Tom Clancy's The Division - dojmy z bety
Beta očekávaného počinu studia Massive otevřela na několik dní svoji náruč hráčům i novinářům. Přesně dle rčení "sto lidí, sto chutí" si z krátkého výletu do New Yorku každý z účastníků bety odnesl vlastní dojmy. O ty naše se s vámi chceme podělit v souhrnném reportu pětice agentů z redakce Hrej.cz, kteří o víkendu nasadili filtrační masky a vydali se do ulic vyprázdněné metropole.
The Division jsem dlouhou dobu vnímal jako první pokus velkých studií o napodobení úspěchu DayZ. Moje představy se až na pár drobností setkaly se skutečností - The Division je totiž přesně taková survival hra, jakou bych od kolosu typu Ubisoft čekal. Bez problémů ji může hrát každý, kdo je zvyklý na běžné střílečky, prezentuje se výborně zpracovaným světem ve velmi dobré grafice a evidentně těží z toho, co vývojáři Assassin’s Creed nebo Far Cry 3 umí. Speciální zmínku si zaslouží perfektní systém krytí za překážky, zábavná modifikace zbraní nebo interface ve stylu rozšířené reality.
CO SE BUDE DĚLAT POTOM?
Prvních několik hodin ve mně ale vzbudilo i pár zásadních obav. Momentálně si neumím představit, co člověk bude po nějakých patnácti dvaceti odehraných hodinách dělat dál. Betaverze předvedla jenom malé množství typů misí, které po chvíli začnou nudit, a ve výsledku nejde o nic jiného než masové zabíjení nezajímavých nepřátel. Je to sice kompenzováno uspokojivým sbíráním různě rozmístěných předmětů, ale dokud se neukáže, že tam venku se dají najít zajímavější věci než u prodavače, málokomu se bude chtít utopit hodiny v kontaminovaném New Yorku.
Doufám, že odpovědí na mou nevyřčenou otázku nebude jenom nekonečný kompetitivní multiplayer. Jeho zábavnost je závislá jenom na nátuře zúčastněných hráčů, a pokud narazíte na partu zákeřňáků, co se neštítí vrazit vám kudlu do zad, frustraci se nevyhnete. Penalizace za smrt na(ne)štěstí není moc velká, takže se to s nimi hned poběžíte vyříkat. Navíc nepochopitelně chybí prvek fyzického vyčerpání, a tak je možné z jednoho konce mapy na druhý sprintovat, dělat kotouly a šplhat po střechách. Proč ne, když na zádech máte jenom pár litrů vody a dvacet zbraní.
S hrami od Ubisoftu začínám mít celkem problémy – PR oddělení pracuje jako samostatná jednotka a snad jako by ani netušilo, co se děje na úrovni vývoje. To mělo za následek, že jsem do The Divison naletěl stejně jako do Watch Dogs – s představou toho, co na mě čeká. Těšil jsem se na hutné kooperační RPG, kde každá kulka něco znamená, kde survival prvky hrají prim a kde je důležitým prvkem uvěřitelný svět.
KLADNÉ DOJMY PŘEVAŽUJÍ
Dostalo se mi zábavné hry, ve které jsem si užil každou minutu a kde mne každá objevená lokace fascinovala. Zároveň jsem však viděl, kolik prvků z dřívějších trailerů bylo vlastně uměle vytvořených pro potřeby PR. Jeden příklad za všechny - ladné zavírání dveří od aut je to tam, ve hře celá záležitost vypadá podstatně hůře. Což ostatně platí pro většinu grafických prvků i efektů. Zamrzelo mne rovněž množství nezajímavého lootu, nefunkční headshoty (hra vyhodnocuje zásahy na základě zkušeností), nepřesvědčivé RPG elementy, nevýrazná akční složka i celkový ústup od naznačovaného náročnějšího přístupu (zdráhám se užít pojem hardcore).
