City of Brass - dojmy z hraní
Jsou hry, které vás v úvodních pěti minutách dokáží nadchnout a pomalu dohnat k slzám, a pak jsou hry, kdy si říkáte „Co to proboha je?“. City of Brass rozhodně spadá do té druhé skupiny. Jakožto bezejmenný lapka projdete bránou do podobně bezejmenného města s vidinou blyštivého lupu...a ihned vás buď rozsápe kostlivec, trefí džinem posedlá amfora nebo propadnete podlahou. Vítejte.
CUKR A BIČ
Na první dobrou se zdá City of Brass jako výhra formy nad obsahem, early-access titul se skvělým výtvarným zpracováním a nevýraznou hratelností. Krásně zpracované město jakoby vypadlo z Pohádek tisíce a jedné noci a osmanských kreseb, vše hýří sytými barvami a všemožná monstra jsou jaksepatří pohádková. Přesto tomu tak není, City of Brass je totiž old-schoolový roguelike se vším všudy, procedurálně generovanými úrovněmi počínaje a pekelnou obtížností konče. Ozbrojen pouze bičem v levé ruce a šavlí v pravé, váš bezejmenný lapka se bude muset včas probít devíti úrovněmi plných zrádných pastí, spletitých chodeb a náladových džinů.
Zdánlivě krkolomné švihání rychle přejde do krve a po chvíli poletujete po rozlehlých síních, shazujete kostlivce do propadel a jako straka kradete zářivé poklady.
Dvě zbraně a devět úrovní zprvu zní jako dosti chudokrevná nabídka, není to však tak úplně jednoduché. Základ hratelnosti se totiž skrývá v umném využití toho mála, které hráč dostane, a to sice biče, šavle a vlastního pohybu. Šavle jako taková zatím krom jednoho úderu příliš nenabízí a na boji ještě bude třeba zapracovat, vše je až překvapivě pomalé a většinu času ani nelze odhadnout, zda-li se vůbec trefíte. Ani po vylepšení základní šavle nelze zpozorovat výrazný rozdíl, ba možná i naopak, a ve výsledku je boj jaksi neohrabaný a neelegantní. Vrcholem bojové strategie zatím zůstává pohazování výbušných amfor a křehkých váz, které nahodile leží všude po mapě. Bič se naštěstí už teď vývojářům ze studia Uppercut Games povedl a v jednotlivých úrovních City of Brass s ním lze nadělat solidní cirkus. Spíše nežli o zbraň se jedná o prodloužení končetiny, kterým se hráč dokáže přitahovat k vyvýšeninám, na dálku sbírat všemožné cennosti či srážet protivníky k zemi. Běží k vám kostlivec s šamšírem v ruce? Není nic jednoduššího než mu šavli bleskově vyrazit z ruky jedním švihnutím biče. Všimli jste si nebezpečné pasti, která by z vás nadělala za chvilku řešeto? Stačí použít bič a past buď sklapne na prázdno nebo se postará o přitroublou můmii. Různých využití biče je už teď skutečně mnoho a s každou další hrou se naučíte něco nového. Zdánlivě krkolomné švihání rychle přejde do krve a po chvíli poletujete po rozlehlých síních, shazujete kostlivce do propadel a jako straka kradete zářivé poklady. Všestrannosti biče zároveň dopomáhá celková intuitivnost pohybu, kdy hráč dokáže plynule šplhat po plošinách, stáncích či jiných vyvýšeninách a celkově se velmi rychle dostat na konec úrovně. A že to bude potřeba, smrt totiž číhá opravdu všude.
