Alien Blackout

Nikdy bych si neřekl, že skočím po recenzovaní hry, jejíž samotný název mě děsí k smrti. U našeho Dohrajte s námi Alien: Isolation se bojím víc, než kluci se svíčkou u hlavy. Přesto jsem se rozhodl své děsy a běsy překonat, ačkoliv samotný vetřelec je pro mě asi nejstrašidelnější stvůra, která kdy spatřila světlo světa.

KDE SE TU BEREŠ?

Alien: Blackout vás na mobilech či tabletech zavede na novou vesmírnou stanici Mendel (ano, vypadá jako Sevastopol, ale není to Sevastopol) a to v kůži Amandy Ripley, známé z poslední vetřelčí herní inkarnace Alien: Isolation. Jak se tam dostala, proč a jak je to vůbec možné se bohužel nedozvíte, prostě tam je. Jedinou podstatnou proměnnou je čtyřčlenný tým lodi Haldin. Ta přiletí ke stanici Mendel a musí přežít sedm více či méně náročných úrovní. Vy jako koordinátor jejich kroků musíte zaručit přežití alespoň jednoho člena do samotného závěru. Zároveň je důležité ochránit i Amandu samotnou. Vetřelec totiž může kdykoliv navštívit i její úkryt a zabít vás, resp. Amandu. Což je jediný, ale setsakra dobrý důvod, proč se u hry alespoň trochu bát.

Zatímco vy sledujete kamery, otevíráte či zavíráte dveře a monitorujete pohyb vetřelce pomocí detektoru, jednotliví členové připravují likvidaci stanice.

V každém levelu máte standardně k dispozici až čtyři členy posádky, které navigujete prostorem a snažíte se je uchránit nebezpečí. Zatímco vy sledujete kamery, otevíráte či zavíráte dveře a monitorujete pohyb vetřelce pomocí detektoru, jednotliví členové připravují likvidaci stanice. Věc lehce komplikuje nedostatek energie, kdy máte pouze omezený počet dílků použitelných pro manipulaci s výše zmíněnými prvky. V případě tří dílků energie tak můžete naráz operovat pouze se třemi těmito prvky a v případě nutnosti jeden z nich vypnout a přelít tak dílek jinam. Což vám ze začátku možná způsobí trochu vrásek, ale po chvíli hraní zjistíte, že dílků je vždy vlastně dostatek.

VOLUME NA MAX!

Mnohem důležitějším prvkem ve hře je totiž zvuk a nápověda jednotlivých postav. Bez toho se ve hře opravdu nikam nedostanete a nelze to bez něj smysluplně hrát. Zvuk vám totiž napovídá, kde se vetřelec zrovna pohybuje a kde tak hrozí akutní nebezpečí. Všechny ostatní prvky, jako zavírání cest nebo sledování pohybu, tak mohou být zbytečné, protože vetřelec má jedno velké eso v rukávu. Tím není nic jiného než větrací šachty. Ty ho vždy dostanou z každé šlamastiky, ačkoliv se ho snažíte udržet v nějakém místě. Třeba tím, že ho dráždíte neustálým otevíráním a zavíráním jednotlivých dveří. Po nějaké chvilce ho to ale přestane bavit a skočí do šachty. To může znamenat dvě věci. Zmizí vám z očí a vyleze kdekoliv jinde na mapě, anebo půjde po krku přímo vám.  

Vlézt do vašeho improvizovaného velína postupně může jedním až třemi otvory. Pokud si včas nevšimnete, kterým k vám zrovna leze, je konec.  Musíte se tak snažit především pomocí zvuku přesně určit, kudy se k vám dere, a včas tento prostor zavřít. Zatímco smrtí jednoho člena posádky hra nekončí, po smrti Amandy je amen a nutný restart. Což je trochu opruz vzhledem k ukecanějším úvodům a především mapám, které zabírají kolem pěti a osmi minut hraní. Nezdá se to jako moc a není to moc, ale ze smrti těsně před koncem byste nejradši prohodili mobil oknem.  

JEDNOHUBKA

Časový limit ale problém není, tím je pouze slizký vesmírný zabiják. Nicméně pokud se vám opravdu povede vše včas podchytit, máte za hodinu hru dohranou a už se k ní pravděpodobně nebudete nikdy vracet. Levely jsou totiž bohužel při opakovaném hraní pořád stejné a až na ten závěrečný vlastně ani nepředstavují žádnou velkou výzvu. Především tedy, pokud netrváte na tom, že tuto celou srandu dokončíte se všemi čtyřmi postavami.

i Zdroj: Hrej.cz

Posádka Haldinu v podstatě slouží jako interaktivní indikátor zdraví s tím rozdílem, že mrtvá postava už se do hry nevrací. Respektive nevrací se, pokud daný level, ve kterém zemře, nerestartujete. Možnosti a obtížnost se tak s postupnou smrtí členů týmu zhoršují. Pokud si tedy nepomůžete zmíněným resetem úrovně, což doporučuji, máte na zábavu docela postaráno. Alien: Blackout lze sice dohrát do hodiny, ale také se s ním můžete mořit i hodin několik. Záleží, jak si nastavíte samotnou výzvu vy sami. Chcete hru pouze dohrát? Chcete hru projít bez ztráty kytičky? Chcete pochopit chování vetřelce?

MOBILNÍ HRA NA DOMA

Po prvním hraní jsem si říkal, že je šíleně chaotický, protože jsem nevyužíval všechny herní možnosti. Mezi ty patří kreslení cestiček členům posádky, opravdové hlídání kamer a smysluplné zavírání a otevírání dveří v návaznosti na živou kořist. Není to totiž legrace a hra kromě zvuku sází na vaše hbité prsty. Mikromanagement postav, přepínání do Amandina hubu, kde jí hrozí jasná smrt a hlídání všech dalších interaktivních záležitostí už je skutečná výzva. Zároveň opakované hraní vás už samotné dostane do situace, kdy si můžete rozmísťovat panáky, kam potřebujete, více si vodíte vetřelce, na druhou stranu, to je tak vše. Takže proč vlastně hrát znovu?

Nelze hrát tam, kde je rušněji nebo kde nemáte plnou kontrolu nad ovládáním.

Další otázka zní - Do jaké míry je Alien: Blackout mobilní hrou v tom pravém smyslu slova? Nelze totiž hrát tam, kde je rušněji nebo kde nemáte plnou kontrolu nad ovládáním. Což třeba klepající se autobus cestou do práce není. Nehledě na to, že v kombinaci s neklidem je důležité se plně soustředit. Hra je tak spíše vhodná na hraní doma nebo v prostředí, které je tomu podobné.

Také je škoda, že ve hře je náznak příběhu a nedojde k nějakému hlubšímu doplnění, vyjasnění. Jeho úplná absence by ve výsledku byla mnohem lepší. Umožňovala by třeba náhodně generované levely a hlavně jejich pestrost. Takhle jde čistě a pouze o hříčku, ačkoliv vcelku dobře udělanou a ve výsledku i docela zábavnou. Přesto už se k ní asi podruhé nevrátíte. Nebudete mít důvod a jako taková jednohubka bez hlubšího obsahu běžného i náročného hráče ve výsledku spíše zklame, než nadchne. Přesto nemohu říct, že by to byla špatná hra, jen si nejsem jistý, zdali si na ní za pár dní ještě někdy vzpomeneme.