Call of Duty: Modern Warfare Remastered - hodnocení kampaně

Hráči se poměrně často v myšlenkách vrací ke svým oblíbeným hrám. Představují si, jaké by to bylo, kdyby je někdo předělal do moderní grafiky, případně alespoň znovu vydal v původní podobě, ale s bezproblémovým chodem na současných mašinách. Když už se ale něco podobného stane, většinou odehrajete hodinu, možná dvě, a vrátíte se k „moderním“ hrám, které drží prst na tepu doby. Remaster prvního dílu Modern Warfare naštěstí tímto syndromem netrpí. Stále jde o vynikající kousek, od nějž ale v roce 2016 nesmíte čekat žádné zázraky. Jelikož jsme zatím měli možnost vyzkoušet pouze příběhovou kampaň, zaměříme se v těchto dojmech právě na ni.

NA TOHLE SE NEZAPOMÍNÁ

I pro mě, který kampaň v původním Modern Warfare dohrál třikrát řádné a jednou mimořádně, bylo překvapením, kolik zážitkově plochých scén jsem stihl z paměti vytěsnit. Pro ty, kteří se do hry pustí poprvé, může jít o nepříjemné zjištění. Ze vzpomínek pamětníků jste možná mohli nabýt pocitu, že tato hra je nepřetržitou akční jízdou od začátku do konce. Ano, kampaň má skutečně velký spád a některé okamžiky jsou nezapomenutelné. Jen je otázkou, zda jste je už někde neviděli v trochu jiné podobě v roce 2009. A 2011. A 2013. A 2015. Z hlediska stylu je Modern Warfare jednou z nejvykrádanějších her vůbec a není třeba si dělat iluze, že například pasáž v Černobylu dovede zapůsobit se stejnou silou, jako před devíti lety.

Pocit je stejný, jako když se díváte na svůj oblíbený film na VHS a následně přesedláte na Blu-ray.

Remaster samotný, pokud ho porovnáme s konkurenčními počiny typu kolekce Halo, působí trošku chudě. Změnila se pouze grafika a zvuky zbraní. To sice neznamená, že není tu a tam proměněn i design některých map, ale vše je v tomto případě podřízeno spíš grafickému zážitku než tomu hernímu. Je přitom otázkou, jak tyto změny mohou působit v multiplayeru, kde hráči za oněch 9 let znají každou mapu jako své boty a například hustší kouř dovede rázem změnit balanc v určitých sektorech. Jako jeden příklad za všechny může sloužit úvodní výcvik. Zatímco v originále stál voják Gaz v nefilmovém postoji u zdi, nově stojí v pozoru, byť na tom samém místě. Tma je temnější, ohně ohnivější a světelné efekty zářivější. Pocit je stejný, jako když se díváte na svůj oblíbený film na VHS a následně přesedláte na Blu-ray. Pořád je to ten samý zážitek, pořád si vychutnáváte ty samé scény, ale ve vyčištěné podobě, bez artefaktů a v pohodlněji manipulovatelném balení. Za posbírané intel materiály v rámci kampaně si můžete následně odemknout různé grafické cheaty jako například Noir mód, které ale nejsou pro hru nijak zásadní a jejich použití je možné až po dohrání kampaně. Navíc nelze mít současně zapnuté cheaty a sbírat achievementy, tudíž jde o pouhý gimmick. Cokoliv jako „režisérský komentář“ zcela chybí. Inovované závěrečné titulky, u nichž chybí úvodní část (původní verze), působí přinejlepším trochu zvláštně.

STARÝ PES A NOVÉ KOUSKY

V dnešní době může působit bizarně, že vás nepřátelé zasypou několika granáty najednou (zejména na vyšší obtížnosti) a střílí zcela roboticky přesně i během přesouvání se za překážky. Je to ovšem prvek, který byl přímo přejat z originálu, což jen dokazuje, že technické jádro hry zůstalo neměnné. Platí to pro inteligenci jak vašich, tak nepřátelských vojáků, která se více než cokoliv jiného soustředí na vámi dosažené checkpointy. Nekonečné respawny, dokud se neposunete dále, jsou samozřejmostí. Ve hře najdete jedinou novinku – možnost šplhat přes překážky za použití tlačítka pro skok, známou z moderních stříleček. I vzhledem k tomu, že jednotlivé úrovně na to ne na všech místech jsou stoprocentně uzpůsobeny, to však působí trochu jako umělý bonus, než funkční prvek.

Od vydání původního Modern Warfare uplynulo 9 let a kromě toho, že jsme všichni zestárli a hráli za tu dobu mnoho her, se už nedá říci, že by přístup k filmovému zážitku z kampaně byl jakkoliv nový.

Paradoxně nejvíc se tato hra bude líbit těm, kteří už ji hráli. Nováčky příliš neoslní a důvody, jakkoliv mohou být snadno artikulovatelné, jednoduše zamrzí. Předně je to čas. Od vydání původního Modern Warfare uplynulo 9 let a kromě toho, že jsme všichni zestárli a hráli za tu dobu mnoho her, se už nedá říci, že by přístup k filmovému zážitku z kampaně byl jakkoliv nový. Ano, všechno je stále na velmi vysoké úrovni a v některých ohledech příběh funguje o několik koňských délek lépe, než všechny střílečky za poslední tři roky dohromady. Ale wow efekt zůstal, vcelku logicky, v roce 2007. Activision skrz distribuci remasteru velmi správně brnká na retro strunu, tudíž fakt, že by pro někoho byla právě tato hra úplně prvním dílem v sérii Call of Duty, případně první střílečkou vůbec, je na hranici statistické chyby.

ŽHAVÁ NOVINKA

To však velmi pravděpodobně nebyla ani před devíti lety, nicméně tehdy šlo skutečně o něco nového – ve všech směrech. Ať už to bylo zasazení do blízké budoucnosti, které začínáme mít postupně všichni plné zuby, emotivní smrt hlavního hrdiny, která byla autory následně použita znovu v dalším díle, nebo výpravou do exotických lokací, kde jsme do té doby buď ve hrách nebyli vůbec, nebo velmi omezeně. Dnešním hráčům možná budou chybět akční pasáže, v nichž jsou využívány dopravní prostředky nebo větší variabilita zbraní. Také tehdy pobuřující cynické využití termální kamery a kanónů letadla AC-130 zapadá dnes do úplně jiného kontextu, kdy v takřka každém díle série Call of Duty vidíme jen další eskalaci mnohdy samoúčelného násilí. Neříkám, že je to špatně, jen je třeba vnímat věci v souvislostech, které mohou ubrat na zážitku jinak stále skvělé hře.