Puppeteer

Fantazie je úžasná věc, což dokazují především děti. Těm totiž stačí pár panďuláku, gauč v obýváku a dokáží rozjet tak epický příběh, že by si ucvrnkl i samotný Peter Jackson. Své o tom ví Gavin Moore, umělěcký ředitel japonské pobočky Sony. On a jeho malý synek si často povídají a právě fantaskní “povídky” Moora juniora stály na počátku myšlenky vytvořit hru Puppeteer; originální, hravou a pohádkovou hopsačku pro všechny, jejichž fantazie neleží mrtvá někde v rohu pod nánosem mrtvol z Call of Duty.

Zábava pro celou rodinku

Puppeteer znamená v překladu do češtiny loutkař a právě tím se hráč - respektive Moore, který nám předváděl gameplay - stává. V moci má totiž malou loutku chlapce, kterého zlý medvěd zavřel v temném hradu. Jedinou možností, jak z tohoto místa utéci, je najít kouzelné nůžky Calibrus. Z toho mála, co jsme měli možnost vidět, se vše nese v tom nejčiřejším pohádkovém duchu. Postavy jsou jasně černobílé, aby bylo lehké rozpoznat, kdo je zlý a kdo hodný; dialogy jsou veršované a grafický styl podobně roztomilý jako v LittleBigPlanet. Z toho je jasné, že hra míří především na děti a jejich rodiče.

Prkna, které znamenají svět

Ovšem nejen ti si mohou užít toto dobrodružné divadelní představení. Nebojte, v Německu jsme si nespletli výstavu her s výstavou shakespearovských tragédií, celá hra Puppeteer bude doopravdy jedno velké loutkové divadlo. Gavin Moore je totiž velkým fanouškem japonského marionet divadla a taky, jak nám sám řekl, mu chybí, že ho u současných her nikdo nikdy nepovzbuzuje. To v případě Puppeteeru neplatí. Díky divadelními konceptu je totiž nedílnou součástí herního zážitku publikum, které potleskem, bučením, nadšeným výskáním i ustrašenými výkřiky odměňuje hráčovo počínání. Vedle publika s sebou divadlo celkem logicky nese i fixní kameru. Tedy kameru, která se vůbec nehýbe; jednoduše stále sledujete jednu scénu, na níž se akorát mění pozadí a kulisy.

Se změnou kulis, která dle Moora přijde zhruba každých pět minut, se většinou změny i styl hry. V ukázce, kterou jsme měli možnost vidět, skákal v jednu chvíli hlavní hrdina jen zleva doprava v gigantické kuchyni, v další scéně se už pohyboval v 3D prostoru atd. Variabilita je zkrátka pro Puppeteer typická. A potvrzuje to i další prvek, a sice systém životů. Loutková postavička totiž z příběhových důvodů postrádá svou originální hlavu, a tak musí hledat náhrady. Právě hlav je ve hře stejně jako scén nepřeberné množství. Každá má navíc svou specifickou funkci a vzhled. V případě, že si na ramena nasadíte pavouka, můžete u pavučiny přivolat maminku pavoučici, a ta vás vysouká do bonusového levelu. Hlavy zároveň reprezentují hráčovy životy, přičemž platí oblíbené třísekundové pravidlo. Když se tak dostanete do úzkých a ztratíte hlavu/život, můžete ji do 3 sekund zvednout a jste v pohodě. Zkrátka jako s párkem na Václaváku (brr).

Velká malá hra

Z traileru a vlastně i prezentace jsme se domnívali, že si Puppeteer příští rok (kdy by měl vyjít) koupíme skrze PSN. Překvapivě je však tato hra chystána pro “full Blu-ray release!”, jak nám s nadšením oznámil Moore. My jsme tak nadšení nebyli. Když nás však ujistil a posléze na screenshotech ukázal, jak obrovské množství prvků hra obsahuje, docela jsme nastavený distribuční model pochopili. Navíc hra je ve vývoji téměř tři roky, což znamená, že nám Moore s tím obrovským množstvím obsahu pravděpodobně opravdu nekecal.

Serenáda jak má být

Jak jsme psali na začátku, výstavu jsme si nespletli. Kdybychom však byli v kůži redaktorů divadelního webu a místo na Hamleta se omylem dostali na Puppeteera, nelitovali bychom. Hra vypadá opravdu zábavně a vsadíme Shakespearův knírek, že o ní ještě hodně uslyšíme.