Deus Ex: Human Revolution

Adam Jensen systematicky likviduje jednoho uniformovaného muže za druhým, postupuje při tom dál do nitra policejní stanice, a když potřebuje krytí před nepřátelskou palbou, zvedne kovovou bednu, přenese ji o pár metrů dál a v mžiku se za ni schová. To sice není cesta, kterou by zvolilo moje hráčské já, ale jde o první ze tří, které nám budou předvedeny v rámci představení třetího Deus Ex. Máme za sebou úvodních pět minut a Adam zhruba dvakrát tolik mrtvol, ať už je „vyrobil“ futuristickým revolverem, za jaký by se nestyděl ani blade runner Deckard, nebo brutálními útoky tělo na tělo. Prásk! Najednou mi to docvakne. Vždyť hra neustále přepíná mezi pohledem první a třetí osoby!

To samozřejmě není žádná nová informace, ale zatímco na papíře se jí šlo jistě právem obávat, v praxi mi trvalo, než jsem si přítomnost kamerových skoků vůbec uvědomil. A nedošlo k tomu proto, že bych snad upadal do transu při každém zjevení slov „Deus“ a „Ex“ – veteráni jedničky musí mít s Human Revolution už z principu problém, protože nevzniká pod taktovkou původních autorů, tedy Harveyho Smithe a Warrena Spectora. Jediný z klíčových členů staré gardy, který k ambicióznímu a v podstatě velice drzému projektu montrealské pobočky firmy Eidos alespoň z dálky přičuchl, byl libretista Sheldon Pacotti a ten se novému týmu vyloženě vnutil, protože nesnesl představu, že by někdo zprznil legendu. Povědomá obava.

Promluvme si o tom

Takže zírám na Jensenovu variaci na Viktora Čističe a v hlavě mi neurony pobzukují tichou radostí. Všechno do sebe zapadá. Pohled vlastních očí, díky kterému se lze do virtuálního prostoru ponořit zdaleka nejlépe. Krytí za překážkami, díky kterému je boj přehledný a vizuálně poutavý. Hudba, která se náladou velice blíží trackům Alexe Brandona. A to jsme pořád ještě ve fázi, kdy hrdina používá hrubou sílu. Jak se dojem promění, když Adam zapojí kromě svalů a nábojnic také schopnost z nejpokročilejších, řeč?

Nepadne jediná rána. Nikdo nezemře. Proběhne emocionální scéna mezi dvěma starými známými, ale její vnitřní náboj je zrazován alfa kódem hry – mezi větami v rozhovoru jsou nepřirozeně dlouhé pomlky a výrazové prostředky postav působí příliš strnule a mechanicky. Netřeba spekulovat, jestli je na vině PS3, na které demo běží; do jara příštího roku, kdy má Human Revolution doputovat na trh, času dost. Tady v Kolíně nás ale hodiny tlačí dopředu a zbývá ukázat si poslední z možností, jak splnit úkol na policejní stanici.

Zloděj na střeše

S mazaným přístupem se otevírá svět, který nelze vysledovat z ukázek cílených na masy akčních hráčů. Adam skáče do inventáře, montuje výbušnou hlavici na minu, kterou následně připevní na dveře a odpálí je. Nepospíchá a ověřuje si pozice policistů skrze rentgenové vidění. Odposlouchává jejich tlachání a mezi zjevně poučeným novinářským publikem to lehce zašumí, když se ozve jméno „Manderley“. Load zpátky před stanici, v postranní uličce přistrčit bednu pod požární žebřík (Ton Hotel, vzpomínáte?) a po něm nahoru ke dveřím, které hlídá elektronický zámek. Jak ho obelstít?

Hackovací minihrou! A i tady se blýská na zajímavé časy: hlavní designér Jean-François Dugas obšírně vysvětluje její pravidla a bez zapírání přiznávám, že někde mezi zmínkou o mainframe, která monitoruje neověřené přístupy, a využitím virového softwaru, se naprosto ztrácím. Adam za sebou naštěstí nemá třetí den beze spánku a tak mu překonání zabezpečení – poté, co povýší příslušné schopnosti – zabere jen chvilku. Dostává se dovnitř a míří tak k cíli zcela jiným vstupem. Poslední překážku představuje laserová past a detektor, který ji vypne jen v přítomnosti autorizované osoby. Adam si počíhá na kolemjdoucího strážníka, omráčí ho a bezvládné tělo protáhne detekčním rámem. Voilà!

Nevěřící Tomášové

Živá ukázka končí a novinářům svítí páteční únavou zarudlé oči. Co jsme právě (možná trochu rozmazaně) viděli je bez debat jedním z vrcholů Gamescomu a nelze než doufat, že hra je podobně otevřená i mimo kontrolované hřiště novinářské akce. Později nám ale Dugas potvrzuje, že právě hráčovu naprostou svobodu přejal tým jako svou mantru. Dobře totiž ví, že volnost pohybu i akce je středobodem všeho, co představuje značka Deus Ex. Však vás také Human Revolution bude po vzoru prvního dílu za zvědavost a chuť nakouknout za každý ve stínu schovaný roh odměňovat body, kterými „platíte“ za vylepšení Adamových schopností.

A pokud by snad někde v podvědomí stále ulpíval zbytek pochybností, stačí Dugasovi zcela mimoděk zmínit Annu Navarre, chudáka Gunthera nebo také fakt, že kromě předvedených cest existují v dané misi další dvě extra skryté a... jsme definitivně doma. Tihle lidé moc dobře vědí, čím vším byl pro přemýšlivého hráče Deus Ex, a zároveň nehodlají předstírat, že od té doby neuběhlo celé desetiletí a neproměnil se nejen herní, ale především skutečný svět.