After Burner: Black Falcon

Je zajímavé sledovat, jak někteří hráči reagují na názvy starých her. S nostalgií vzpomínají na probdělé noci u téhle nebo tamté hry, vybavují se jim neskutečné příběhy a v koutku duše věří, že se tahle doba vrátí. Podobné nostalgii, díkybohu, propadají i vývojářská studia, která ač nemohou rytířskou dobu her nikdy zcela vrátit, snaží se o to, seč mohou. Jak na vás tedy působí spojení slov After Burner? Nostalgie? U mě zafungovala bezchybně a s rukou na srdci přiznávám, že jsem se na PSP předělávku těchhle arkádových letadel těšil možná víc, než je zdrávo.

Scramble tým!

Příběh, ačkoli nepříliš podstatný, se točí kolem 13 ukradených prototypů stíhaček. Za nekalým plánem stojí organizace pojmenovaná Black Falcon, a jak už správně tušíte, hlavním úkolem bude získat prototypy zpět, v horším případě je zničit tak, aby z nich teroristé nemohli mít užitek. O celou situaci by se měl postarat speciální armádní tým, ze kterého si v úvodu vyberete pilota – sympaťáka a můžete se směle pustit do akce. Náplň všech misí se nese v duchu předchozích titulů, kde vašim úkolem není nic jednoduššího, než během průletu nad lokací mise sestřelit všechno, co má ještě chuť letět, nebo se vám v letu snaží zabránit. Jde o lineární, arkádovou záležitost, která rozhodně neklade přílišné nároky na mozkovou kůru a snaží se v první řadě pobavit. O to přeci jde, ne?

V úvodu tedy máte možnost vybrat si jednoho ze tří pilotů Scramble týmu, se kterým potřete zločin ve výšinách. První ženou na holení je sličná japonská děva Tomiko, která si potrpí v první řadě na preciznost letové techniky. Nechá si říkat „Perfect“ a touží vyniknout jako hlavní tahoun Scramble týmu. Druhým v řadě je Duke Harrison, prototyp americké celebrity, toužící především po penězích a slávě. Vyniká v ničení kompletně všeho a všech jen proto, aby získal uznání jako nejlépe vydělávající člen týmu. Kolečko uzavírá mladík Billy, starající se jen o jedinou záležitost – rychlost. Vybírá si ta nejvýkonější letadla a v průletu nad kaňonem, překonávajíc dvojnásobnou hodnotu rychlosti zvuku, si vysloveně libuje. Zvolit si tedy můžete přesně podle vašeho gusta a projít si následující čtyřiadvacítku misí ve vlastním stylu.

Stará láska nereziví

Pokud jste hráli kterýkoliv z předešlých dílů série After Burner, ani tento handheldový remake vám nebude svým zpracováním cizí. Vývojáři vsadili na osvědčený systém a kromě drobností, zpříjemňujících samotný let i boj, upravili z větší části jen grafickou stránku titulu. Po celou dobu trvání mise tak letadlo letí stále dál, bez možnosti jakkoli jej odklonit z trasy. Na vás je vyhýbat se přírodním překážkám, sem tam rozstřelit nějakou skálu, kterou v dynamické cut-scéně proletíte za mohutných výbuchů všude kolem, a pochopitelně kosit nepřátelské letouny, budovy nebo protiletadlová děla. Ať už se zdá myšlenka lineárního letu jakkoli zastaralá, je to přesně to, co hry podobného ražení potřebují. Ovládání letadla navíc přímo koresponduje s avizovanou arkádovostí, tudíž si bohatě vystačíte s předepsaným počtem tlačítek konzole.

