The Guild 3 - dojmy z hraní
Zprvu jsem si vybrala cestu rabiáta a lumpa. Nevěda, co jinačího si počít, zamířila jsem na rynek a předlouho bavila kolemjdoucí žonglováním. Mé dovádění vbrzku vyvolalo malé pozdvižení a nádavkem jsem si vydělala pár grošů. Za takto nabyté jmění jsem zbudovala lupičský tábor a jala se vyrábět vpravdě užitečné bomby. Co ale čert nechtěl, na tržišti už v tu dobu byly k výrobě potřebné suroviny na věky věků vyprodané. Nezbylo mi tedy ničeho, nežli na blízké křižovatce vztyčit skrýš v podobě dvou sudů obložených křovím a v tomto věru nenápadném úkrytu si počíhat na bohaté měšťany kupce. Po několik dní se ovšem nic neudálo, tedy mimo divokého mizení a problikávání textur a glitchujících postaviček. Úkryt jsem opustila a jala se odlehčovat od naditých měšců hezky postaru - ručně. To se ovšem taktéž nevyvedlo a napadený mi v roztodivně animovaném sebeobranném útoku vrazil svůj mečík mezi žebra.
Jestliže jste se na základě výše uvedeného 100% autentického zážitku nedovtípili, kápnu božskou i bez natahování na skřipec – s předchozími díly The Guild nemám zkušenosti. To ale rozhodně neznamená, že by mě nelákalo na tenhle rozjetý, sic poněkud specifický, povoz naskočit. A proč ne s nedávno předběžně zpřístupněným třetím dílem? Samotnou sérii The Guild předchází pověst po technické stránce nevalného, za to hutného a zajímavého mixu obchodní strategie a simulátoru středověkého života. Simulátoru navrch neslýchaně ďábelsky podrobného, obsahujícího nejen obchodní a překvapivě realistický ekonomický model, ale i simulaci života soukromého (lichocení, vdavky, množeníčko, budování rodu) a politického (úplatky, vraždy, pikle, konkurenční boj, šplhání po mocenském žebříčku). Díky kvantu obsažených mechanismů a jejich hloubce není divu, že je série považována za jednu s nejdelší počáteční křivkou učení. Jsou-li ovšem simulátory a potažmo středověk vaším rohem medoviny, prosedíte u The Guild stovky hodin dřív, než stihnete říct morová rána. Všechno uvedené se dá prohlásit i o The Guild 3, akorát je nutné si to kladné vydělit deseti, a vše špatné naopak vynásobit. Především ty části o počáteční nepřístupnosti a zabugovanosti.
ZADĚLANÉ PÍSKOVIŠTĚ
Ano, hraní hry nacházející se předběžném přístupu bez debat vyžaduje přivírat oči nad přiměřeným množstvím nedodělků, chybiček a neodladěností, The Guild je ovšem rozličnými breberkami prolezlý tak, že by vyvedl z míry i kovaného entomologa. Dovolila bych si říct, že je svým stavem na úrovni jakési pre (pre, pre...) Alpha verze a hlavně z počátku jeho hraní způsobuje doslova fyzickou bolest srovnatelnou s pálením žhavým pohrabáčem. A pro nováčky to platí tuplovaně. Hra v současnosti neobsahuje žádný tutoriál, většinou ani popisky k jednotlivým položkám UI a menu a prázdnotou zeje i zabudovaná Guildopedie. Z kraje si vyberete ze čtyř dovedností (lapka, řemeslná výroba, bylinkářství a příprava jídla) a učiníte několik dalších rozhodnutí, o jejich důsledcích se lze prozatím leda dohadovat. Pak už vás to vhodí rovnou do hry s výmluvnou instrukcí – „tu máš středověký píseček, hrej si“. Vy, u prahu malé chatrče nacházející se v chudinské čtvrti na okraji obrovského města, totálně nevíte, co si počít. To ani nemusíte udělat stejnou chybu jako já a vybrat si do začátku lapku, za něhož je hra přece odlišná od ostatních povolání. Míra ochoty u hraní vytrvat je v tuto chvíli přímo úměrná oddanosti sérii, nicméně ani to nemusí být zárukou hladkého startu. Díky změnám v hratelnosti, ale hlavně kvůli otřesnému novému uživatelskému rozhraní, tápou i ošlehaní znalci předchozích dílů.
