Mirror's Edge Catalyst - dojmy z uzavřené bety
Jako už tradičně, sešli jsme se v redakci nad dojmy z další betaverze. Tentokrát jsme si vzali na paškál uzavřený test Mirror’s Edge Catalyst. David, Pavel a Jirka si vyzkoušeli hru, která vychází už 9. června, a podělí se s vámi o své zážitky.
Víte, Mirror's Edge jsem označoval za černého koně tohoto roku. Původní díl pro mě představoval exkluzivní exkurz do toho, jak může vypadat akční hra z pohledu první osoby. Ne, akční se opravdu nemusí rovnat válečný, akční nemusí být předzvěst odpadajících nábojnic po desítkách, akční mohlo znamenat něco jiného. První díl nebyl dokonalý, neměl ten nejzajímavější příběh, neoplýval délkou, jakou bychom si přáli, a pro svou relativní krátkost trpěl žalostnou (ne)možností znovuhratelnosti. Tak nějak automaticky jsem očekával, že dobré prvky zůstanou a ty největší nedostatky vymizí. Omyl. Alespoň teď se to jako můj vlastní omyl jeví. Mělo mě totiž varovat jedno slovo, kterým se vývojáři oháněli - reboot.
BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA
Mirror's Edge Catalyst se v mých očích jeví jinak než jeho starší jmenovec. V mnohých ohledech dospěleji, v jiných jako nevyzrálý pubescent. Pojal jsem podezření, že z utopického, futuristicky vyhlížejícího světa se má stát skutečnost za pár let. Tam, kde byla vidět krystalická čistota a běloskvoucí se mrakodrapy, je dnes město, jehož kontury zdaleka tak utopisticky nevypadají. Drobnost, říkáte si? Inu, ano i ne, ale o ledasčem to vypovídá. Catalyst se moc moc snaží vypadat jako dospělá hra s dospělým příběhem, dospělými dialogy, dospělými postavami, a vlastně s celým dospělým vzezřením. Budiž, samotná premisa nemusí nezaujatému čtenáři připadat nikterak špatná, ale Mirror’s Edge na to klade takový důraz, až to vypadá takřka komicky. Přemýšlel jsem, kde jsem podobnou strategii viděl a napadl mě jiný reboot ještě slavnější série, shodou okolností opět od Electronic Arts - Need for Speed. Tam, kde měla hra navazovat na uvolněný, pohodový a takřka lehkovážný Underground, tam se loňský díl snaží upjatě servírovat dospělé myšlenky v podobě "děsně cool" videí s "děsně cool" lidmi, neboť zkrátka taková je skutečnost. Jenže ona není. Potíž je, že přesně tenhle nešvar cítím i z Mirror’s Edge Catalyst v bledě růžovém… Nebo chcete-li v krystalicky bílém. Někdy mi hra zkrátka dokázala vykouzlit úsměv na tváři, aby mi o vteřinu později vyčarovala kyselý škleb. A takhle jsem si připadal po celou dobu.
Abych si svou kritiku odbyl a svůj dojem nakonec zakončil v pozitivním duchu, nemůžu si odpustit ještě několik výtek. Prvně, ta tam jsou komiksově laděné příběhové cutscény, nově se odehrávají in-game. Jednak je tím podtržen onen důraz na realistično (a díky tomu hra bohužel opět přichází o část svého dřívějšího půvabu), ale také zjistíte, že Faith není taková kočka, a celá její banda by v kontrastu s jinak krásně vymodelovaným světem zasloužila trochu více péče. Zároveň se bojím, co se hrou udělá našeptávač, kudy máte jít. Faith od svého kolegy dostane čip, díky němuž může velice snadno rozeznávat určité body, které runneři používají - jsou tím vysvětleny veškeré ty červené dveře, červené krabice, červená lana či červené okapy, tak si totiž běžci navzájem pomáhají, aby měli příště co nejsnazší cestu vzhůru do oblak. Ten samý, tehdy ještě nepojmenovaný a nevysvětlený systém se objevil už v prvním díle a nijak zvlášť mi nevadil. Ani u Catalystu bych za normálních okolností neměnil názor, jenže ve hře má tento prvek novou dimenzi - jakousi přesně navigující nit, která vám ukáže cestu přímo před očima. V původním Mirror’s Edge se červeně označovali prostředky, nikoliv celé cesta, a ta tak ve valné části zůstala na samotném hráči. V rebootu ale ne, respektive nitku můžete vypnout nebo jí můžete ignorovat, ale zajímal by mě podíl hráčů, kteří tak učiní. V open-world hře, jejíž gró se nachází v objevování nových cest a ve zkoušení nových akrobatických ekvilibristik, musí podobný systém značně rozrývat celý koncept hratelnosti.
Absolutorium si zaslouží i mapa. Její velikost bude věru obrovská. A při pohledu na její interaktivní podobu a při myšlence, že na každou ze střech se opravdu někdy podívám, se mi doslova tajil dech.