Klady však naštěstí převažují. Prvních pár hodin v betě bylo omezených a na bariéry jsem narážel na každém rohu, na druhé straně musím pozitivně hodnotit především zábavu – katastrofou sejmutý New York mi sice nepřišel nijak přesvědčivý (čekal bych alespoň blackout), výlety do temných zón však stály za to. Tam na mne dýchla hutnější atmosféra strachu i nedůvěry vůči ostatním hráčům a zároveň se jednalo o příslib toho, co The Division může v březnu nabídnout. PVP zóna nabízí důraz na průzkum a ve společnosti nečekaných přátel i soupeřů jsem poznal, v čem tkví největší síla The Division. Urputné boje o každý metr půdy i zvědavost z kořisti soupeře mne hnaly kupředu a dlouho jsem neměl takovou radost ze zrady křehkých přátelství. I díky tomu hře šanci jistě dám, Ubisoft by ale měl změnit způsob marketingu svých her – klamání se může šeredně vymstít.
Asi nikdo jiný se v redakci netěšil na The Division tak jako já. Bohužel pro mě, po víkendu stráveném v New Yorku mé nadšení pro hru ochladlo. Jo, kdyby se hrála tak dobře, jak vypadá, problém bych s ní rozhodně neměl. Atmosféra vylidněného města je úchvatná a Ubisoftu se povedlo představit věrohodnou podobu metropole po katastrofě, včetně všudypřítomného nepořádku a opuštěných bytů, které můžete objevit při průzkumu. Jenže jakmile dojde na akci, skvělý dojem z The Division mizí.
NEPŘESVĚDČIVÉ PVP
Pohyb avatara je neohrabaný, natáčení kamery zase příliš pomalé a jakmile na vás nepřátele jdou z bočních stran, máte velký problém. Zjednodušené přilepování se ke zdem a přebíhání mezi úkryty je skvělý nápad, ale v zápalu boje, zvláště pak když je nepřítel v těsné blízkosti a vy ho potřebujete zaměřit a zastřelit, je šikovný cover systém k ničemu. Samozřejmě AI jako by to vědělo a své panáky vám staví spíše do rány a jen občas je nechává vás oběhnout a zaútočit ze zálohy.
Jiná situace nastává v Dark Zone, tedy PVP aréně, která se tváří jako endgamový program. Zde se střetávají hráči s dalšími hráči v nelítostných bojích o lepší loot a samozřejmě, že živí protivníci neohrabané ovládání využívají. Zkušenost z bety ve mně však utvrdila obavu, že při přestřelkách vždy vyhraje ta početnější tlupa hráčů. V temné PVP zóně zpravidla dochází ke dvěma událostem: buď bezcílně couráte po okolí a nevíte co by, nebo zabijete nebohého hráče a desítky sekund utíkáte rozzuřenému davu ostatních hráčů, kteří by nejraději shrábli odměnu vypsanou na vaši hlavu. Třetí možnost, tedy, že při extrakci kontaminovaného lootu dojde k napjaté situaci, kdy nikdo z náhodných hráčů neví, zda někomu jinému nerupnou nervy a všechny ostatní nepostřílí, nastávala pouze na nižším ranku. Jakmile se na osmé úrovni otevřel přístup k vzácnějším a silnějším zbraním, cesta míru již nenabízela nic zajímavého a hráči s granátomety terorizovali spawnpointy a zabíjeli na potkání. Však si zkuste utíkat před třemi PKčky se žlutou výbavou, kteří čistí ulice Manhattanu, schválně jak dlouho vás to bude bavit.
Takto si endgame nepředstavuji a radši si pár měsíců počkám, co se z The Division vlastně vyvine.
Moje vnímání The Division zažívalo v průběhu dvou let od oznámení velkou emocionální horskou dráhu. Od úchvatného prvního traileru přes zprávy o technologickém downgrade, až k poměrně pozitivním zvěstem z alfa verze mě neustále provázela naděje na nový herní zážitek. Toho se mi v beta verzi nakonec nedostalo, ani tak ale neodcházím nespokojený.