S jednotlivými tituly přichází i občanská práva a privilegia, například možnost najímat zaměstnance, ucházet se o místo úředníka, pustit se do milostných pletek, adoptovat sirotka, uplácet nebo třeba někomu dát na budku.
Když už díky nekonečné zvídavosti a píli (nebo mnohahodinovému studování návodů z internetu v mém případě) náhodou zjistíte, co dělat, má hra nebetyčně dlouhý rozjezd. Pokud si nevyberete zrovna lapku nebo nazdařbůh nevyrazíte do velkoměsta na poznávačku po památkách, nákupech a putykách, je veškerá hratelnost vpravdě monotónním opakováním několika činností. Vše se točí kolem neustálého vyrábění mouky/mečů/léčivého čaje, následovaným sprintem na tržiště, prodejem výrobků a nákupem surovin na další výrobu. A pak zase a znovu, až do úmoru. Výroba je totiž jedním z hlavních způsobů jak získat zkušenosti, jimiž nejen že levelujete jakýkoliv zvolený skill ale také získáváte občanská práva - oproti předchozím dílům, v nichž se tituly kupovaly. Tohle podivné rozhodnutí autorů přináší řadu nelogických situací, kdy si výrobou mečů můžete nesmyslně sbírat zkušenosti třeba v oblasti knihtisku a žonglováním na návsi a přepadáním spoluobčanů obdržet čestný titul zemana, svobodného občana a tak dále. S jednotlivými tituly přichází i občanská práva a privilegia, například možnost najímat zaměstnance, ucházet se o místo úředníka, pustit se do milostných pletek, adoptovat sirotka, uplácet nebo někomu dát na budku. Nu, úplně jako se života.
JAKO ODPOČÍVAT V ŽELEZNÉ PANNĚ
Problém je, že většina z činností je ve hře zatím jen na oko, nebo není implementována vůbec. Můžete se ucházet o teplé místečko na úřadě, na hratelnosti se to nijak valně neprojeví. Ke všemu tak činíte stiskem jediného tlačítka, což značí, že si představu řádného podávání přihlášky v budově radnice nebo volby můžete vytlouct z hlavy. Milostná aféra probíhá tak, že se náhodnému Pepovi (nebo Pepině) tak dlouho dvoříte, dokud si vás konečně nesvolí vzít. Pak už jen každých devět měsíců automaticky vítáte nového člena rodu, přičemž ostatní členy rodiny stejně není možné přímo ovládat. Upřímně jsem ani všechna přístupná privilegia neměla sílu zkoušet, neboť nepředvídatelné kliknutí na zatím nehotovou část UI často vedla k pádu hry. Nebojím se ale prohlásit, že celá politická část, včetně umělé inteligence ostatních rodů, postav a obchodníků jsou v současné době ukázkovou Potěmkinovou vesnicí.
Tím pádem nám zůstala hlavně samotná výroba a prodej, činnosti to bez funkční ekonomické části po chvíli při nejmenším nezáživné. Na normální obtížnost navíc vaše postava z počátku unese jen 10 kusů zboží/surovin a těšte se, že běháním na trh a zpět urazíte nejeden maraton. Ve hře se sice dá pořídit povoz, kůň či brašna, není ovšem vůbec jisté, že se vám na tržišti nagenerují a když už, bývají během prvních pár chvil vyprodány. A pak už nejsou nikdy naskladněny. Vše si můžete sice časem sami vyrobit, nebo zakoupit ve specializované budově, to vám ovšem hra bude sveřepě tajit. Neintuitivní, uživatelsky nepříjemné a často úplně nefunkční je ovládací rozhraní. Přenos zboží mezi skladištěm a inventářem funguje na jakési tajemné heslo, kdy někdy jde zboží nabrat dvojklikem, jindy je potřeba položky otráveně naklikávat po jedné. Při zrychlení času se už tak neuvěřitelně dýchavičná a pomalá hra začne ještě více sekat a přestane úplně reagovat na příkazy. A koukat celé věky na to, jak líně vyrábíte stovky bylinkových čajů a bez možnosti to celé zrychlit, je namísto zábavy testem vyrovnanosti hráčovy nervové soustavy. A třeba takové nastavování automatické trasy ukládající zaměstnancům někam zajít, cosi nakoupit a doma to vyskladnit, je ceněné umění, které jsem si osvojila jen díky pilnému studiu několikastránkového návodu s obrázky doprovázenému sprškami úlevných vulgarismů. Bez automatizace činností vaší manufaktury se ovšem hra stane ubíjející ještě mnohem dříve, než by musela.
