Článek Star Citizen - dojmy z alfy

Star Citizen - dojmy z alfy

Aleš Tihlařík

Aleš Tihlařík

21. 2. 2018 18:15 15
Reklama

Přelom let 2012 a 2013 je kouskem minulosti, na který pravděpodobně vzpomínají všichni ti, jejichž oblíbeným psem je lajka, přípravou jídla mikrovlnka a pochoutkou tyčinka Mars. Světem tehdy hýbala masivní vlna crowdfundingových projektů, sotva se přestalo psát o „revoluční“ konzoli Ouya, o své místo na výsluní Kickstarteru se přihlásili David Braben a Chris Roberts, toužící oživit měsíčním prachem zapadané klenoty svého vývojářského mládí. Zatímco plody práce prvně jmenovaného jsme skrze Elite: Dangerous mohli ochutnat již na konci roku 2014, druhý jmenovaný si se Star Citizenem dal trochu načas. S velkými finančními obnosy ostatně přichází velká zodpovědnost – bobtnání cílů a jistý druh megalomanství tedy přinesl určité pochybnosti o směřování projektu. 

Do této chvíle Star Citizen vybral 160 milionů dolarů, a to v kombinaci Kickstarteru a vlastního crowdfundingového systému. Těžko říct, jak ambiciózní byly plány na hru ještě před spuštěním této kampaně, jisté ale je, že dnešní hra toho má obsahovat tolik, že fanouškům sci-fi žánru byste při výčtu všech prvků měli přistavit kýbl na sliny. Z podobně velkolepých plánů posledních let můžeme připomenout třeba No Man’s Sky, Robertsův počin je však ještě ambicióznější, minimálně co se týče plnohodnotného multiplayeru, doprovázeného singleplayerovým příběhovým přídavkem Squadron 42. Jak ale hra v aktuální verzi alfa 3.0 vypadá a co všechno obsahuje? To se vám pokusím přiblížit v následujících řádcích. Pohodlně se usaďte, cesta do vesmíru budoucnosti právě začíná.

KŮŽE SE SKLÁDÁ ZE TŘÍ VRSTEV

Ještě než se pustíme do vysvětlování herních mechanik, patří se osvětlit, čím vlastně Star Citizen je. Cloud Imperium Games hráčům servírují několik různých modulů, které se v momentální fázi hry nacházejí na oddělených místech. Hlavním tahákem je určitě mód Universe, tedy perzistentní a obrovský online svět, který můžete prozkoumávat skrze tvrzená skla vlastního vesmírného korábu, ale i jako pouhý pěší turista. Doplňkovou funkcí tohoto módu jsou hangáry, kde můžete podobně jako u některých závodních titulů obdivovat kousky vašeho „vozového parku,“ přičemž vaše vehikly jsou do jisté míry upravitelné. Dalším velkým modulem je Star Marine, tedy koridorová online střílečka. Poslední částí je Arena Commander, který je čistě o soužití vás a vašeho plavidla, nabízí tedy výhradně zábavu zpoza kniplu. Všechny v tomto odstavci jmenované módy se však nadále dělí, pojďme do nich tedy zabřednout hlouběji.

Smutnou pravdou totiž je, že založení a krátkodobé provozování malého herního webu nebo videokanálu je finančně hospodárnější než lodě v současné pozici kupovat.

Jak již bylo řečeno, „vlajkovou lodí“ Star Citizenu je rozhodně mód Universe. Probouzíte se v posteli na jedné z vesmírných stanic, a to jako vesmírný panák, do nějž se můžete vcítit v pohledu z první nebo třetí osoby. Samotná stanice zatím slouží hlavně jako hezká lokace, kde se povaluje několik nemluvných NPC. Občas tady potkáte ostatní hráče, můžete si za herní měnu koupit nějaký ten hezký obleček, obecně ale platí, že v interiérech se budete pohybovat majoritně za účelem spawnu vaší lodi. Tu získáte koupí jednoho z balíčků, které se nacházejí na webových stránkách projektu, dalšími možnostmi jsou poté koupení samostatné lodi za reálné peníze (v částkách od desítek po tisíce dolarů dle aktuální nabídky), pronajímání lodí přímo ve hře (nákup za herní měnu zatím kvůli balancování není možný) nebo prachsprostá krádež – lodě totiž nejsou nijak vázané na majitele, dostane se do nich každý bez ohledu na vlastnictví. Poslední možností je mít recenzentský účet, na kterém jsou všechna momentálně dostupná plavidla. Smutnou pravdou totiž je, že založení a krátkodobé provozování malého herního webu nebo videokanálu je finančně hospodárnější než lodě v současné pozici kupovat.

