For Honor

Snad ještě větší překvapení než tradiční závěr konference Ubisoftu, kdy firma představila nový Ghost Recon s podtitulem Wildlands, přišlo zcela nečekaně už v průběhu tiskovky. Tohle si prý nemohl vydavatel šetřit až na konec a je pravdou, že ukázka sklidila, minimálně na místě mezi publikem, skvělé přijetí. Video ze hry vypadalo rozhodně lákavě, i když naznačovalo, že nepůjde o nějakou seriózní historickou záležitost, ale spíš fantasy bez draků v typicky americkém pohádkovém pojetí. O to víc jsem byl zvědavý, jaký je For Honor ve skutečnosti, a hlavně, jak se hraje, protože na konferenci se zdálo, že chtějí autoři pojmout šerm trochu zajímavějším způsobem, než je přímočaré drcení jednoho dvou tlačítek pro útok, respektive obranu.

PODOBNOST VÍC NEŽ NÁHODNÁ?

Samotnému klání předcházela podrobná instruktáž, která dávala tušit, že to vývojáři myslí s propracovaným ovládáním vážně. Bez něj bychom si prý týmový souboj na nádvoří středověkého hradu neužili. Byl jsem opravdu rád, že se demoverze zaměřila na kulisy, které jsou nám Evropanům jednak velmi blízké a především se díky nim přímo nabízí srovnání s jinými hrami, které koketují se středověkem více či méně autentickým. Coby Čecha samozřejmě člověka nemůže okamžitě nenapadnout asociace v podobě Kingdom Come: Deliverance. I když i o něm bude v souvislosti s For Honor ještě řeč, jde v tomto případě o podobnost velmi vzdálenou. Hry se liší mírou autenticity, svým pojetím, žánrem, perspektivou… Spojuje je vlastně jen ten středověk a postava rytíře.

Rytíři mohou změřit síly s dalšími dvěma frakcemi, a sice vikingy a samuraji.

Jenže For Honor není jen o šlechticích v nablýskaném brnění, kteří se mydlí hlava nehlava. Rytíři totiž mohou docela klidně změřit síly s dalšími dvěma frakcemi, a sice vikingy a samuraji. Svým uvolněným pojetím tak má hra mnohem blíž k Chivalry, konkrétně k rozšíření Deadliest Warrior, kde se utkala stejná trojice a k ní se mohli přidat ještě nindžové, piráti a starověcí Sparťané. Tím přitom podobnost nekončí, ale konkrétně soubojový systém, o němž bude ještě řeč, je dost odlišný. Na první pohled pak zase For Honor i díky zvolené perspektivě mnoha lidem připomíná dlouholetou sérii Dynasty Warriors. Není to vůbec náhodné přirovnání, protože i během šermování od Ubisoftu například narážíte vedle ostatních hráčů na slabé řadové nepřátele, které ovládá umělá inteligence.

MEČ JAKO PROSTŘEDEK KOMUNIKACE

Ale zpátky ke zkušební verzi, kterou jsem si mohl zahrát. Jak už bylo řečeno, vše začalo základním výcvikem, při němž jsem si měl vedle obvyklého pohybu na bojišti osvojit mechanismus krytí, dva základní typy útoků, nejrůznější úhybné manévry a způsob, jak prorazit obranu obzvlášť tuhých nepřátel. Načež jsem si ještě před samotným multiplayerovým kláním měl možnost vše důkladně vyzkoušet. Důvod, proč vám při pohledu na boj ve For Honor okamžitě vytane na mysl česká hra od Warhorse Studios, je systém útoku a bránění. I když se zdá, že nebude zdaleka tak propracovaný jako v českém počinu, některé jeho prvky jsou až nápadně podobné a nabízí se otázka, zda se autoři For Honor nemohli u Kingdom Come: Deliverance nějak inspirovat.

V principu jde o to, že každý útok mečem, ať už silný, nebo slabý, vedete nějakým směrem. K dispozici jsou tři. Zleva, zprava a shora dolů. Nezdá se to jako moc ale v kombinaci s dalšími pohyby to vytváří docela zajímavé bojové situace. Stejně tak se i bráníte. Nestačí jen držet tlačítko, v mém případě L2. Nápověda na obrazovce vám během souboje napovídá, odkud váš soupeř zaútočí a vy podle toho musíte pravou analogovou páčkou úder vykrýt. Když pak pro změnu chcete výpad učinit vy, stisknete R1, nebo R2 podle toho, jak silný má útok být, sledujete, které místo si soupeř nechrání, a podle toho vedete opět pravým analogem váš meč. Není to nic komplikovaného, ale chce to chvíli cviku. Jakmile vám ale přejede ovládání do krve, rychle si jej oblíbíte. Možná by dokonce bylo ještě zajímavější, kdyby byl boj o kousek komplexnější, ale i tak bych si troufl říci, že je rozhodně větší výzvou a víc uspokojující než u běžných mlátiček, natož pak normálních multiplayerových akcí.

SKORO JAKO BATTLEFIELD

Když jsem se dostatečně vydováděl v tréninkovém módu, přišel na řadu křest ohněm. V kulisách hradu se proti sobě postavily dva týmy po čtyřech hráčích. Společně se svými druhy ve zbrani jsme se vydali do bitvy. Naším úkolem bylo kontrolovat tři klíčové body na mapě. V tomto ohledu nešlo o žádnou revoluci. Snažíte se nasbírat předepsaný počet bodů dříve než soupeř, dobýváte jeho pozice, abyste hned na to zase bránili své. Když nějakou ztratíte, letíte zase zpátky, abyste zvrátili průběh událostí ve váš prospěch.

Přesila dva na jednoho znamená téměř jistou smrt, pakliže jsou hráči stejně šikovní.

Dva prvky však přeci jen odlišují týmová klání ve For Honor od normálu. V první řadě by asi působilo ve srovnání s Chivalry poněkud chudě až nudně, pokud by se po relativně rozlehlém bitevním poli pohybovalo jen osm hráčů. A tak jejich řady vývojáři šikovně rozšířili o postavy ovládané počítačem. Ty jsou mnohem slabší než běžní hráči, lze je likvidovat bez nějaké složité taktiky ve velkých počtech, když narazíte na houf nepřátelských poskoků. Takový boj pak mnohem víc připomíná nějakou singlovou mlátičku, možná nejlépe právě už zmíněné Dynasty Warriors, kdy pro vás základní soupeři nepředstavují v podstatě žádnou výzvu, jsou jen takový obtížný hmyz, který vás reálně nedokáže moc ohrozit.

V JEDNOTĚ JE SÍLA

O to náročnější jsou ale souboje s živými protivníky. A přesila dva na jednoho znamená téměř jistou smrt, pakliže jsou hráči stejně šikovní. Klíčová je tedy spolupráce mezi týmovými kolegy. Stále musíte kontrolovat, kde se nacházíte vy a kde jsou ostatní. Jak jste daleko, nezůstal někdo sám pozadu, nebojuje někdo předem prohranou bitvu ve snaze ubránit za každou cenu vaše území? Naštěstí máte neustále přehled o tom, kde se kdo pohybuje. Jakmile zjistíte, že se k vám nebo vašemu spojenci blíží přesila, je lepší pokusit se co nejrychleji dostat k sobě.

i Zdroj: Hrej.cz

Takový je základ hry. I když bych byl mnohem raději, pokud by se vývojáři drželi historie a vybrali si jen jednu z frakcí, kterou by se pokusili zpracovat maximálně věrně, For Honor působí velmi slibně a já ho rozhodně budu bedlivě sledovat. Ukázka, kterou jsem si měl možnost zahrát, ve mně okamžitě vzbudila chuť pokračovat. Na druhou stranu si ale není možné nevšimnout, že Ubisoft tuto “disciplínu” nevymyslel, ani s ní nepřišel jako první. Je zcela očividné, že se autoři nechali inspirovat celou řadou jiných her, z nichž si šikovně vybrali to nejlepší. Pevně doufám, že k tomu nakonec přihodí také vlastní porci zajímavých nápadů a ze hry se vyklube zábavná nová značka.