Mezi negativa bych nezařadil nový prvek odemykání všemožných schopností hlavní hrdinky. Nejsem z něj příliš nadšený, to je pravda, na druhou stranu herní doba by se měla rozrůst několikanásobněkrát, tudíž si veškeré pohyby alespoň dostatečně zafixujeme, než přijde nějaký další, ještě krkolomnější. Ostatně celý pohyb a bojový systém zaslouží pochvalu. To tam je nutné číhání na příhodný okamžik k odzbrojení nepřátel, a i když mi samotná Faith připadala snad ještě neohroženější než v prvním díle, rozhodně se nedalo bojovému systému upřít určité kouzlo. Absolutorium si zaslouží i mapa. Její velikost bude věru obrovská. A při pohledu na její interaktivní podobu a při myšlence, že se na každou ze střech opravdu někdy podívám, se mi doslova tajil dech. Asi nemůžeme čekat, že každá z lokací bude tak nápaditá jako v lineárním původním díle, na druhou stranu se třeba dočkáme i těch míst, která nám v mysli utkvěla nejvíce - obrovské podzemní haly místní vodárny, tunely metra nebo třeba prostory okolo nadzemky. No, když tak nad tím přemýšlím, ten remaster, o kterém se také spekuluje, by stál také za hřích…
Původní Mirror’s Edge mě zaujal jak svou jednoduchou, až strohou stylizací, tak svým zasazením. Dystopické světy já rád a prostředí absolutní kontroly nad jednotlivcem, ze které se snaží malá skupina runnerů vymanit, stačilo, abych do hry investoval svoje finance i čas. Bohužel se mi její omezené možnosti brzy přejedly a ani pohledná Faith v hlavní roli na tom nedokázala moc změnit. Informace o rebootu značky jsem sice sledoval se zvědavým, ale nikterak přemrštěným očekáváním.
ZAČÍNÁ TO DOBŘE
Palčivě ostré světlo budí Faith do ještě palčivější reality. Strohá vězeňská cela ve futuristickém skleněném podání, nepříjemná bachařka a evidentní šikana systémem na každém rohu. Naštěstí se brzy dostaneme ven a od prvního okamžiku je možné obdivovat se půvabům grafického zpracování. Je noc a prší, město je najednou o mnoho méně sterilní než za dne. S chutí se ujímám prvních krůčků, nebo spíš skoků a obdivuji se ladnosti a poměrně pohodlnému ovládání. Při plynulém běhu a zvládání překážek mě naplňuje radost z rostoucí rychlosti a svižnosti provádění úkonů, když se mi něco nepovede, jsem otrávený z přerušení bezvadné série skoků, skluzů a běhu po zdi. Příběhové animace zatím sleduji spíš na půl oka, chci hlavně hrát! Faith se po návratu z nápravného zařízení musí znovu etablovat jako jeden z nejlepších kurýrů, kteří kdy skákali po bělostných střechách.
Po chvíli hraní už zažívám několik nepěkných cukatur a všímám si, že tříštění skla tu vypadá vskutku odporně.
Když se rozední, uvidíte zas ten starý Mirror's Edge, plný bílých ploch s červenými interaktivními místy a rudá žíznivá čára vás bude navigovat tou nejlepší cestou. Po chvíli hraní už zažívám několik nepěkných cukatur a všímám si, že tříštění skla tu vypadá vskutku odporně. Pro někoho maličkost, ale ve hře, která se jinak tváří tak strojově dokonale, mi to utkvělo v paměti spíš než tucet stejných skladišť a technických prostorů, kterými jsem v těch několika hodinách prosprintoval. Prostředí skutečně nepůsobí příliš variabilně, i přesto, že obsah, který beta nabízí, není zrovna z nejskromnějších. Kromě příběhových misí tu máme i nepovinné vedlejší a pak různé závody, kde si můžete měřit dosažený čas s kamarády. Docela příjemné je, že hned u toho prvního vám hra radí experimentovat s trasou. Ta značená nemusí být tou nejlepší a není tedy nutné otrocky následovat šipky ve snaze dosáhnout co nejlepšího času.
CHCI SE VRÁTIT
Jakkoli je běh nejpodstatnější součástí místního herního zážitku, s pohůnky systému je občas třeba promluvit pěstmi. Soubojový systém je velmi primitivní a jednoduchý, což ale vůbec není na škodu, protože vás hra svým pojetím spíše přemlouvá k útěku. Zapojit však do skvěle řetězeného pohybu po úrovni nějaké to svižné vyřízení nepřítele dodává hře akční šťávu a vlastně se mi dost líbilo. A to se dá říct vlastně i o celkovém zážitku. Po několika hodinách strávených ve Faithiných teplácích se rozhodně těším na finální hru. Snad jí nedojde dech a nezřítí se do hlubiny, podruhé už by to bylo neodpustitelné.
Po dlouhých osmi letech se Faith konečně vrací já společně s vývojáři ze studia DICE doufám, že její reparát bude úspěšný. Ne snad, že by se mi první díl nelíbil, ve skutečnosti jsem patřil mezi spokojenou část svědků jejího debutu. Nicméně si není těžké domyslet, že EA si od premiéry v roce 2008 slibovali, že udělá větší díru do světa. Na rozdíl od mnoha jiných méně šťastných pokusů o nastartování nové IP ale dostala first person plošinovka kombinovaná s akční adventurou druhou šanci.
POCTIVÁ BETA
A tak míří na trh netrpělivě očekávaný Mirror's Edge Catalyst. Ani prequel, ani sequel, ale místo toho reboot, v němž hlavní hrdinka se zdůrazněnými asijskými rysy usiluje o to svrhnout totalitní systém města Glass. Co do obsahu je betaverze nadstandardní a i když si obvykle podobné testy spojujeme především s hrami pro více hráčů, na rozdíl třeba od nedávného Hitmana stěží může někdo označit zkušební verzi Mirror's Edge Catalyst za obyčejné demo. S trochou štěstí totiž šťastlivce z řad pozvaných zabaví alespoň na dvě hodinky.
Velký dojem na mě však od počátku znovu udělala vize dystopické budoucnosti a na první pohled prosperujícího, ale odosobněného světa, v němž je nesvoboda důmyslně ukryta za pokrok a blahobyt.
I díky tomu člověk ze hry rychle načerpá takové množství dojmů, že bychom mohli nedopatřením snadno sklouznout k nějakým předčasným soudům. A stejně by se mi v pár odstavcích nepodařilo vylíčit vše podstatné. Ostatně, budete mít možnost podívat se na betu v našem vysílání, takže můžete sami posoudit, jak vypadá v akci. Velký dojem na mě však od počátku znovu udělala vize dystopické budoucnosti a na první pohled prosperujícího, ale odosobněného světa, v němž je nesvoboda důmyslně ukryta za pokrok a blahobyt.
VĚTŠÍ HŘIŠTĚ
Když Faith opouští nápravné zařízení a město Glass je zahaleno do tmy, svou architekturou a melancholicky se do deště rozpíjejicími neony vám nemůže nepřipomenout snímek Blade Runner. Přes den se však jeho atmosféra i stylizace dramaticky mění. Hlavní hrdinkou není Faith, ale právě metropole sama. Fakt, že se na rozdíl od prvního dílu Catalyst odehrává v otevřeném světě, skýtá zdaleka největší potenciál. Mirror's Edge tím přitom neztratil nic ze své dynamické podstaty ani propracovaných parkourových tras. Jen samotné hřiště je teď daleko větší a vy máte více prostoru a možností improvizovat.
Rozpačitě na druhou stranu podle mě působí soubojový systém i sama skutečnost, že si autoři opět nedokázali akci odpustit. I když už se Faith nechopí střelný zbraní jako posledně, vývojáři jakoby se nezvládli rozhodnout, zda chtějí chtějí čistokrevný parkour, anebo hybrid futuristického Assassina, který není zdaleka tak zranitelný, jak by se mohlo na první pohled zdát.
MALÉ VELKÉ ZMĚNY
Přesvědčivě vypadá možnost střídat hlavní a vedlejší mise i možnost poměřovat své dovednosti s ostatními hráči v rámci unikátních výzev. Odemykání nových schopností nepředstavuje žádnou velkou revoluci ani problém, jak se někdo před časem obávat. Opět se nabízí srovnání s assassinskou ságou od Ubisoftu. Pokud jste hráli její poslední díl, máte velmi konkrétní představu, co asi od nových dovedností čekat. Jsou zajímavé, ale Faith od počátku ovládá to podstatné.
Frostbite 3 je nepochybně působivá technologie, ale nový Mirror's Edge má nesporné výkonnostní rezervy.
Velkou kapitolu bude představovat ovládání a technické zpracování. Zatímco prvně jmenovaný aspekt podle mého soudu snese ta nejpřísnější hodnotící měřítka a tvůrcům se podařilo vyladit hru tak, aby neházela hráči klacky pod nohy a ovládání přešlo člověku rychle do krve, grafika se nepochybně stane ještě předmětem mnoha sporů. Minimálně na konzolích. Nemá smysl pouštět se v tuto chvíli do nějakých závěrů, od toho jsou koneckonců betaverze, aby pomohly odhalit a vyladit případné nedostatky, ale musím říct, že jsem byl nemile zaskočen kolísajícím frameratem a momenty, kdy se Catalyst zřetelně zadýchává. A jak už to tak bývá, v těch nejméně vhodných momentech. Frostbite 3 je nepochybně působivá technologie, ale nový Mirror's Edge má nesporné výkonnostní rezervy.
JAK JEN TOHLE DOPADNE?
Ať už to nakonec dopadne jakkoli, novinku byste měli určitě bedlivě sledovat. Byla by ovšem převeliká škoda, pokud by forma zvítězila nad obsahem. Už první díl dokázal, že v Mirror's Edge dřímá velký potenciál, ale má na víc. Reboot minimálně díky open world pojetí ospravedlňuje snahu vývojářů začít znovu. Na druhou stranu se chvílemi přesto nelze ubránit kacířské myšlence, že jde o nějaký polotovar ve stádiu prototypu, na nějž část hráčů nedá dopustit pro jeho unikátnost, ale pro většinu se jasným hitem znovu nestane.