Třídní boje se odkládají

Star Citizen nemá jasnou diverzifikaci herních tříd, můžete se tedy rozhodnout pro libovolnou kombinaci povolání z kategorie obchodník, pirát, vojenská eskorta, pašerák, bankéř, lovec hlav, objevitel nebo vědec. V současném stavu většina povolání bohužel nefunguje tak, jak by měla, na jejich porovnání si tedy budeme muset počkat.

Představa, že vám někdo ukradne kupříkladu Javelin, masivní a vysoce modulární křižník určený pro větší skupiny hráčů, který se v roce 2014 objevil v omezeném počtu kusů za v přepočtu 50 tisíc korun, je samozřejmě nervy drásající. I na to se však myslelo, zakoupené lodě se dají za menší částku v herní měně pojistit na delší časové období, a to ve více stupních, kde nižší cena znamená horší pokrytí. V případě ztráty lodi poté přes konzoli v některé z vesmírných stanic uplatníte pojištění, a po nějaké době se loď vrátí zpět do vaší sbírky. To lehce znevýhodňuje pirátský styl hraní, jelikož loď je vždy vrácena původnímu majiteli, vesmírný pirát ji tedy momentálně může pouze prodat na díly nebo chvilku využívat, nikoliv však obohatit vlastní flotilu.

Dost už ale o skrytých mechanismech, hlavní devízou hry jsou samozřejmě lodě a jejich samotné ovládání. Druhů vehiklů je zde hned několik, od bojových a transportních přes průzkumné a pozemní až po závodní. Musím říct, že lodě jsou opravdu nádherné, zároveň se ale nejedná o pouhé přeskinování již existujících modelů – každý z modelů, které jsem měl možnost vyzkoušet, byl svou konstrukcí odlišný. Do některých se dostáváte podobně jako do stíhačky, jiné mají vysouvací plošiny a spoustu místa pro náklad. I uspořádání kabin je jiné, zatímco ve větších bojových plavidlech se vedle sebe mohou nacházet pilot a dva střelci, malé závodničky mají sotva dostatek místa pro jednoho. I letové informace se liší. U některých plavidel máte přes obrovské množství informací na čelním skle problém vůbec vidět ven, jiné mají veškeré údaje zakomponované do palubní desky a ve výhledu vám tedy nic nebrání.

RANDE S FYZIKOU

Ze samotného ovládání lodí jsem měl obavy, s potěšením však musím oznámit, že reklamní kampaň nelhala, a hra je ovladatelná na gamepadu i kombinaci klávesnice s myší. S párem joysticků bude vaše letecké umění samozřejmě lepší, dokud se ale nebudete pouštět do závodů nebo náročnějších soubojů se zkušenými hráči, postačí vám základní herní vybavení. Při pohledu na ovládací schémata se sice nováčkovi podlomí kolena a orosí čelo, ale v duchu pořekadla „Easy to learn, hard to master“ se dá ovládání na základní úrovni naučit během pár desítek minut. S čím jsem se smiřoval hůře byl ovládací systém Mobiglassu, tedy jakéhosi interaktivního HUDu s mapou, úkoly a podobnými užitečnými zkratkami. Ten je nejen nepřehledný a těžce ovladatelný – kupříkladu najít něco na mapě je nezřídka záležitostí minut – společně s ostatními navigačními prvky je často i špatně čitelný, a to jak kvůli početným odrazům a zdrojům světla, tak bohužel i díky samotné zvláštní koncepci, která z nějakého důvodu často rozostřuje text. Efektní, leč neefektivní. Těžko také říci, v jak pokročilém stádiu se ve Star Citizenu nachází fyzikální engine. Přijde mi totiž, že u lodí sice cítíte jisté velikostní rozdíly mezi jednotlivými druhy, co naopak necítíte je jejich hmotnost, a v konečném důsledku se mi se závodním „skútrem“ manévrovalo podobně jako s nákladním obrem. Až absurdní kapitolou jsou poté kontakty, které často úplně rozbijí fyziku. Místo ladného přistání na rovnou zem se můžete bezdůvodně dostat do kotrmelců, podobně to funguje při kontaktu s asteroidem nebo cizí lodí.

Strasti třetí osoby

Při kormidlování křižníku můžete přepínat mezi pohledem z první osoby a zpoza lodi. Ten druhý však slouží spíše k působivým fotografiím než k hraní, při jeho aktivaci totiž dojde k odstranění veškerého HUDu – netušíte tedy, kam letíte..

