Killzone 3

Už je to tu znova, zase silný slova… silný slova, žhnoucí oči a civilizace rozpáraná válkou. Kdybychom hledali symboly čirého videoherního zla, čímž momentálně nemyslíme persony typu Uwe Boll, určitě bychom se nejednou zastavili u série Killzone, mateřské lodi exkluzivních FPS patřících pod křídla Sony. Helghast, to je to, oč tu běží. Společnost lidí, jejíž odloučení od zbytku civilizace neslo následky v podobě formování vlastní kultury, politiky a následné revolty vůči spojencům. Touha po pomstě byla tak silná, že došlo až k tomu nejhoršímu - válce. Helghané si tudíž právem zaslouží minimálně nominaci na cenu „Záporák roku“. Teď ale zapomeňte na volby, měli jsme totiž možnost si vlastnoručně osahat část Killzone 3, očekávané akční pecky holandského studia Guerilla Games. Jsme tu proto, abychom šířili dojmy!

Veškeré globální novinky o třetí „killzóně“ jsme vám přinesli těsně po E3 v jednom z našich preview článků, tudíž jen v rychlosti – v momentě, kdy Killzone 2 končí, začíná příběh Killzone 3. Pokud máte co dočinění s předchůdcem, nemusíte hned osahávat křišťálovou kouli, aby vám došlo, jak se bude asi počátek hry formovat. Ačkoliv z hratelné ukázky nemůžeme jednoznačně určit výslednou podobu hry, spousty novinek a změn lze vypozorovat i pouhým okem. Vzhůru do akce.

Shrapnel party

Než se nadějete, zíráte do očí nepříteli. Atmosféra boje je nehostinná, povětrnostní podmínky přinejmenším silné a ze všeho kolem vás jde cítit síra. Po dvaceti metrech si teprve začnete uvědomovat, že jste v údolí, které se velice nevybíravým způsobem změnilo ve válečnou zónu. Barevná paleta předchozího dílu nebyla nikterak přehnaná, což lze hodit na triko těžce zamořené planetě Helghan, hornatému prostředí a surovému podání války. Pokud čekáte nějakou razantní změnu s příchodem třetího zářezu, čekáte marně. Odstíny šedi střídá výrazně oranžová barva pískovců, které jsou pokryty střelným prahem a v neposlední řadě krví. Herní prostředí je na první pohled velice členité, co se jeho modelu a zničitelných prvků týká. Nebojte se, tunelovitá hratelnost nezmizela a skripty jakbysmet.

Kde jsme to skončili? Aha, procházka po údolí smrti. Mise se jmenuje The Reckoning a její náplní je odražení vlny nepřátel, kterou přivolal výbuch mobilní továrny. Fajn, po prvních vteřinách narážíte na vlnu odporu, Helghany, snažící se za každou cenu zastavit váš průnik do srdce jejich řad. Z počínání nepřítele je patrné, že akce je v případě Killzone 3 na prvním místě, jelikož si na vás pozvali nejen tank, ale i malé překvapení na závěr. Jednání Helghastu bylo už v minulosti lehce znepokojivé a čím více si uvědomujete důvod jejich počínání, tím nervóznější byste měli být. V akci si opravdu uvědomíte, že jste v tuto chvíli kořistí, nikoliv lovcem. Tak jako tak jste obklopeni industriálními stroji, lešením a od pohledu vidíte, že toto místo někdo opustil v domnění, že se ještě vrátí. Dělníci si ovšem odpíchli naposledy. Jakmile se dostanete do kontaktu s prvními spojenci, jejichž řady jsou skrápěny kulkami vašich nepřátel, všimnete si i drtivé ofenzívy ze strany Helghastu – odstřelovači stojící na kamenných vršcích údolí, pěšáci kryjící se za železobetonovými bloky a nepříjemní tvrďáci s brokovnicemi, schopní vás složit jednou zákeřnou ranou do týla. Kráčíte po boku kavalerie v podobě dvou obrněných vozidel, zatímco se na vás ze stran valí skupinky nepřátel, podpořené svým vlastním obrněným APC. Potyčka připomínající kovbojský duel končí úspěchem ISA. Umělá inteligence možná nezaznamenala tak razantní pokrok oproti dřívějšku, ale animace postav a jejich interakce s prostředím je o něco lepší a působí přirozenějším dojmem.

Cestu si nakonec prostřílíte až ke kapitánu Narvillovi, který koriguje chod celé operace. Nyní přichází na scénu moment, jež připomíná noční můru každého, kdo trpěl komplexy kvůli nedostatečně vyvinutým pohlavním orgánům. Helghané si na svou podporu přivezli obrovský, po šrouby ozbrojený, čtyřnohý stroj, který svou výškou sahá vysoko do oblak. Američané by jej označili jako „Widowmaker“, nám postačí, že je to kopa oceli, která s klidem smete cokoliv, co se jí postaví do cesty. Ačkoliv Narville dává jasný rozkaz k ústupu, jako hrdina se vydáváte do zákopů, kde se teprve odehrává to pravé peklo. Všudypřítomný ruch, zvuky letadel, dopadajících raket, kouř a křik kapitána Narvilla do vysílačky dodávají atmosféře punc pozitivní jakosti, se kterou se jen tak nesetkáte. Opět se potvrzuje moderní trend honu za megalomanstvím, což se Killzone 3 nesmírně daří.

