Hitman: Absolution

Nebudeme zbytečně chodit kolem horké kaše. Na představení pátého dílu Hitmana jsme se prostě těšili. Po celou dobu jsme totiž na výstavní ploše potkávali chlapíky s výraznými červenými kravatami a obří reklamu s kobrou, omotávající zbraň hned u vstupních dveří také nešlo přehlédnout. Naplnila se naše očekávání? Beze zbytku! Návrat muže s čárovým kódem na temeni hlavy totiž proběhne ve velkém stylu, který se sice nemusí zamlouvat všem fanouškům předchozích dílů, ale minimálně na pohled vypadá velmi epesně. Stejně jako v případě jiného osamoceného zabijáka, Sama Fishera, i Hitman udělal velký krok kupředu, co se týče filmovosti celého zážitku. První vteřiny prezentace jsme mohli sledovat pouze neurčité záběry na policisty, pomalu uzavírající prostor opuštěné budovy. Silné provazy deště a občasné zablesknutí pocit stísněnosti jenom umocňovaly.

Klapka, akce, jedem!

Za hromového prásknutí do smyčců se na scéně objevil náš holohlavý zabiják. Od jeho posledního dobrodružství mu možná přibyly nějaké vrásky, ale černý oblek mu pořád padne stejně perfektně. Rychlé zhodnocení situace vyznívá pro našeho anti-hrdinu krajně nepříznivě. Stojí proti ozbrojené jednotce městské policie, která mu je v patách. U sebe nemá naprosto nic, kromě svých vražedných instinktů. Ty mu jsou proti přesile pušek a pistolí zdánlivě k ničemu, ale už za pár desítek vteřin se přesvědčíme o opaku. Rychlé vykouknutí zpoza skříně odhaluje dva hlídkující policisty, kteří si připalují cigaretu. Využijeme jejich chvilkové nepozornosti a švihneme sebou za nejbližší bednu. Tento krátký moment odhaluje hned dva zbrusu nové prvky. Za prvé jsou to animace postav. Už ve hrách ze série Kane & Lynch jsme se na ně nemohli vynadívat, ale zde byly posunuty na zcela nový level. Hitmanovo sako za ním nádherně vlaje a jakmile si téměř vyrazí dech o překážku, tak se nechová jako statická textura, ale dle fyzikálních zákonů se rozprostře nejdřív na stěně, aby následně dopadlo zpět na ramena čtyřicet sedmičky. Druhým klíčovým prvkem je identifikační kolečko. To ve zkratce ukazuje, zda vás nepřátelé mohou zrovna vidět. Pochopitelně se jedná o „nápad“, okopírovaný z her jako Splinter Cell: Conviction, či Metal Gear Solid 4, ale zde se ono kolo objeví skutečně pouze tehdy, když vám hrozí jakékoliv nebezpečí. Jednoduché, efektivní, účinné.

Pokračujeme dále až ke zdánlivě neřešitelnému bodu, kdy jedinou únikovou cestu hlídají dva vzájemně se kryjící policisté. Mohli bychom k nim přijít, rozmlátit jim ciferník, vzít zbraně a ustřelit jim mozek, ale rozhodujeme se pro tichošlápkovský přístup a odhalujeme tak další novinku – variaci na ostříží zrak z Assassin’s Creed. Celý svět se ponoří do červené a cesty, po kterých nepřátelé pochodují, se rozzáří rudým plamenem. Rychle si všímáme, že se blíží hlídka a ladným pohybem se překulíme přes bar. To nám odhalí další cestu, o které jsme do té chvíle neměli ani tušení. Policejní technik se marně snaží opravit rozbitá světla. Počkáme, až odejde, a pojistky nenávratně poškodíme. Využíváme vzniklého chaosu a vyšplháme se na stropní římsu. Odtud máme celý prostor jako na dlani. Chvilku si plánujeme cestu dál, když v tu nás překvapí lelkující hlídka. Stačí jediný pohyb a zmerčí nás, proto jednáme rychle a výsledkem je jedno tichoučké křupnutí a pistole se sedmi nábojemi v naší náprsní kapse. Při plížení za dalším nic netušícím strážníkem si všímáme rozbité lampy. Zkušeně z ní odtrhneme elektrickou šňůru a rázem máme k dispozici improvizovanou tichou zbraň. Pár rychlých pohybů a nebohý policajt má na krku o jedno krvavé tetování víc.