Samotný vesmír je, ačkoliv se jedná jen o zlomek toho, co nabídne plná hra, jednoduše krásný, o čemž se můžete přesvědčit v galerii. Kromě soubojů s ostatními hráči nebo AI se můžete vrhnout i do úkolů, které se v alfě točí hlavně okolo mechaniky zaleť, získej, odleť. I u questů tak platí, že by se situace měla s postupem času zlepšovat, stejně jako bude bobtnat celková náplň hry. Vesmír teď přeci jen působí lehce prázdným dojmem, podobně jako hangáry. Ty jsou momentálně k dispozici čtyři, a ačkoliv vypadají na pohled krásně, velká část jejich prostoru není dostupná. Věřím, že se z této části hry v budoucnu může stát významná složka, tak tomu bude ale až ve chvíli, kdy z takového hangáru budete moci alespoň startovat – momentální stav je pouze rájem pro vesmírné fetišisty.

Ruku na srdce, stálice žánru to dělají mnohem lépe.

Další herní moduly jsou na tom s obsahem podobně. Star Marine, tedy FPS část, vypadá, jako kdyby se Dead Space rozhodl mít dítě s Quake III Arenou. V jádru se ale jedná o generickou střílečku, která po herní stránce nijak nevybočuje z davu. Dostupné jsou momentálně dvě koridorové mapy a dva herní módy, a to klasický deathmatch a týmové zabírání bodů – hackování počítačů, chcete-li. Vybalancování tohoto módu není na nejlepší úrovni, možná i proto se ve hrách nenachází příliš hráčů, čekání na zápas tedy většinou pár minut zabere. Dalším problémem bude i momentální nezábavnost multiplayerového střílení, což nabízí otázku, proč vůbec takové módy nabízet, když cílová skupina hry není takovému hraní příliš nakloněna. A ruku na srdce, stálice žánru to dělají mnohem lépe. Co však musím pochválit je jistá atmosféra jednotlivých map, které díky koridorovosti a zajímavé hře světla a stínu evokují těžkou, místy až hororovou atmosféru. 

ŘEKL NĚKDO TRACKMANIA?

Arena Commander pak nabízí multiplayerový i singleplayerový zážitek, možná i proto jde o ideální startovní bránu do světa Star Citizenu. Mód pro jednoho hráče obsahuje volný režim, který je ideální jako první kontakt s lodí. Na dvou oku lahodících mapách se naučíte základní ovládání a manévrování, dovednosti si poté můžete vyzkoušet na nekonečných vlnách AI nepřátel. Posledním singleplayerovým módem je závod, pokud jste však čekali šílenost alá Wipeout, musím vás zklamat. Více než adrenalinovým zážitkem je závodění spíše opičí dráhou, kde při projíždění checkpointů záleží hlavně na memorování velmi krkolomných tratí. Pokud tedy ve volném režimu nabudete dojmu, že svoji loď umíte dobře ovládat, závodění vás srazí zpět na zem. To, co si vyzkoušíte v módu pro jednoho hráče, poté můžete praktikovat ve stejných módech i v multiplayeru, kde přibývá také variace na klasický a týmový deathmatch. Stejně jako v závodech platí, že jakmile se pustíte do zápasů se živými hráči, začne vás opravdu mrzet fakt, že jste si nekoupili knipl. A že jste tak trochu neschopní.

Star Citizen - dojmy z alfy
i Zdroj: Hrej.cz

Pojďme se ale posunout k technické stránce hry. Běží na enginu Lumberyard od Amazonu, na který přešla v roce 2016 z CryEnginu, jehož derivátem právě Lumberyard je. To se tehdy neobešlo bez jistých kontroverzí, důležité však je především to, že hra vypadá nádherně. Obzvláště částicové a světelné efekty způsobují, že 90 % screenshotů ze Star Citizenu může bez úprav a bez skrupulí sloužit jako wallpaper. 

Ne nadarmo Chris Roberts na stránkách hry varuje, že alfa opravdu není pro každého.

Pokud však odhlédneme od grafiky, pozitiva se hledají jen těžce. Vzhledem k tomu, že se jedná o alfaverzi hry, nejsou technické nedodělky a chyby natolik důležité, v případě Star Citizenu však jde o něco, co nejde nezmínit. Ostatně ne nadarmo Chris Roberts na stránkách hry varuje, že alfa opravdu není pro každého. Jako první na vás čeká stažení asi 38 GB dat, což je na dnešní dobu překvapivě málo. Hru jsem testoval na dvou počítačích, oba obsahovaly 16 GB RAM a Intel Core i7 6700, grafické karty byly Nvidia GTX 970 a AMD R9 290. 16 GB RAM je pro Star Citizen rozumným minimem, při hraní hlavního módu si hra na obou sestavách bere okolo 10-11 GB, na sestavách s 8 GB RAM pak bude po několika minutách vehementně přetékat do stránkovacího souboru na pevném disku. I to je jeden z důvodů, proč tvůrci označují SSD jako doporučené, klasický harddisk totiž v takovém případě způsobí nehratelné trhání. SSD navíc zlepší nahrávací časy, spuštění hry na normálním plotnovém HDD trvá několik minut. 