Teorie velkých nohou

Při pohledu na giganta se vám totiž okamžitě vybaví série Resistance, které dominuje pověst obřích maličkostí, coby bossů. Bitvy s nepřáteli, kteří jsou na první pohled nesmrtelní, jejich postupná demontáž… to vše vás čeká i v případě KZ3. Pravda, vývojáři by se měli snažit hráče omámit hlavně kvalitní a šťavnatou hratelností, nicméně Guerilla Games na to jdou od lesa přes efekty á la Hollywood, stejně jako drtivá většina dnešních vývojářů akčních her. A počítáme, že tohle nebude jediný moment, který vám dá k obědu vlastní žaludek. Ještě než se dohrabete do fáze, kdy bude možné poslat mecha do kovošrotu, probijete se klikatými zákopy, které jsou zamořené vojáky Helghastu, mezi nimiž najdete i nováčky v podobě pyromanů, nesoucích plamenomety. Jsou ovšem neškodní jako krabice s koťaty, pakliže se k nim nepřiblížíte příliš blízko.

Což by ovšem byla škoda, jelikož byste nedostali šanci provést jeden ze zakončovacích pohybů, na které by byl hrdý i Ed Boon. Jakmile máte vojáka na dosah ruky, a nemusíme snad podotýkat, že by to měl být nepřítel, stiskem L1 provedete rychlou popravu, doprovázenou efektní animací. Pokud je k vám Helghan otočen obličejem, Sev mu vrazí nůž přímo do oka, zlomí vaz, nebo zatlačí oči, minimálně až za uši. Zezadu se pak těšte na podřezávání hrdel. Zároveň je ale potřeba podotknout, že je stále co vylepšovat. Ačkoliv by byla přehnaná brutalita spíše na obtíž (znáte ty ukecané moralisty), neuškodilo by celý proces o něco více vymodelovat. Nepotřebujeme vidět rozmačkané bělmo, ale když na vás nepřítel bliká svýma žhoucíma očima, ve kterých jste si právě vymáchali palce, něco je špatně.

Po průletu zákopy se konečně dostáváte na prostranství, kde svedete dlouhý a vcelku zábavný souboj s MAWLR. Celý tank je opravdu gigantický, vystřeluje salvy raket, po těle má posázené automatické zbraně a co víc, vystřeluje silné energetické výboje podobné bleskům, se kterými jsme se setkali již v druhém díle. Kapitán Narville je rozhodnut operaci odpískat, ale přesvědčovací schopnosti vás a kolegy Rica Velasqueze jsou zkrátka na takové úrovni, že se vydáte na sebevražednou misi, ovšem za podpory Narvillova dělostřelectva. První fáze spočívá v ničení chladících panelů, které se odkryjí vždy, když kolos vypálí paprsek energie. Po chvíli klesá k zemi, chvilka oslav, ale zdá se, že stále nemá dost. O pár vteřin později se ocitáte na výsadkovém vznášedle a poletujete kolem stále funkčního obra. Je to jako souboj desítek Davidů proti jednomu Goliáši. Ničíte jeden turret za druhým a nakonec se dostáváte až k ramenu hlavní zbraně, které po několika tisícovkách vystřelených nábojů padá k zemi i s celým obrem.

Válka v obýváku

Nic ovšem nemůže popsat atmosféru boje tak dobře jako osobní zkušenost. Ačkoliv byste počet základních barev spočítali na prstech jedné ruky, jsou zkrátka zvoleny účelně. Temné podnebí a nažloutlé prostředí má hráči navodit pocit, že se nachází v silně toxickém a nestabilním klima, kterému se Helghan adaptoval. Nicméně je právě tato atmosféra extrémně podobná té, kterou jsme procházeli dva roky zpět. A co si budeme povídat, změny by neměly přicházet na žádost, ale v tomto případě samy. Pokud se vývojáři nepohnou alespoň trošku jiným směrem, skepse je na místě. Nicméně jsme všichni viděli zamrzlé pláně a dokonce se podíváme i do džunglí, otázkou je, jak moc záživná návštěva to bude. Změna je život a v tomto případě je opravdu důležitá, tudíž i vítaná.

Grafika a kvalita obrazu si ovšem drží svůj vysoký standard, přesto si občas všimnete nejednoho přešlapu, jenž je dokonalým obrazem kontrastu krásky a zvířete, neboli ošklivé a hezké textury. Jakmile hra naběhne, okamžitě zpozorujete nespornou kvalitu doprovodných efektů hry – kouřové efekty jsou opravdu božské, stejně jako nasvícení, které patří ke špičce nejen na konzolích. A rozmazání krajů obrazovky při sprintu? Samozřejmost, která ovšem působí dobře. Efekty větru a poletujících částic prachu jsou opravdu parádní, ale pak přijde něco, co by neodpustil ani náš prezident. Postava se blíží k počítači, na jehož monitoru je něco tak ohavného, že nevěříte vlastním očím. Obraz tak kostičkovaný, že je proti němu původní Tetris regulérní high-definition záležitostí. Takovýchto hluchých míst naleznete ve hře hned několik, většinou si jich ovšem všimnete převážně během animovaných sekvencí, kde paradoxně působí jako ta největší pěst na oko. Vývojáři na to možná zapomněli, možná byli školeni v jednom z vyhlášených coffee shopů a možná je už tento problém dávno minulostí, vzhledem k buildu hry. Nicméně doufáme, že se podobné výstřelky do plné verze opravdu nedostanou. Vzhledem k tomu, jak technicky je hra vyspělá, by se jednalo o razantní faux pas.

