Abzû Recenze Abzû

Abzû

Pavel Makal

Pavel Makal

17. 8. 2016 12:00 6
Reklama

Velmi často se z řad herní veřejnosti ozývají hlasy, volající po vyzdvihnutí videoherní zábavy na post formy umění, jakým je například film či literatura. Často se při takových snahách skloňují notoricky známá jména, mezi všemi vyniká zejména Journey. Vývojáři, především ti nezávislí, pak velmi rádi cílí do podobné škatulky, protože s označením „umělecký zážitek“ se pojí jistá výjimečnost a současně shovívavost v rozličných herních aspektech. Co na tom, že hratelnost pokulhává? Líbivá grafika a emotivní hudební doprovod může mnohdy lecjakému titulu pořídit vytouženou nálepku a úspěch je již skoro zaručen. Hlasitá komunita digitálních snobů totiž každému, kdo si dovolí pochybovat o validitě podobných titulů, které se snaží prosadit na poli herní zábavy, byť se hrami dají nazývat jen stěží, ráda a často s neskrývaným pohrdáním vysvětlí, proč je zrovna titul XY revolucí a velmi potřebným krokem k vymanění se z okovů méněcenného formátu. Potřebujeme ale skutečně takové hry nehry?

VIRTUÁLNÍ ZÁŽITEK BEZ ZÁŽITKU

Možná si kladete otázku, proč začínám recenzi tak zeširoka. Jenže právě finální otázku předchozího odstavce jsem si při hraní Abzû pokládal co pár minut. Nechápejte mě špatně, rozhodně od her neočekávám pouze prvoplánovou zábavu, a byť se často prezentuji jako emocionálně plochá osobnost, rád se nechám chytit za srdce a vtáhnout do barvitých a atmosférou naditých světů, které pro nás tvůrci her vytváří. Jenže když už hra rezignuje na svůj primární účel a snaží se být spíše virtuálním zážitkem, musí mít takový tah na bránu, že mě po celou dobu ani nenapadne jí to vyčítat. A to se bohužel Abzû tragicky nepodařilo.

Abzû až příliš touží být zenovým simulátorem klidu, který snad jen občas naruší přítomnost nebezpečně vyhlížejícího živočicha.

Základní premisa je velice jednoduchá, s podivuhodným potápěčem se noříte do hlubin oceánu, kde vás téměř v každém okamžiku obklopují hejna a lány pestrobarevné fauny a flóry, až vám oči přecházejí. Dělat toho můžete opravdu málo, krom plavání a různých vodních kejklí je čas od času možné aktivovat menšího robotického kamaráda, který vám otevře cestu dál, můžete se chytit některého podmořského živočicha a nechat se unášet jeho hravými pohyby a v neposlední řadě se také na zvláštních místech lze pohodlně usadit do meditační polohy a volnou kamerou sledovat jednotlivá hejna rybiček, které vám hra i představí jménem, suplujíc tak edukativní software. Čas od času také narazíte na podivuhodná hnízda na mořském dně, ze kterých můžete stisknutím jediného tlačítka vypustit další vodní tvory a sledovat jejich skotačení. Náročnější logické hádanky nebo jakékoli nároky na vaše snažení ve hře nehledejte. Abzû až příliš touží být zenovým simulátorem klidu, který snad jen občas naruší přítomnost nebezpečně vyhlížejícího živočicha.