Skutečnost, že je zatím přítomen jen mužský dabing a i ženské postavy tím pádem promlouvají nebetyčně nesympatickým chlapským hlasem, je spíše k pousmání.
Ano, mám to neustále na paměti, a zároveň to znovu připomínám i vám - hra je v předběžném přístupu. Jsem ale přesvědčená, že to nemůže být všespásné zaklínadlo ospravedlňující i situaci, kdy chtějí autoři shrábnout nemalé chechtáky za sotva stabilní nedodělek hratelný jen s velkou dávkou sebezapření, nebo fandovského zaslepení. Přece jen zaplatit 30 eur možnost dělat na plný úvazek betatestera, nemusí být každému po chuti. Bez námitek rozumím tomu, proč v této fázi není ve hře multiplayer, a mávla jsem rukou i nad tím, že se nedá dostat zpátky do hlavního menu jinak, než vypnutím a znovuzapnutím hry. Skutečnost, že je zatím přítomen jen mužský dabing a i ženské postavy tím pádem promlouvají nebetyčně nesympatickým chlapským hlasem, je spíše k pousmání. A s mírnou dávkou velkorysosti můžu přehlédnout i (snad prozatím) neexistující interiéry domů, oproti druhému dílu nahrazené statickými obrazovkami i nevyužité atributy typu síla, inteligence a charisma. Stejně jako divné a neovlivnitelné náhodné události, jejichž smysl mi zůstává záhadou. Že prý jsem si nahlas uprdla v průběhu veřejné popravy a upadla tak v nelibost poblíž stojícího člena jistého rodu! A kdy že jsem tuhle kulturní událost mezi tím vším běháním na tržiště a zpět měla stihnout?
Mnohem horší ale je, že hra vypadá minimálně stejně hrbolatě jako její jedenáct let starý předchozí díl, je neskutečně p-o-m-a-l-á a nestabilní, prakticky se nedá ovládat a hráče sadisticky nechává neustále tápat. To jsou přece základy, bez nichž se dá těžko budovat ohromná hra s nepřebernými možnostmi, jakou má The Guild 3 být. V současném stavu se spíš jedná o jakousi kostru a náčrt toho, co všechno by třeba mohla jednou umět, až na ni autoři naplácají i nějaké to masíčko. Ke cti vývojářům ale rozhodně budiž, že makají jak matice a opravné patche vydávají prakticky na denní bázi. I když to na druhou stranu obnáší, že se čas od času stanou uložené pozice nespustitelnými a nutnost začít s novou hrou.
VSTŘÍC SVĚTLEJŠÍM ZÍTŘKŮM
Určitě jste z mých nářků pojali podezření, že jediným dojmem z The Guild 3 je v současnosti frustrace a beznaděj; já ale nějaké záblesky světla na konci tunelu přece jen vidím. The Guild 3 je slibná a potenciálně neskutečně zábavná a návyková hra velkých možností, jak už dvakrát ukázali její předchůdci. A že ti byli před závalem opravných patchů taky hned po vydání prakticky nehratelní. Nicméně velkolepé plány tvůrců zahrnující multiplayer až pro 16 osob, roční období a denní a noční ovlivňující více hratelnost, fungující systém kast a cechů, 12 různých měst (v současnosti jsou 4), mi zní vzhledem k drolícím se základům tak trochu velkohubě. V současné době opravdu hodně záleží na tom, jak moc jste svolní se pohrabat holýma rukama v kupce hnoje, abyste si na ten ceněný poklad alespoň hmátli. Pokud ovšem přistoupíte na pravidla hry – neustále ukládat, nezkoušet žádné velké vylomeniny a radovat se i z toho mála, co zrovna tu a tam funguje – můžete si přičichnout k tomu, jak záživné by plácání báboviček na středověkém pískovišti mohlo být. Nejste-li ovšem v dostatečně velkorysém a trpělivém rozpoložení, nechejte autory ještě pořádnou chvíli makat a do té doby věnujte svůj čas třeba předchozím dílům.