Co se jednotlivých nepřátel týče, spíše než o taktiku jde v After Burner: Black Falcon o rychlost vaší reakce. Během úvodních misí si nejspíš ničeho příliš náročného nevšimnete, naopak, i na nejtěžší úroveň obtížnosti byste je měli zvládnout v pohodě s prstem v uchu. Ovšem až se přehoupnete v příběhu za polovinu, budete děkovat za každý bonus v podobě zpomalení času. Umělá inteligence nepřátel zůstává po celou dobu hraní na stejné, nepříliš vysoké úrovni a v tomto směru vývojáři umě vsadili spíše na kvantitu. Z houstnoucích výbuchů letadel pak vypadávají malé bedničky na padácích, které v sobě skrývají jeden z několika bonusů, tak jak jsem se zmínil o pár řádek víc. Konkrétně jde o již zmíněné zpomalení času, přidání raket, nebo střeliva do palubního kulometu. Jednotlivé bedničky jsou rozlišeny barevně, ovšem během šíleného letu k finálnímu bossovi budete nejspíš rádi, když vůbec nějakou seberete.

Není všechno zlato, co se třpytí…

Během plnění mise vám však díky sestřeleným nepřátelským objektům roste suma nasyslených dollarů, které uplatníte při koupi nového letadla, nebo jeho upgradu. Letadel je na výběr hned 15 a navzdory arkádovému pojetí přísně odpovídají vzhledu reálných protějšků a nechybí mezi nimi ani taková lahůdka, jakou je neviditelný bombardér B2. Všechny stroje můžete navíc upravovat, a to jak po technické, tak vzhledové stránce. Na řadu tak postupem času přijde vylepšení raket, motoru, či kulometu, stejně jako nátěru letadla, nebo přidání další série křídel pro lepší manévrovatelnost. Ačkoli se nakupování nových letadel, nebo postupné vylepšování může jevit jako příjemné zpestření, mnohdy se vám nedostává peněz, ať děláte co děláte. Z tohoto důvodu vám mnohdy zůstanou zapovězeny některé komponenty až do samotného konce hry, což je rozhodně škoda. Ono takové přídavné spalování na čtvrté úrovni má přeci jen něco do sebe…

Pověstné něco do sebe má i grafika, která se v rámci možností konzole drží na velmi lichotivé úrovni. Prostředí jednotlivých misí je společně s modely letadel vyvedeno v co nejvyšších možných detailech a až na některé větší animace výbuchu působí vizuální stránka velmi dobře. Kvalitně je na tom i doprovodná muzika, která jakoby vypadla z reproduktorů slavnému TopGunu. Bohužel, ani sebelepší zpracovní nezakryje fakt, že hra se až příliš opakuje. Vše je způsobeno značnou linearitou, která prakticky ani nedává šanci, snad kromě důrazné změny prostředí, jakkoli hru oživit. Vývojáři navíc vsadili v každé misi na stejný scénář, kdy vás čekají během letu dvě přistání, mezi tím se vyřádíte na bezbranných protivnících, rozstřelíte jednu větší přírodní překážku, po níž následuje animace efektního průletu a v závěru vypotřebujete šest, sedm raket na finálního bose.

A nakonec zase malé zklamání

Ač vcelku nerad, musím přiznat, že po nějaké době hra začne nudit. Ať už je to způsobeno důvody vypsanými v předchozím odstavci, nebo také z části zvýšenou obtížností v závěru hry, musíme to brát jako holý fakt. Pokud bych to měl shrnout na jednu úhlednou kupku, After Burner: Black Falcon se v rodinném kruhu předchozích titulů nemusí v žádném případě stydět, ale podobně jako u nedávno recenzovaného stíhačkového titulu M.A.C.H., jde o zábavu poměrně krátkodobou. Pranic na tom nemění ani multiplayeru, který je opět hratelný jen v ad-hoc režimu. Nabízí sice dva módy, competitive a co-op, ovšem první z nich představuje nudnou hru na vlka a zajíce (rozuměj, jeden proti jednomu) a druhý je jen kooperativní předělávkou celé kampaně, což může být zábava, ale rozhodně ne vícekrát, než jednou.