Není cesty zpátky

Docházíme k bodu, ze kterého není návratu. Mezi východem a námi stojí deset oficírů. Pokud bychom se jim postavili v otevřeném konfliktu, určitě by nás roznesli na kopytech. Proto volíme lehce úlisnější taktiku a bereme pod krkem jednoho z policejních nováčků. Jeho vzrušené výkřiky okamžitě přitahují pozornost kolegů, kteří na nás začínají mířit zbraněmi a řvát, abychom se vzdali. My však stále ustupujeme směrem k východu a nic nedbáme toho, že se ten mladý kluk s pistolí u hlavy loučí se životem. Těsně předtím, než zaplujeme do dveří, mu zlomíme vaz. Rázem se spustí palba ze všech policejních revolverů a my máme co dělat, abychom stihli utéct po schodech nahoru. Na vrcholku věže se pohupuje lustr. Několik přesných výstřelů a jeho pád zlikviduje nejen několik policajtů, ale hlavně poničí schody, tudíž máme alespoň na chvilku od odznaků pokoj. Přeskakování přes střechy je ale velmi záhy přerušeno přesně mířeným světlometem z policejního vrtulníku. Po chvilce schovávání mezi ptačími klíckami nám nezbývá nic jiného, než se dát na zběsilý úprk a doufat, že nás kulometná salva netrefí. Proskáčeme až do vedlejší budovy, kde právě probíhá policejní razie na pěstitele marihuany. Osamoceného strážníka bereme pod krkem, křup, a máme k dispozici jeho uniformu. S tou procházíme skrz byt jakýchsi hipíků, kteří se před námi snaží velmi neumětelsky zamazat veškeré stopy po pěstování marjánky. Jeden z nich se snaží nacpat sazenice do záchodu, další nemá na cokoliv sílu, protože je zkouřený pod obraz, a jenom obdivuje lesklé knoflíky na naší uniformě.

V tu chvíli do bytu vtrhnou lidé z protidrogového. Nemůžeme si dovolit poškození uniformy, proto se s nimi pouštíme do souboje na pěsti. Proti několika přesně mířeným direktům nemají nejmenší šanci. K úspěšnému zmizení stačí teď už jen jedna jediná věc. Sejít ze čtvrtého patra nepozorovaně až dolů a přitom uniknout prozrazení. První tři patra jdou jako po másle, ale v tom posledním narazíme na policajta, který si naši tvář odněkud pamatuje. Rychlé zvednutí ruky, zakašlání a skrytí tváře v dlani. Funguje to, prošel kolem nás a ničeho si nevšiml. Cedule s nápisem Exit už je skoro na dosah ruky. V tu chvíli se ale objevuje poslední problém. Mezi dveřmi na svobodu a námi, což znamená nějakých deset metrů, se na vniknutí do budovy připravuje po zuby ozbrojené komando specialistů. Co teď? Dánský vývojář stáčí kameru na zdánlivě nenápadný stůl kousek od nás. O jeho hranu je ležérně opřena armádní puška M16. Několik pohledů střídavě na pušku a na komando vyústí v opatrné našlapování směrem ke stolu. Už už se natahujeme po pušce, když v tu chvíli vidíme, jak si Hitman cosi bere ze stolu. Je to granát? Je to oslepovací granát? Ne, je to obyčejný policejní donut. S chutí se do něj zakousne a potutelně se usmívá, když ho kompletní komando netečně obíhá. V tu chvíli se ale na scéně objevuje opět onen policista, který si naši tvář odněkud pamatuje. Teď už není úniku. Je čas si zachránit kůži po zlém. Pomalu natahujeme ruku pod kabát a svíráme pistoli. V tu chvíli nás ale zmatený poliš překvapí tím, že nás už dlouho neviděl, a kdy že se opět objevíme u něj na grilovačce. Spletl si nás s nějakým Petersonem. Tohle bylo o fous. Hlubokým hlasem mu odvětíme, že grilovačka je teď trochu mimo vaše možnosti a odcházíme vstříc deštivé ulici. Po chvilce se ztrácíme v davu a objevuje se titulek Hitman: Absolution. V sále se pomalu spouští světla a je konec.

Skepse stranou

Ne, tohle nebyl popis nějakého akčního filmu. To je opravdová realita pátého Hitmana. Příklon k filmovým situacím je zde naprosto evidentní a kdo se nad tím bude ušklíbat, tomu doporučujeme se na ně nejdříve podívat. Neznámená to totiž, že by Hitman stále nemohl být skvělou špionážní akcí s důrazem na tiché plížení. Navíc, cesta, kterou nám vývojáři ukázali v tomto ukázkovém levelu, není ani náhodou ta jediná správná, která vede k úspěšnému dokončení úrovně. Během hraní budete nacházet spoustu možností, jak věcí kolem sebe ovlivnit. Ať už jen tím, že někde něco nestihnete, nebo budete naopak příliš aktivní. Čas herního světa totiž (s jistými omezeními) ubíhá i bez toho, abyste nutně spouštěli nějaké skripty, na nichž je hra jinak hodně založená. Všechny cesty ale budou zcela plnohodnotné, u žádné se nedá říci, že byste se o něco připravovali. Naopak budete mít o důvod víc, proč se do nového Hitmana pustit znovu. Nám by však v tuhle chvíli stačilo, kdybychom si v našich tlapkách mohli polaskat finální verzi. Rok 2012 totiž bude ve znamení návratu s plnou parádou.