INSPIRACE VÍCE NEŽ ZŘEJMÁ

Hra je striktně lineární a těžko v ní můžete zabloudit, maximálně vás občas v objetí chaluh zradí kamera a na okamžik propadnete lehké dezorientaci. Celé by se to dalo popsat jako soubor míruplných arén, propojených různě dlouhými koridory. Chvíli svištíte v mořském proudu spolu s tisíci rybkami, abyste za chvíli na obřím prostranství sledovali barevné korály. Problém je, že Abzû začne docházet dech povážlivě brzy. Už po pouhých deseti minutách jsem začal mít všeho toho barevného kýče až po krk a hlavně jsem pojal podezření, že hra vlastně nemá čím překvapit. Líbivá stylizace se totiž během chvíle zvrhne v přeplácaný guláš a ani putování ve společnosti obřích velryb vás z chmurných myšlenek nevytrhne. Největší kritikou budiž fakt, že si mě hra nedokázala udržet na delší časový úsek, byť se dá dohrát za dvě až tři hodiny velmi pohodového plynutí. Téměř po každých deseti minutách se však přihlásila o slovo neodvratná nutnost zvednout se z kanapíčka a jít dělat aspoň chvíli něco jiného. Uprostřed všech těch barviček totiž zeje obří šedošedá nuda.

Možná teď zvolím příliš ostrá slova, ale Abzû je tak zahleděné do sebe, že se svým pseudouměleckým sebeukájením naprosto rezignovala na snahu poskytnout hráčům pamětihodný zážitek. Na každém kroku je patrná naprosto evidentní snaha stát se novým Journey. Na tom není nic zvláštního, protože výtvarný šéf projektu Matt Nava se v minulosti staral o uměleckou složku her Flower a právě Journey, aby po úspěchu pouštního putování z roku 2012 založil vlastní herní studio a pokusil se na cenami ověnčenou hru (ne)nápadně navázat. Víte, jak se občas vyčítá některým filmům, že je z nich při sledování na sto honů cítit snaha za každou cenu získat Oscara, a díky tomu působí spíše jako uměle vytvořený produkt bez skutečné duše? Bingo, přesně ten popis totiž sedí Abzû jako ušitý.

HEZKY SE TO POSLOUCHÁ, ŠPATNĚ SE TO HRAJE

Vlastně vám možná ani nedokážu přesně říct, proč bylo Journey lepším zážitkem, než je dnes recenzovaná hra. Možná to bylo prostě tím, že přišlo dřív. Daleko spíš to bylo čistým designem (ať už herním, tak uměleckým) a jistým pocitem emocionální investice, který tu trestuhodně chybí. Někdo může namítnout, že ve hře nemám hledat žádné hlubší kontexty a prostě si užít několik krátkých chvilek odpočinku mezi rybičkami. Jenže vážení, na to si mohu stáhnout zdarma libovolný retro spořič obrazovky, na které jsme byli zvyklí na přelomu tisíciletí, a efektivně se tak vyhnout ne zrovna přátelské cenovce. Obecně se snažím ve svých recenzích na cenu příliš nepohlížet, v případě Abzû ale udělám výjimku. Ono totiž říci si o 550 korun za tři hodiny barevné prázdnoty, to chce řádný kus odvahy.

Abzû
i Zdroj: Hrej.cz

Abych ale jen nehanil, něco pozitivního se přeci jen najde, byť se zrovna nejedná o prvek z pera herních vývojářů. Hudební podkres, o který se, stejně jako v případě Journey nebo třeba Assassin’s Creed Syndicate postaral Austin Wintory, je zkrátka kouzelný a i kdybyste se hře obloukem vyhnuli, stojí za to mu věnovat pozornost. Stejně tak některé scény ve hře určitě umí zalahodit oku a plavání směrem k hladině zalité sluncem ve společnosti skákavých delfínů je minimálně pěkné. Jenže se vám bude líbit jednou a hluboký dojem ve vás zanechá jen těžko. No, a to je vlastně finální obžaloba. Po nedlouhém čase, stráveném s černožlutým potápěčem, jsem po dohrání pocítil jediný příjemný pocit, a tím byla úleva. Úleva, že si mohu Abzû nadobro odškrtnout v seznamu úkolů a už nikdy se k němu nemusím vracet. Když se obloukem vrátím k začátku této recenze, je toto dojem, který si umělecký zážitek může dovolit vzbuzovat? Já soudím, že nikoli.

Abzû
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Pod líbivou slupkou se ukrývá překvapivě prázdné jádro. Titul, který cílí na niterné emoce a míjí každým pokusem, si nezaslouží přílišnou pozornost.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama