Kingdom Come: Deliverance – dojmy z E3

V betaverzi momentálně nejočekávanější české hry Kingdom Come: Deliverance jsem strávil kolem 50 hodin. Jakkoliv se to může zdát nepochopitelné, i tahle rozbitá, neoptimalizovaná a obsahově ne úplně uspokojivá verze hry nabízí dostatek míst k prozkoumávání nebo jen čiré radosti z pohledu na krajinu nám všem tak dobře známou. Nebylo proto pochyb, že jsem se na ukázku aktuálního stavu hry opravdu těšil a vlastně by mi stačilo zahrát si to stejné, ovšem už bez porodních bolestí a technických kompromisů. Vývojáři z Warhorse ale přítomné novináře překvapili a přinejmenším mě samotného přinutili odejít s jiným druhem očekávání, než s jakým jsem přišel. Je totiž stále spoustu věcí, o nichž se skoro vůbec nemluvilo, a přitom jsou v očích hráče mnohem důležitější než krásná grafika a české reálie.

KDYŽ HRÁČ NEOVLIVŇUJE SVĚT

Pokud se na Kingdom Come těšíte zejména jako na propracované RPG, a až posléze jako na bojovou hru ze středověku, budete ohromeni. Nepoužívám superlativy jen proto, že se bavíme o české hře, ale skutečně nenacházím mnoho jiných titulů, k nimž by se dal zamýšlený vztah hráče k hernímu světu přirovnat a nejsem daleko od pocitu, že se při dobré konstelaci může z Kingdom Come stát etalon moderních RPG. Vše je přitom tak samozřejmé, že se člověk začne ptát, proč už s něčím podobným nepřišli jiní vývojáři, odpověď jsem ale dostal během několika úvodních minut hraní.

Úkol dopadne jakkoliv, vždycky nějak skončí a jeho následky se nějakým způsobem projeví.

Unikátnost RPG části hry leží ve zcela otevřeném systému questů, které jsou velmi obratně začleněny do soukolí posunující celý příběh hry. S nadsázkou se dá tvrdit, že neexistuje nic jako úspěch či neúspěch – ať už zadaný úkol dopadne jakkoliv, vždycky nějak skončí a jeho následky se v souvislosti s důležitostí nějakým způsobem odrazí v celém příběhu. Nakolik jde o proměnnou veličinu, či připravený scénář, není třeba příliš řešit, vše totiž přebíjí samotné řešení úkolů a nečekané situace podtrhující živost herního světa KCD. Ke konkrétnímu vysvětlení přitom stačil jeden jediný quest, který se velmi rychle rozvětvil v košatý stromek možných vyústění a scénářů.

VSTÁVEJ, SYNU, DO PRÁCE

Hratelná ukázka hry nás vzala na začátek celého příběhu – do poklidného rána ve Stříbrné skalici, kde se hlavní hrdina a toho času pecival Jindřich probouzí za zvuků úderů kladiva do kovadliny. Otec kovář totiž potřebuje dokončit slíbenou zakázku na několik mečů, ale dochází mu uhlí, pro které musí synek pohotově doběhnout do vesnice. Za co má uhlí koupit? Vesnický pobuda kdysi nezaplatil za svou zakázku, takže peníze musí Jindra získat od něj, posléze koupit uhlí a vrátit se zpět. Říkáte si, že se jedná o takový ten klasický úvodní quest všech RPG? Co když ale u onoho pobudy nezabere jakákoliv forma zastrašování, vysměje se vám a peníze vám nedá? Musíte začít přemýšlet a situaci řešit – takže se buďto vrátíte zpátky, postěžujete si otci a ten vám dá peníze. Anebo zkusíte jít dál a něco s tím uděláte sami. První variantu jsem nevyzkoušel, šel jsem tedy dál a narazil na rozepři dvou Čechů s Němcem, který žije ve Skalici a má trochu jiný názor na to, jakým způsobem se chová uherský král Zikmund. Hádka se nelíbí místním výrostkům a ti se rozhodnou, že na dům upovídaného Němce na výstrahu nahází pár bobků. Osloví vás, coby svého přítele, zda půjdete do tohoto smradlavého dobrodružství s nimi a vy opět můžete odmítnout nebo přijmout. Vše by se začalo dále větvit, podstatné je ovšem to, že pokud neuspějete u pobudy, který dluží vašemu otci peníze, objeví se vám u tohoto dialogu třetí odpověď, a sice souhlas, ovšem za cenu protislužby, že poté všichni odejdou vymoct dlužnou částku, aby měl chudák Jindra na uhlí.

Dále bych mohl pokračovat v rozebírání větvících se úkolů – s házením hovínek souhlasit nemusíte a přesto proběhne, můžete i nemusíte varovat ženu skalického Němce, můžete vzdorovat, nebo nechat věci plynout a soustředit se sami na sebe. Můžete také pokračovat do vesnice, zahrát si v minihře kostky a když budete mít štěstí, vyhrát tak peníze, za které uhlí koupíte. Vše je opravdu čistě na vás a jen v několika případech proběhne některý ze scénářů tak, jak chtějí sami vývojáři. Typicky se však jedná o větší příběhové předěly, které musí pro fungování hry a samotného děje proběhnout podle toho, jak se staly ve skutečnosti, což je samozřejmě pochopitelné. I tak se ale Kingdom Come tváří jako to nejoriginálnější, co jsem na poli fungování RPG mechanismů viděl za posledních několik let, a obavy můžeme mít jedině z toho, aby si lidé z Warhorse neukousli příliš velké sousto. Sami určitě chápete, že udržet tuhle plastičnost funkční po celou dobu bude vyžadovat hodně úsilí.

MEČ NEBO HALAPARTNU?

Další část hratelné ukázky se soustředila na souboj, který je neoddělitelnou součástí celého zážitku a stále z něj mám trochu obavy. Od betaverze se v zásadě nezměnil – stále máte k dispozici pět směrů, do kterých vedete útok zvolenou zbraní. Můžete se samozřejmě krýt, uskakovat a logicky také čekat na protiútok, který bývá poměrně zdrcující. Jde ale o určitou neohrabanost, danou částečně first person pohledem, která mě neustále znervózňuje a na kterou si zřejmě budu muset zvykat déle, než jsem si myslel. Na ovladači se mi jednoduše nedaří přesně trefit požadovaný směr, který určujete analogovu páčkou. Útok vedený doleva nahoru, je přibližně na 2 hodinách pomyslného ciferníku; útok vlevo dolů na 4 hodinách. Výseč mezi těmito směry je ale hrozně nepatrná a vy musíte být opravdu přesní, abyste nezaútočili jinam, než kam právě chcete. A vzhledem k tomu, jak důležité je vysílat rány do neodkrytých míst, budete trochu úpět. Útok si navíc nelze připravit, protože pokud podržíte analogovou páčku v požadovaném směru déle než vteřinu, celý obraz se otočí a vy v podstatě změníte směr celé chůze.

To nejlepší na samotném boji je ale naprostá náhoda, ovlivňující výsledek potyčky.

Na druhou stranu se vývojář snažili poměrně jasně demonstrovat rozdíly mezi různými typy zbroje i vybranými zbraněmi, kde vše funguje podle očekávání a velmi přesně. Je rozhodně vtipné sledovat, jak se mění váš styl, máte-li na sobě jen koženou zbroj, nebo když oblečete celé plátové brnění. V prvním případě skáčete jako králíci, jednoduše se vyhýbáte tvrdým výpadům a máte velký prostor pro manévrovatelnost. V druhém případě zkrátka jdete vpřed, protože jiným směrem pořádně nevidíte, a snažíte se kohokoliv trefit. Když se vám to podaří dvakrát, třikrát, nepřítel padá k zemi a vy doufáte, že se v zorném poli objeví někdo další. Rozhodně ale platí, že v plátové zbroji nechcete naběhnout do klubka nepřátel, kteří vás zkrátka umlátí, a i tak musíte neustále taktizovat a hlavně sledovat ukazatel staminy, aby vám nedošel dech. Hodně také záleží na již několikrát zmiňovaných zbraních – s krátkým mečem šviháte rychleji, ale musíte být blíž, dlouhý meč má setrvačnost a halapartna je zase určená k bodání na větší vzdálenost. To se může jevit jako výhoda, ale pokud se k vám dostanou protivníci blíže, stáváte se jednoduchou a ne zrovna obratnou kořistí.

i Zdroj: Hrej.cz

To nejlepší na samotném boji je ale naprostá náhoda ovlivňující výsledek potyčky. Někdy se vám podaří poslat k zemi nepřátelského velitele několika ranami a zbytek jednotky se rozuteče. Jindy bojujete pět minut a výsledek je těsný. Někdy někoho trefíte šípem do hlavy z jednoho metru, jindy se netrefíte vůbec. A při tom všem se i na souboj aplikují pravidla, která jsem popisoval výše u questů. Jedním z možných výsledků boje je to, že vaši spolubojovníci utečou a vy zůstanete proti přesile. Pokud umřete, následuje samozřejmě načtení poslední uložené hry, můžete se však přesile postavit, teoreticky uspět a vrátit se do svého tábora. Tam naleznete zbytek svých spolubojovníků v opravdu špatné náladě, jenže jim stačí říct, že jste dokázali bitvu vyhrát i bez nich a jste za hrdinu.

CRYENGINE NEPLÁČE

Pokud vás nade vše zajímá technická stránka hry, i tady se spoustu věcí ujasnilo. Hra vypadá skvěle, není potřeba cokoliv předstírat. CryEngine nádherně vykresluje krajinu, efekty světla a stínů i jednotlivé postavy či zvířata. Líbí se mi barevný nádech, který není tak saturovaný, jako třeba u Zaklínače, ale o to – pochopitelně – působí realističtějším dojmem. Co se týče animací obličejů, vývojáři potvrdili, že v E3 buildu byl stoprocentní pouze Jindřich a že viditelné rezervy budou do finální verze u ostatních postav odstraněny. Za sebe doufám, že se podaří dotáhnout také úhly kamer při dialozích, které stále působí dosti hekticky a rozhodně nedávají hře filmový nádech, což je velká škoda. Dokreslováno skvělou hudbou si totiž Kingdom Come doslova žádá i tuhle uměleckou péči, která by celkový dojem dokázala posunout výš, jasno ale budeme mít až v únoru příštího roku.

Osobně mě také překvapilo, že vývojáři do Los Angeles přivezli konzolovou verzi – konkrétně PS4, kterou jsem i sám hrál. Na PS4 Pro se hra hýbala svižně, bez jakýchkoliv problémů, a až na loadingy působila velmi ucházejícím dojmem. Všechny multiplatformové hry mají problém s načítáním a vzhledem k tomu, jak komplexní svět KCD je, může to být na konzolích problém. Do vydání ale stále zbývá spoustu času a vývojáři rozhodně nelenoší. Pokud se jim podaří splnit alespoň polovinu z toho, co načrtli v této ukázce, možná i legendární Mafie najde svého přemožitele, hranice úspěchu a neúspěchu je ale nemilosrdně tenká a stát se může cokoliv. Držíme palce!