

Překvapuje mě, že ho nepotřebuju. Pokud ho někdo taky nepotřebuje, nebo ho předem ani nečeká, pak si Anthem spolu se mnou užije. Ale i on bude vědět, jak hloupou a v jádru primitivní hru vlastně hraje. Jen ho to nebude zajímat – tak jako mě. Ale už teď, těsně před koncem, vím, že budu mít problém s hodnocením. Jak vyvážit pocit ze zábavy, když vím, že mě všude pronásleduje naprostá arogantnost studia vložit do hry alespoň špetku něčeho, co je jinde standardem.

Ještě jedno zamyšlení: přemýšlím, že si teď na večer pročtu některé naprosto nesouvisející recenze. Ta na Andromedu se vyloženě nabízí, ale napadají mě vlastně i takové hry jako Need for Speed. Paradox, že? Ale vlastně ani ne, uvážím-li, že i to je perfektní zástupce hry, která byla hloupá, ale vlastně mě docela bavila. Jenže mám pocit, že se studio Ghost alespoň snažilo. Snaha, to je možná další klíčové slovo této recenze. Snaží se BioWare? A snažilo se s Andromedou? Mám pocit, že jo. Nejsem fanouškem, nehrál jsem, ale navázat na legendární trilogii novým příběhem není snadný úkol vůbec pro nikoho. Nemám ze hry ale pocit, že by se studio nesnažilo. Z Anthemu ale vyloženě cítím rezignaci. To není neumětelství, to není o tom, co vývojáři dokáží, čeho jsou schopní. Ale je to o tom, co chtějí dokázat, a mám pocit, že v mnoha ohledech nechtěli vůbec nic. Situace ve Fort Tarsis je v tomto ohledu asi nejikoničtější.

ALE JAK VEN?

[26.02.2019, 9:49]

Herní svět, Bastion, nabízí spoustu možností, které BioWare nechávají trestuhodně bez povšimnutí. Ale je tu jedno velké ale. Je tu onen příslib, o kterém jsem si do deníčku psal už v pátek, kdy hra vyšla. Anthem má ohromnou výhodu v tom, že nemá season pass a nebude mít placená DLC. Pokud se Anthem dočká výraznější podpory – jakože to je samozřejmě jedna z otázek – veškerý obsah dostanou všichni zadarmo. Mapu? Může studio vytěžit v následujících týdnech. Aktivity? Mohou dorazit (i když zpětně samozřejmě nic nevylepší a určitou částí se musí všichni tak jako tak prokousat). Na samotných základech se ale nic nezmění. Dementní jádro zůstane navždy hřbitovem všech nadějí a hřbitovem hráčů, kteří chtějí něco víc, než jen střílet. Já to naprosto chápu a vlastně se divím, že nepatřím mezi ně. Já se vlastně docela těším, až hru zase zapnu a bezmyšlenkovitě si projdu zase část z chudého end-game obsahu, který se skládá z některých kontraktů po dohrání příběhu, Strongholdů, jakýchsi dvou (!) těžších raidů, a možná využiju možnosti zahrát si náhodnou misi znovu. A kdo ví, třeba si skočím i do mapy a cournu se po vizuálně pěkném světě.

Ale co s hodnocením? Jak zkombinovat naprosto nekombinovatelné prvky v nějakém výsledném hodnocení? Logicky nějakým průměrem. Chtěl jsem se tomu vyvarovat, je mi jasné, že někdo namítne, že hraju na jistotu, kdy nikdo nemůže říct ani popel. Ale z jednoho úhlu bych chtěl dát hře třeba dvojku, ale pokud bych se soustředil třeba na zábavnost, tak bych se nebál sáhnout až na čtyřku. Skončíme uprostřed, nakonec možná až příliš shovívavě. Anthem má jediné štěstí. Baví mě. I přes to všechno mě baví a věřím, že bude bavit spoustu lidí. Všichni, to vám garantuji, všichni do jednoho ale vždycky budou vědět, že se zakoukali do hlouposti, se kterou by nikdy nikdo nic neměl, jen je s ní pro tuhle chvíli zábava. A to je strašně smutné, víte?

Anthem
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Od čerta k ďáblu. Anthem je naprosto primitivní... zábava. Jenom lenost vývojářů stojí za tím, že najdete chybu prakticky ve všem, co hra dělá. Ale je to stále... zábava.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama