F.E.A.R. 2: Project Origin
"Tam, kam strach odešel, nic nebude. Zůstanu pouze já." Tak to je Litanie proti strachu z knižní série Dune od Franka Herberta. Strach je, jak vážený čtenář asi dobře ví, moc dobrý sluha, ale krutý pán. Když vám říká, že do toho temného hlubokého lesa prostě lézt nemáte, je to dobře. Když ale společnost žije v permanentním strachu neustále přiživovaném politiky, médii a establishmentem obecně, dobře to určitě není. Z čeho máte vy osobně největší strach?
Já z malých holčiček. Děsí mě. Malé černovlasé žlutoooké holčičky v noční košili s hrůzným výrazem ve tváři jsou něco, co si vždycky představuju ve tmě, abych se strach nestal mým pánem. Možná sem trochu moc koukal na japonské horory a Vymítače ďábla. A možná sem strávil až moc dlouhou dobu hraním preview verze F.E.A.R. 2: Project Origin. Sám, v malé potemnělé kanceláři vydavatelské společnosti CD Projekt. Měl bych jim asi děkovat, za tu možnost. Jenže já ji pořád vidím!
Dvojka začíná stylově drsňáckými kecy party speciálních jednotek, která je vyslána, aby zajistila známou vědátorku Genevieve Aristide. V kůži Michaela Becketa se tedy ocitáte zhruba 30 minut před koncem jedničky v sídle společnosti Armacham. Vlastně je tu ještě prapodivná snová sekvence, ve které jdete ulicí hořícího města za malou holčičkou... Po několika desítkách sekund se ale probouzíte v obrněném transportéru a tlacháte se svými vojenskými kumpány. V přízemí budovy, nenarazíte prakticky na žádný odpor. Teprve s postupem do vyšších pater zjišťujete, že proti vám stojí hordy cizích vojáků. A Alma. Malá, zlá černovlasá holčička. S úpornou fixací na Micheala Becketa.
Postup firemním sídlem je pomalý, ale skvěle rozfázovaný. Prohlížíte temné místnosti, firemní záchody, pochmurné prázdné chodby, ve kterých se čas od času vaše vidění mírně rozostří a v dálce před sebou možná zahlédnete Almu. A možná něco úplně jiného, ale zcela určitě vám při tom bude běhat mráz po zádech. Mně tedy běhal. Přestřelky s protivníky, kteří mají za úkol dostat doktorku Aristide před vámi, znovu ukazují nesmírnou sílu Monolithu v oblasti umělé inteligence. Vojáci se pohybují velmi přirozeně, dynamicky mění kryty, snaží se dostat do nejlepší palebné pozice. Prakticky vždy jste navíc v akci sami, vaše spolubojovníky slyšíte pouze přes interkom. A jediné co říkají je, že si "ti druzí nejspíš vybrali pouze vás". Protože zbytek jednotky Delta, jak si vaše jednotka říká, je prakticky nedotčen.
Po pár desítkách minut přichází zlom. Z vrchního patra budovy Armachamu sledujete vzdálený výbuch, který se odehraje v průmyslové čtvrti města. Střih. Po čase se probouzíte v temném podzemí budovy, kde je zjevně něco špatně. Krvavé skvrny na podlaze i na stěnách, mrtvý nemocniční personál, mrtví spolubojovníci. A spousta vojáků, kteří vás chtějí zabít. A kromě toho chtějí zabít i něco jiného. Podivné čtyřnohé běsy, které nezvykle rychle běhají po stěnách, po stropě a skáčou na vás odkud můžou. Armacham proti nim nasazuje psychicky modifikované vojáky, několik různých typů, kteří mají za úkol prostor vyčistit, pokud možno i s vámi. Postupně se proplétáte do dalších pater obrovského, temného podzemí a občasné halucinace a psychedelické výjevy nabývají konkrétnějších obrysů. Vidíte nahou ženu nezdravé narvy pleti, kterak se plouží prázdnými chodbami a potemnělými místnostmi. A opět vám běhá mráz po zádech. Ještě víc, když postupně objevujete zbytky svých bývalých parťáků a navíc ze sesbíraných logů zjišťujete, že jste na tuhle misi docela určitě nebyli vysláni jen tak náhodou. Srovnání s hitovkami jako System Shock, BioShock či Deus-Ex určitě je pro druhý F.E.A.R. na místě.
Monolith umí tvořit napětí. Napětí hororové, vyvolávat děs a hrůzu a přivodit vám skutečný strach. Umí ale také skvělé přestřelky, při kterých se sype sklo, vojáci vybuchují a končetiny létají vzduchem. Vězte, že v okamžiku kdy se budete sunout zkrvavenými větracími šachtami, dala by se atmosféra krájet jako čerstvé máslo a mazat na ten nejchutnější chleba. Faktem ale také je, že po čase už začnou stále stejné přestřelky a totožné prostředí trochu nudit. Jenže to scénáristé a level designéři dobře vycítili, a tak vás právě v tom okamžiku posunou v příběhu trochu dál, stejně tak změní prostředí. Postaví před vás nějakého toho bosse nebo jinou výzvu. Co se technické stránky hry týká, prakticky není co vytknout. Druhý F.E.A.R. prozatím vypadá jako splněný sen všech fandů jedničky, ale i věrných příznivců stříleček a hororů. Co mi v průběhu několikahodinového hraní poněkud chybělo byly lepší možnosti krytí se za překážkami a více týmové spolupráce, ale teprve recenze ukáže, jestli mají tyhle nedostatky nějaký závažnější vliv na celkový dojem.