Co se týká míření a ovládání postavy celkově, ušel Killzone 3 od předešlého dílu opravdu dlouhý kus cesty. Stále máte pocit, že držíte v ruce těžkou zbraň, která skutečně dokáže zabít. Veškeré palné zbraně kopou, co víc, zanechávají za sebou spoušť v podobě otesaných betonových sloupů, kusů staveb a hlavně mrtvol. Při rozhlížení už se ale necítíte, jako byste byli obaleni v cukrové vatě. Ovládání je totiž znatelně lehčí a citlivější, což oceníte zejména v momentech, kdy se musíte opravdu otáčet. Přesto si pocit střelby zachoval status určité zranitelnosti a nutnosti dříve myslet, než mačkat spoušť. Říkejte si, co chcete, určité zrychlení Killzone opravdu potřeboval. User-friendly ovládání je rozhodně přínosem. Pokud vám navíc nesedí specifické rozložení tlačítek, klidně si můžete zvolit klasický režim, který znáte z ostatních FPS. I krytí za překážkami je o něco svižnější a hlavně méně křečovité. Jakmile se nalepíte k překážce, postava se sama našteluje tak, aby mohla pokud možno okamžitě střílet bez větších potíží a zároveň se mohla rychle skrýt.

Chvilka Déjá Vu

Říká se, že na konci tunelu je vždy světlo. My tam vidíme Killzone. Přílišná linearita je největší nepřítel každé hry a hoši v Guerilla Games musejí při vývoji hry prožívat hotová muka. Už Killzone 2 byl synonymem tunelovité hratelnosti, která byla sice v mnoha ohledech zábavná, ale až příliš omezující. Pravda je taková, že pokračování se v tomto ohledu nijak výrazně neliší. Stále jdete za nosem, vaše cesta je pevně daná, ale většinou je zpříjemněná mnoha událostmi, které vás nutí myslet jen na akci. Příkladem budiž chvilka letu na vznášedlu, nebo část hry, ve které se proletíte na jetpacku. Nicméně jádro hry zůstává totožné, jen namočené v o něco rozmanitější omáčce, která časem tak jako tak steče na zem. Nicméně první dojem je zkrátka unikátní a i při opakovaném hraní budete valit zrak na to, co se ve hře děje. Legraci vám může zkazit hrst opravdu okatých skriptů, kterými je hra zkrátka prošpikovaná jako kus svíčkové. Například hned na začátku úrovně narazíte na velice nepříjemný bug, kdy se vinou skriptu nehnete dál, pokud nepočkáte na transportér. Kdybyste vyběhli o vteřinu dříve, je s vámi amen. Vše má svůj řád, svůj čas a místo, což můžete buďto milovat, nebo nenávidět. Ostatně tak to bylo v případě Killzone vždy.

Radostnou zprávou je pak přítomnost kooperačního režimu ve splitscreenu, kdy ve dvou lidech můžete hrát regulérní kampaň. Obrazovka je sice trošku nelogicky rozdělena (pokud si pamatujete Resident Evil v kooperaci, jste doma), ale rozhodně neubírá zábavnosti. Naopak, samotný design úrovní ke hře více hráčů přímo vybízí – typicky je to bitva s kovovým kolosem, kdy v jeden moment útočíte a v druhý naopak odrážíte vlny nepřátel. A přišlo i na létající mužíky na jetpacích, kteří po dostatečném počtu zásahů létají po nebi jako heliové balónky. Vzhledem k tomu, že při sobě máte vždy minimálně jednoho parťáka i ve hře jednoho hráče, tak druhá postava do hry zapadne prakticky bez kompromisu.

Z hratelné ukázky můžeme říci jen to, že Killzone 3 míří na tu nejvyšší metu a na smysly hráčů útočí nepoddajnou atmosférou války, která patří ke špičce v žánru. Až na menší nedostatky se jedná o technicky enormně vyspělý titul, který se v konceptu nijak výrazně nezměnil. V čemž tkví jeho síla a slabost zároveň. Nejsme si totiž tak úplně jisti, jestli je hon za megalomanským zážitkem to pravé ořechové, když už hra v mnoha ohledech hráče tak razantně usměrňuje ve svůj prospěch. Killzone 3 budete buďto milovat, nebo nenávidět. Jasné ale je, že nás čeká velkolepý zážitek, který si ovšem vyžádá, stejně jako v případě předešlých Killzone her, několik menších obětí.