MASKOVANÝ DUNGEON
Plynulost boje a pohybu umně maskuje procedurálně generovanou strukturu hry, která má blíže k roguelike dungeon crawlerům nežli k akční adventuře postavené na pohybu á la Mirrors Edge. Už teď si lze povšimnout práce, které vývojáři dali do systému procedurální generace, kde i sebe spletitější mapy stále vypadají jako součást skutečného světa a ne jako fantasmagorický výplod plný točitých schodišť a chodeb vedoucích nikam. Výrazná atmosféra dotváří dojem tajemného města duchů, ve kterém je chvílemi i radost zabloudit. V tomto smyslu je rozhodně vidět vliv série Bioshock, na které se několik vývojářů z Uppercut Games dříve podílelo. Bohužel se tomu tak často nestává, vzhledem k snaze vývojářů udělat ze City of Brass časovaný roguelike titul. V kostce má hráč na průchod každé úrovně limitované množství času, tématicky jedno otočení přesýpacích hodin. Ve výsledku se z jednotlivých čtvrtí Mosazného města stává barevná mžitka, kterou hráč dezorientovaně probíhává a během toho sbírá poklady a švihá otravné kostlivce bičem. Slovo dezorientace je v tomto případě vskutku klíčové, protože ve většině případů hráč zemře šlápnutím do jedné z pastí, nikoli při boji s dotěrnými zombiemi. I když jsou uličky City of Brass plné různorodých kostlivců, pobíhajících zombí či černokněžníků, mnohem více škody hráči nadělají i ty sebemenší pasti. O velkých bossech na konci několika důležitých úrovních také nemůže být řeč, v tomto smyslu je City of Brass ještě dosti nedokončený titul. Zatím nepropracovaný bojový systém tomuto nepomáhá, a většina partií skutečně končí chaotickým sprintem k bráně.
Tak co, aspoň je každá úroveň City of Brass dostatečně intenzivní. Bohužel tomu tak úplně není. Přestože je využití procedurální generace při tvoření jednotlivých úrovní až překvapivě dobré, algorytmy stále celkem haprují, co se obtížnosti týče. Úvodní levely plné zuřivých protivníků nejsou neobvyklé, stejně jako poloprázdné levely v pokročilých částech hry, kde hráč stěží narazí na zrádné pasti. Ony roguelike prvky, kde po každé smrti musí hráč začínat nanovo této nevyrovnanosti rovněž nepomáhají, obzvláště, co se koupě vylepšení týče. V každé úrovni lze najít několik hodných džinů v lahvi, kteří vám mohou různými způsoby pomoci při průchodu úrovněmi, ať už se jedná o prodej vylepšení, zdraví či pomocníků. Kvůli chvílemi pomatené procedurální generaci se ale stává, že si hráč za těžce nakradený lup nemůže pořídit vůbec nic – džinové a jejich lahve jsou fuč. Roguelike tituly často nabízejí systém dočasných a trvalých vylepšení, která hráči pomáhají v příštích partiích. O takovém systému zatím v City of Brass není ani vidu, ani slechu. Ovšem, takového systému by teoreticky ani nebylo třeba, stačí pořádně využít svého okolí a biče, ale nevyvážená generace úrovní tomu příliš nepomáhá.
NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ
Čím se však vývojáři z Uppercut Games často chlubili je systém takzvaných „Divine Burdens“, který do jednotlivých úrovní přidává více protivníků, dělá je silnější či naopak vás slabší. Takový systém je samozřejmě velmi užitečný, pokud je daná hra v základě příliš jednoduchá. City of Brass ale je frustrující už ve svém základu bez nějakých břímat a kleteb. Zdroj frustrace v City of Brass je naštěstí pouhý nedostatek prvků, což je naprosto pochopitelné, vzhledem o jak rannou alfa verzi jde. Z technického hlediska je City of Brass totiž velmi dobře odvedený produkt bez otravných chyb a jiných porodních bolestí běžných u early-access titulů, žádného padání a hrůzné optimalizace se člověk bát nemusí. Stejně tak to je i v případě grafického provedení, které je osobité a silně nadprůměrné pro alfa verzi hry v early-accessu, přestože
Přesto je City of Brass nadmíru nadějný titul, který svojí výraznou stylizací a uspokojivými prvky dozajista vynikne v záplavě ostatních roguelike titulů. Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že se vše povede a každý prvek spojí v návykový titul, který oslní mnohé hráče.