JINÉ, NEŽ JSEM ČEKAL
První minuty se nesly v duchu znatelného zklamání z grafické podoby hry, která velká očekávání zdaleka nenaplnila. Ani tak ale nelze tvrdit, že by The Division nebyla velmi, velmi pohledná hra, krásně zachycující předvánoční apokalyptickou vizi autentického Manhattanu. Potěšující bylo, že za těch patnáct hodin, co jsem v betě strávil, nenastaly žádné technické potíže, vše běželo jak má a můj herní zážitek nebyl nijak narušen. Nejzásadnějším faktem, který zpočátku nalomil mé odhodlání věnovat se hraní více, byla naprosto odlišná hratelnost, než jakou jsem očekával. Věřil jsem v daleko pomalejší postup, nutnost taktické spolupráce a souboje, ve kterých bude záležet na každé kulce, rozdané i přijaté. Nakonec se ukázalo, že se jedná o spíše tradiční taktické RPG schované za cover-based střílečku, kdy ani několik dávek samopalem do hlavy nemusí nepříteli nadělat mnoho vrásek. Odmítl jsem ale skromný obsah bety jen zběžně prolétnout, už proto, že mám hry od Ubisoftu tradičně rád a sbírání collectibles je mou oblíbenou volnočasovou aktivitou.
The Division sice lze do jisté míry hrát jako vlk samotář, nicméně zejména zamořená oblast New Yorku ukazuje, že ve dvou (a více) se to lépe táhne. Nejvíce zábavy mi beta nakonec přinesla při společném toulání se v Dark Zone, kde jsme s kolegou Vojtou střídavě šikanovali ostatní hráče či byli sami krutě loveni. Střádání DZ měny na top zbraně, hledání pokladů, lovy PK nebo samostatný průchod těžkou variantou jediné přítomné příběhové mise mi příjemně ukradly značnou porci času a namlsaly mě na příchod plné verze. Už nyní vím, že v The Division ztratím kus letošního jara a moc se na to těším.
Dost jsem doufal, že si na základě betaverze udělám o The Division natolik jasný obrázek, abych si ji vesele mohl předobjednat, nebo s klidným srdcem zapomenout a poohlédnout se po ní během prvního výprodeje. Povedlo se. Je mi zhola jedno, že svět působí jednoduše, že grafika (na Xbox One) není tak ostrá jako na PC, že PVP režim je velmi nepřehledný. The Division je kooperativni third-person akce, kterých je na nových konzolích zoufalý nedostatek. Už jen to by dokázalo vzbudit mou zvědavost.
ZASLOUŽENÁ CHVÁLA
Hra však už ve velmi krátké betaverzi dokázala nastínit dvě věci, kvůli kterým teď budu několik týdnů toužebně vyhlížet verzi plnou. Za prvé je to skutečně skvělý systém krytí za překážky, který posouvá ten z Gears of War o stupeň výš. Nejde jen o organičnost pohybů, ale hlavně o možnost přesouvat se „za roh“ pouze tím, že člověk chvilku podrží směr, kterým se chce vydat. Velmi rychle mi to přešlo do rukou a dost si budu přát, aby se tento prvek odteď vyskytoval ve všech hrách tohoto žánru.
Druhá věc je atmosféra, která mi připomněla můj velmi oblíbený film Já, legenda. Vylidněná metropole, možnost nahlédnout do kvapem opuštěných bytů (ano, moc v nich dělat nemůžete, ale i tak to za ten pocit stojí) a nečekaně silné výjevy v jednotlivých ulicích, které nejsou (nejen) ve hrách příliš obvyklé. Pravda, počkám si na recenze (a možná si jednu takovou i sám napíšu), zda to nebyl falešný dojem. Na aktuální přesun z fáze „nezájem“ do pozice „opatrná zvědavost“ to však stačí.
