Deep Rock Galactic – dojmy z hraní

Čtenář je často zvyklý, že si na ortel ohledně hry musí počkat až do závěrečných odstavců – ostatně kdo by pak četl zbytek článku, když vše, co potřebujete vědět, najdete hned na začátku? Dnes však výjimečně poruším tradici. Deep Rock Galactic je totiž jednou z nejlepších her, o kterých jste nikdy neslyšeli. Ale vy budete číst dál – víte proč? Jelikož jste o ní opravdu nikdy neslyšeli, nemáte ponětí, odkud vítr vane. Je to vesmírná střílečka, simulátor kamenolomu nebo závodní arkáda? Kdo ví?

JAKO AMERICKÉ MÍROVÉ VÝPRAVY ZA ROPOU

Inu, já to vím, a vy už to teď budete vědět také. Jedná se o 1st person kooperační explorační hru pro čtyři hráče, ve které se ocitáte v kůži jednoho ze členů malé (počtem a vzrůstem, nikoliv však srdcem) trpasličí jednotky, vyslané do podzemí za účelem sběru drahých kovů a minerálů. Premisa tedy nemůže být jednodušší – je třeba vyskákat z cestovního modulu, vytěžit, co se dá, a pak se rychle vrátit za ženou do Orzammaru, Mahakamu, Trojnheimu, případně jiného města z libovolného oblíbeného univerza. Kdyby to ale bylo všechno tak jednoduché, neměli byste s sebou plný zbraňový arzenál. Ano, jistě již tušíte – podzemní bohatství má své strážce, jimž se příliš nezamlouvá myšlenka, že nějací skřeti páchnoucí po pivu a levných doutnících ničí jejich ekosystém.

Strohý popis Deep Rock Galactic tedy nezní příliš originálně. Kvality tohoto dílka však ani tolik nestojí na počáteční myšlence, ale spíše na zpracování. Začneme už u samotné kooperace – ta se totiž netočí okolo klasického „Co má ruce, stíná hlavy“ jako tomu je třeba u nedávno recenzovaného Vermintide 2. Ne, tady spolupráce spočívá spíše v nalézání cesty a nerostů, než v samotných soubojích. Jistě, jakmile se na vás vrhne vlna pavouků, musíte se držet u sebe, nicméně dobrý tým se pozná hlavně při postupu do nitra podzemního komplexu.

ČTYŘI Z MODULU A OSEL

Trpasličí třídy se od sebe totiž liší nejen preferovanou zbraní, ale hlavně dovednostmi. Skaut tvoří předvoj celé party, v čemž mu pomáhá kotvička. Neumí se s ní sice pohybovat tak elegantně, jako třeba Rico Rodriguez, na rozdíl od něj ale disponuje i světelným kanónem, který se v potemnělých klaustrofobních jeskyních opravdu hodí. Skautovu chatrnější tělesnou schránku a nižší palebnou sílu kompenzují mastodontní Střelec a Vrták – prvně jmenovaný dovede postavit ostatním zipline a ohání se rotačákem, druhý, jak jméno napovídá, využívá k postupu hrou hlavně obrovské vrtáky, které se hodí při ražení cesty skrze neprostupný terén. Čtveřici uzavírá Inženýr, který, podobně jako ten v Team Fortress 2, umí stavět střelné věže, a navíc týmu dovede pomoci platformovací puškou. Všechny postavy pak disponují krumpáčem, který slouží hlavně k těžbě, namapované na pravé tlačítko myši – je tak vždy lehce po ruce. Po naplnění osobního inventáře je pak třeba minerály nasypat do Mule, tedy jakéhosi elektrického oslího pomocníka, jenž vás všude věrně následuje.

GENERACE GENERÁTORŮ

Deep Rock Galactic funguje na principu částečné procedurální generace – zatímco velké místnosti jsou navrženy tvůrci, spojovací chodby, východy, suroviny a potvory jsou prvkem náhody. Tento systém funguje tak dobře, že se level design dá označit za jeden z velkých kladů hry.

Jelikož mapy nejsou jen směsicí rovných koridorů (ba právě naopak – vynikají hlavně vertikálností), je často nutné se přenést přes propasti, nebo se provrtat stěnou. A právě v takových situacích Deep Rock Galactic přímo září, vaše skupinka je totiž donucena spolupracovat. Tvoříte si vlastní cesty, označujete ostatním minerály a překážky, no a dojde i na ty souboje s pavoukovci. Ty mi zatím přijdou jako největší slabina hry. Hmyzáci jsou sice navržení tak, že musíte hledat jejich slabá místa, variabilita potvor je však, minimálně zatím, hodně malá – všechny mají od čtyř do osmi nohou a po trefě granátem se efektně rozprsknou do všech světových stran. A tím by jejich charakterizace mohla vlastně končit.

Totéž se naštěstí nedá říci o samotných šutrech, jejichž druhů je všude habaděj. Takové zlato samozřejmě všichni známe, ve hře ale najdete i zelené jadizy, žluté bismory, perly, uzdravovací minerály nebo moji oblíbenou rudou nitru. Těžko říci, jestli se dánské studio inspirovalo rodištěm takových maďarských, pardon slovenských osobností, jakými jsou Daniela Šinkorová nebo Petra Paroubková, nitra má ale ve hře speciální význam – po vytěžení dostatečného množství si můžete z orbitu přivolat zásoby, které se při prozkoumávání jeskynních komplexů rozhodně budou hodit, a to i na nejjednodušších z volitelných obtížností.

V jistých chvílích až zenová hra se tedy mění na zběsilý úprk.

Po splnění těžebního plánu máte na výběr ze dvou možností – pokračovat a vyluxovat mapu do posledního šutru, nebo se připravit na odlet. Ten se iniciuje zmáčknutím tlačítka na zadnici vaší muly, aby to však nebylo tak jednoduché, únikový modul nepřistane ve vaší bezprostřední blízkosti. Načež vám vaši nadřízení sdělí, že na útěk máte pět minut, po jejichž uplynutí modul odlétá. V jistých chvílích až zenová hra se tedy mění na zběsilý úprk, který zahrnuje jak sledování muly, která je do modulu povolána, tak odolávání vlně nepřátel, která se na vás v okamžiku sesype. Mula vám sice značí únikovou cestu, na rozdíl od vás však dovede často popřít gravitaci, a trpaslíkům tak nezbývá nic jiného, než se překážkami prorvat násilím. Jelikož nedisponujete mapou, není úplně těžké se v podzemí ztratit, a to jak při útěku, tak vlastně v kterémkoliv jiném okamžiku hry. Systém matchmakingu má totiž tendence vás připojit do her, které se již nachází v pokročilém stádiu. Pokud se vás neujme některý z původních hráčů, brzy ztratíte nejen orientaci, ale i cíl, motivaci a víru. Brzy pak zjistíte, že se vlastně jen bezcílně potloukáte tunely, netušíce, kam (se) vrtnout.

Když už jsme u toho ztrácení, jsou situace, při kterých se ztratit opravdu nechcete, a pak ty, kde vám to zase až tolik nevadí. Konkretizuji – rozhodně se nechcete ztratit jako účastník LGBT průvodu v libovolném městě Alabamy nebo Texasu, podobně nepříjemná situace by byla natrefit na volební mítink SPD bezprostředně po opuštění solária. Deep Rock Galactic naštěstí stojí na té druhé straně barikády, a ztratit se ve zdejších tunelech neznamená nic jiného, než získání více času na obdiv malebné grafické stylizace. Ta se nese v moderním low-poly stylu, což s sebou v tomto případě nese jen výhody.

Přestože je grafika hlavně účelová, dovede vykreslit kouzelné momenty, související hlavně s výborným nasvícením, které vlastně za pomoci světlic generujete sami. Cokoliv, co se ve světě nachází, můžete – podobně jako v Minecraftu – vytěžit nebo zničit, bonusem Unreal Engine 4 je v tomto případě i velmi nízká hardwarová náročnost, kdy se mi ve Full HD na nejvyšší nastavení s Intel Core i7 6700, Nvidií GTX 970 a 16 GB RAM takřka nepodařilo dostat pod 100 FPS. A to je hra teprve na počátku své cesty Early Accessem.

V ZEMI SE NARODIL KRTEK

Studio Ghost Ship Games existuje necelé dva roky a sestává se z patnácti lidí. Přesto by tihle dánští chlapíci mohli se svou historicky první hrou vyučovat, jak se má správně dělat co-op hra. Deep Rock Galactic se už teď může směle poměřovat s velikány žánru, a pokud tvůrci neusnou na vavřínech a dodají variabilnější herní módy a více obsahu, nepůjde hře vytknout prakticky nic. Podle poměrně přesných statistik serveru SteamSpy si hra za měsíc našla cestu k již 100 tisícům počítačových hráčů, což pouze dokazuje, že klíčem k úspěchu pro mladé vývojáře nejsou pouze pokusy o stý klon PUBG. Pokud se hra dělá pořádně, své fanoušky si najde, a to i v poměrně okrajových žánrech a takřka bez marketingu. A kdo ví, jelikož Deep Rock Galactic vychází exkluzivně na platformy od Microsoftu, může se klidně stát, že po zklamání v podobě Sea of Thieves gigant z Redmondu vezme pod svá křídla třeba tento nadějný projekt. Kdo by totiž mohl odolat poetickému podtitulu „Danger. Darkness. Dwarves.“?