Procesorová jádra Star Citizen využívá příkladně, v obou případech rovnoměrně rozložil zátěž na všechna včetně virtuálních, vytížení jednotlivých jader se pohybovalo pod 70 %. Silně tedy nedoporučuji čtyřjádra bez hyperthreadingu, která budou mít se hrou problém a stanou se bottleneckem. Tím budou u sestav s lepšími procesory grafické karty, Star Citizen znamená u mnou použitých karet maximální vytížení a také maximální využití VRAM, v případě kupování sestavy na míru Star Citizenu bych tedy u grafické části začínal na dvojici AMD RX 580 8 GB a Nvidia GTX 1060 6 GB. Jak ale vypadá hraní Star Citizen v praxi? 

SEKANÁ SE SÝREM A SLANINOU

Nebudu vás napínat, plynulost hry je momentálně na neuvěřitelně špatné úrovni, a to se bavíme o sestavě, která v rozlišení 1080p nemá problém s hraním na vysoké detaily a 60 FPS. Star Citizen jsem hrál na nízké detaily v totožném rozlišení. Zatímco závody a pobíhání v hangárech a v FPS módu ještě znamená plynulost na relativně hratelné úrovni – tzn. 60 FPS s častými nelogickými pády pod hranici 20 FPS, ostatní moduly na tom tak „plynule“ nejsou. A zatímco vesmírné bitvy se ještě se skřípěním zubů hrát dají (nikoliv však příliš konkurenceschopně), mód Universe je bohužel nehratelný. 

Pokud nehrajete v obskurních hodinách, kdy se na serveru nenachází moc života, neexistuje šance, že zažijete alespoň náznak plynulosti.

Když jsem se do Robertsova vesmíru probudil poprvé, ambiciózně jsem ponechal grafická nastavení na defaultní hodnotě, tedy na High. Ukazatel FPS uvnitř vesmírné stanice osciloval mezi čtyřmi a pěti, po snížení detailů a rozlišení se však držel na podobné rovině. Zatímco jsem v zoufalství psal Davidovi, co mám dělat, narazil jsem na informaci, že situace v hlavním herním módu není až tak závislá na výkonu počítače, jako spíše na počtu připojených hráčů – jednoduše řečeno, pokud nehrajete v obskurních hodinách, kdy se na serveru nenachází moc života, neexistuje šance, že zažijete alespoň náznak plynulosti. Mně se to bohužel ani jednou nepovedlo, a nejvyšší hodnota, kterou jsem mohl na chvíli spatřit, bylo úctyhodných 30 FPS. Jinak se framerate pohyboval pod dvaceti snímky za vteřinu, průměrně okolo patnácti. Nejhorší to kupodivu nebylo v náročném a obrovském otevřeném prostoru, ale právě v uzavřených budovách, kde ani grafy vytížení nevykazovaly žádné anomálie. Dokud se tedy tvůrci nerozhodnou posílit síťovou infrastrukturu, nezahrajete si plynule ani s GTX 1080 Ti ve 4-Way SLI. 

O BROUCÍCH A VESMÍRNÝCH LODÍCH

Pokud vás od hraní neodradí „plynulost“, mohly by to být všudypřítomné bugy a crashe. Čárky za spadnutí hry na plochu jsem si přestal dělat u sedmé, chyby jako nefunkční ovládání lodi, zasekávání v texturách, mizející objekty, šílená fyzika, rozbitý warp systém nebo vyskakující zvuky způsobily, že z více než dvaceti úkolů, které jsem během hraní nabral, jsem byl schopen dokončit jeden. Tehdy mi totiž hra nestihla dostatečně rychle hodit pod nohy žádnou fatální chybu. 

Na závěr bych rád poznamenal, že závěrečné odstavce nejsou snahou hru shodit, notabene když je projekt stále jen ve fázi vývoje, kde se s chybami a nedodělky počítá. Jde o pouhý odraz skutečnosti. Jelikož se do alfy může koupí Star Citizenu dostat vlastně kdokoliv, měl by vědět, do čeho vlastně jde. Pokud tedy nemáte silný žaludek a duši testera, doporučuji s koupí Robertsova dítka vyčkat ještě pár měsíců, případně let.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama