Act of Aggression Recenze Act of Aggression

Act of Aggression

Zdeněk Princ

Zdeněk Princ

23. 9. 2015 10:23 4
Reklama

Vývojáři z Eugen Systems platí za šedou eminenci strategického žánru. Jejich hry jen stěží budete hledat na titulních stranách herních časopisů, ale pokud bychom se měli bavit o někom, kdo systematicky a ustavičně rozrývá mýtus o tom, že strategie zemřely, pak se musíme po krátkém přemýšlení vždycky vrátit k agilnímu pařížskému týmu. Prezentaci jejich nové Act of Aggression jsem sledoval na letošním Gamescomu a musím přiznat, že jsem rozhodně neodcházel lhostejný. I přes to, že nemohu tvrdit, jak jsem tehdy drtil stovky a stovky hodin v Command & Conquer, návrat klasické real-time strategie na mě zapůsobil. A to do takové míry, že jsem zkrátka nemohl odolat. Takže, dámy a pánové, jak že se to má s tím návratem Generals?

DEVADESÁTKY JSOU ZPĚT!

Bez dlouhého okecávání se sluší hned v úvodu podtrhnout, že celá řada věcí, kterými se Act of Aggression vyznačuje, je opravdovým návratem do zlaté éry strategií. Ne vždycky to ale bude automaticky znamenat chválu, proto mějte před případnou koupí na paměti, že nic zásadně inovativního tahle hra do žánru nepřináší. Když bych to maximálně zjednodušil, jde o standardní záležitost se třemi frakcemi, nic moc příběhem v singleplayeru a mnohovrstvým skirmish módem, ať už budete hrát proti umělé inteligenci, nebo v multiplayeru s ostatními hráči. Samo o sobě jde o prověřenou metodu, jak zaujmout hráče strategií a i s přihlédnutím k mikromanagementu budované základny funguje vše podle očekávání - tedy spolehlivě.

Na začátku budete mít v dosahu své základy vždy k dispozici ropu a hliník, další ložiska si však musíte najít.

Co se týče zasazení, odehrává se hra v přibližně 10 let vzdálené budoucnosti, kdy se proti vojskům Spojených států staví zlovolná organizace Kartel. Bez ohledu na úsměvy, vyvolávající generické označení hlavního nepřítele, stojí USA proti technicky mnohem vyspělejšímu nepříteli, který už dokázal ekonomicky rozebrat Čínu s Ruskem. Aby však byly misky vah vyváženy, vstupuje do hry ještě třetí strana - Chiméra - jejíž velitelé to nikdy veřejně nepřiznají, ale beztak všichni vědí, že je celá mezinárodní vojenská organizace tajně řízena ze štábu OSN. Právě za Chiméru si zahrajete v první kampani, a byť nesnese srovnání s příběhem Command & Conquer, uvrhne vás do několika poměrně zajímavých momentů, jako je zásah na Bajkonuru, odrážení náporu obrovské přesily s únikem na poslední chvíli, anebo nečekaná pomoc od fragmentu ruské armády v nouzi nejvyšší. Bohužel, čeho se nedočkáte ani v druhé (kratší) kampani hrané za Kartel, jsou alespoň trochu poutavé animace v předělech mezi jednotlivými misemi. V tomto ohledu Act of Aggression vysloveně zklamává ty, kdo jsou zvyklí hrát RTS osamotě a mám pochyby, že příběhem prohučíte jen z povinnosti. A možná také vůbec.

POSTAV KASÁRNA, ZPLOĎ VOJÁKA, ZASAĎ ÚDER

Bez ohledu na to, jakou vám hra přidělí frakci, nebo jakou si sami zvolíte, točí se hraní Act of Aggression kolem toho samého. Zdroje - základna - armáda - útok. Hned to první, tedy získávání zdrojů, však zpracovali vývojáři rafinovaným způsobem, zaručující pokaždé trochu jiný vstup do hry: zdroje jsou totiž na mapě rozmístěny náhodně. Jistě, na začátku budete mít v dosahu své základy vždy k dispozici ropu a hliník, další ložiska si však musíte najít a rozhodně počítejte s tím, že o ně během několika desítek minut svedete urputnou řež. Vedle ropy, která se ihned přepočítává na peníze a hliníku, pro který musíte najít dostatek prostoru ve skladu, je nutné s upgradem na vyšší úroveň budov a jednotek těžit také vzácné kovy, obsazovat banky a hlavně brát válečné zajatce, za které dostanete poměrně solidní množství peněz. Vše přitom musíte skloubit s vhodným stavěním konkrétních budov, rekrutováním dostatečného počtu vyvážených jednotek a řazením upgradů správným způsobem za sebe tak, aby nebrzdily další vývoj a zároveň přicházely včas.

Bohužel, pokud se naučíte jednu taktiku u vámi zvolené frakce, neměli byste mít zásadní problém ovládnout i frakce následující. Vývojáři staví před hráče překážku v nutnosti uvědomit si, že zatímco například USA spoléhá na nové vylepšené typy vozidel a budov, Kartel razí cestu upgradu již vybudovaných struktur, resp. jednotek. Pořád ale jde jen o orientaci v menu, přičemž strategie a boj zůstávají v podstatě stejné. Dalším neduhem je i fakt, že kampaň nefunguje jako tutoriál a je s podivem, že během celého hraní nevyzkoušíte skutečně všechno, co vám může hra nabídnout. Nezřídka jsem si kladl dotazy typu - jak se dokáže jednotka ubránit minometné palbě nebo kolik tanků dokáže strhnout budovu, v níž jsou dva raketometčíci. Nic z toho se během příběhu nenaučíte a jsem přesvědčen o tom, že vstup do skirmish režimu bude pro mnohé hráče učením se od nuly. Pokud však věnujete dostatek času tomu, abyste se naučili zvládat jednotlivé fáze hry, vrátí se vám pocit z kvalitně odvedené práce se všemi úroky zpět.

HRR NA NĚ!

V čem se AoA odlišuje od starších RTS klasického střihu, je bez pochyb vlastní tempo hry. Narazili jsme však na věc, která je všemi hráči vnímána odlišně a měli byste si před koupí sami odpovědět na to, zda chcete skutečně taktizovat, nebo se spokojíte s tím, že dokážete v rychlejším čas nežli soupeř vybudovat fungující bázi a poslat na něj dostatek (dražších) jednotek, abyste zvítězili. Jediný výraznější taktický prvek, který můžete využít ve svůj prospěch, je totiž rychlejší přesun po silnici, jinak v boji toho už příliš nevymyslíte. Díky tomu vypadá AoA opravdu efektně, čemuž pomáhá i líbivá grafika a bezproblémová optimalizace, přijdete však o tu vrstvu strategie, která byla v době Command & Conquer takřka nezbytnou součástí jakékoliv RTS. Mě osobně to nevadí a shledávám díky tomu hru atraktivní nejen po stránce zážitku, ale také po stránce nároků na čas. Jistě, jednotlivé bitvy, zvlášť pokud se do nich zapojí hned čtyři hráči, mohou trvat přes hodinu, obvykle byste ale měli mít do půlhodinky proti jednomu soupeři jasno, kdo z vás tahá za kratší konec.

Strategie jako taková je závislá i na pestrosti jednotek, kterých může být na bojišti klidně i deset různých typů.

Opravdu ale počítejte s tím, že pěchota je po prvních minutách takřka zbytečnou součástí hry a funguje spíše jako defenzivní prvek, obsadíte-li jí budovy okolo báze, případně podél zásobovacích tras. Strategie jako taková je závislá i na pestrosti jednotek, kterých může být na bojišti klidně i deset různých typů a ukažte mi někoho, kdo se umí v zápalu bitvy připravit na každý z nich. Uznávám proto v závěru, že Act of Aggression není hrou typicky určenou hardcore hráčům, netvrdím tím ale ani to, že by šlo o jednoduchou casual záležitost. Své publikum si jistě najde a když s občasným skřípáním zubů proběhnete singleplayerem, můžete se v klidu pustit do multiplayerových klání s hráči, s nimiž si můžete už před spuštěním hry psát, domlouvat se anebo samozřejmě nadávat. To poslední bych ale hráčům Act of Aggression spíše nepřál - úspěch této hry totiž bude přímo úměrný tomu, nakolik dokáže komunita držet při sobě a dávat vývojářům dostatečné impulzy třeba k vybalancování některých jednotek. O těch zpropadených minometech se mi totiž zdá už pátý den za sebou...

Act of Aggression
Windows PC

Verdikt

Nelze hovořit o tom, že se staré dobré devadesátky vrátily, Act of Aggression má ale k náladě punkových RTS dob hodně blízko. Perfektní grafika, živá komunita a masivní souboje jsou kořením celé hry, pokud vám nevadí upozadění taktiky, pak byste měli být spokojeni.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama